Chata (aneb nepodařený sociální experiment)

Někdy na konci června jsem poznal přes internet podivuhodnou blondýnu s dlouhými rozpuštěnými vlasy a výraznými lícními kostmi. Vypadala trochu jako nějaká lesní víla, nebo nějaká psychedelická bohyně, jenže byla taky pěkně divná. Na fejsbuku měla fotky vlastní bradavky a v jejich očích byla vidět nenasytnost a šílenství, které jen tak někde nespatříte.
Když jsme se dohodli na naší první schůzce, sice přišla, ale tak sjetá hašišem, že se s ní nedalo ani mluvit. Přijela až z Kladna, a asi za hodinu a půl zase odjela. Prostě to nezvládla. Pochopil jsem to jako svou obvyklou prohru a taky důsledek toho, že je to býčice. S ženami ve znamení býka jsem si nikdy nerozuměl, a vždy to pro mne byly chladné a nedostupné ledové královny co mne nenávidí.
Důležité ale bylo, že jsem Lindu během našeho setkání stihl seznámit s PETREM. Měl jsem totiž od začátku takový podivný plán, že se z Lindy, ze mě, a z Petra se stanou nesmrtelní společní přátelé na život a na smrt, tudíž jsem je pozval na rituální seznamovací výlet. Ale nevyšlo to tak úplně podle mých představ...

V úterý 19. července 2011 jsme se tedy vydali na třídenní pobyt ke mně na chatu. Myslím, že Linda byla docela statečná, že se s námi vy(n)dala i přesto, že osobně se s námi znala jen těch pár minut. Je sice pravda, že jsem si s ní psal přes internet už pár měsíců, ale stejně je to od ženy až nezvykle neobyčejný krok.

ÚTERÝ
Po setkání se všemi na nádraží, a celkem pohodové cestě, kdy se ke mně linda chovala lehce arogantně, přijeli jsme všichni tři na nejmenované chatové stanoviště a dali si pivo a panáky.
Nakoupili jsme velké množství převážně tvrdého chlastu, do toho jsem do sebe hodil nějaké neuroly a poté, již při sedmikilometrové pěší cestě, jsme stihli vyžahnout litr tuzemského rumu. Tuzemák jsem měl vždy spojený s podivnými výlety do přírody, takže mi to nedělalo problém. Petrovi ano, protože jako většina lidí co nesnáší určitý druh chlastu, se po něm prý několikrát tak poblil, že si řekl, že už ne.
Když jsme dorazili na chatu, tak jsme jen tak plkali a smáli se, bylo to v pohodě, cítil jsem že to bude fajn.
První co udělala Linda, bylo, že se rozvalila na trávník u zurčící řeky a jen tak tam ležela a hleděla do oblak. My jí pozorovali s Petrem, a shodli se na tom, že je to vskutku výjimečná žena.

V určitý čas jsem si řekl, že je vhodná chvíle pro započnutí hlavní fáze a vytáhl ony pilule. Hypnogen. Asi 12 tablet. Práskl jsem jimi na stůl v rytmu všudypřítomného džezu a nastala chvíle pravdy.
Začali jsme ho pilně drtit a šňupat. Do toho se jely nakoupené flašky s ginem, vínem a vodkou a my s Petrem na Lindě bedlivě pozorovali účinky, protože pověstný hypnáček měla uplně POPRVÉ a zanedlouho začala být jaksepatří vláčná. S uspokojením jsem sledoval její zpomalené pohyby a pohazování hlavou a říkal si, že jsem konečně vykonal své poslání.
"Tak co, cítíš něco?" Ptali jsme se jí, a jako odpovědi se nám dostalo jen spokojené vrnění. Ta žena se podivně svíjela, protahovala a sem tam nám ukázala své kalhotky. Situace se začala poněkud vyhrocovat a za nějakou chvíli se stala následující věc:

Vcházím do předsíně z cigaretové přestávky a Linda ke mně přichází a tře se o mne.
"Jirkoo," šeptá a snaží se mě líbat. Já reaguji velmi rezervovaně, a považuji to jen za její drobný výstřelek. Naznačím jí že tohle ne, že takhle to nemá být, a Jemně ji odstrkuji a sedám si. Ona se ale přesouvá do předsíně za Petrem. Po chvíli mne tam napadne nakouknout a jsem zděšen. Ti dva se líbají a Petr jí právě obnažuje prsa!
Jsem zmatený a překvapený. Tohle jsem nečekal. Proč to sakra dělají?? To nebylo v plánu! Beru to jako útok na svou osobu, říkám si, že je od nich nefér, že tohle dělají zrovna v mé chatě a ani se nesnaží zachovat punc přátelství. Zoufám si, že já chtěl být za toho hodného a teď na to zase jednou doplácím. Procházím v šoku vedle nich a venku nervózně kouřím cigaretu. Pozoruji je přes sklo. Nevšímají si mě a já si připadám jen jako pouhý pozorovatel. Jako vždycky. Jakoby se všechno odehrávalo mimo mě a nemělo to se mnou nic společného. Ti dva se svlékají čím dál víc, a poté odcházejí do spíže, která vede k záchodu. Nevím proč zrovna tam, ale když se zkouším za nimi dostat, je zamčeno. Nasranost, panika. Nevím co mám dělat, tak volám kamarádce a zoufale na ni řvu co se právě odehrává. Poté se rozhoduji ke kroku.
"HEJ KURVA VOTEVŘETE," zabouchám na ně a je mi kupodivu odemčeno.
Naskytuje se mi podivný pohled na dvě nahatá individua, co se válí v miniaturní spížce na studené podlaze a očividně nevědí co sami se sebou vlastně dělat. Má nálada se rozjasňuje a uvědomuji si, že toto není žádné typické párové odstrčení mé osoby, ale pouze přirozený vývoj událostí. Navrhuji jim, ať jdou se mnou dovnitř a nedělají pičoviny a oni souhlasí. Petr má na svou robustní postavu velmi malý , až scvrklý penis, a já se tomu musím smát. Zároveň obdivuji bělostnou nahotu štíhlounké lindy a začínám chápat její nadrženost.

Další chlast, další lajny hypnogenu. Všichni tři jsme už svlečeni a situace se začíná zvrhávat. Bliju do matčiných kytek, Petr rozbíjí velké květináče a Linda je stále nadržená. Představa, že to spolu děláme mi už nepřichází tak nepřijatelná. Sled obrazů je takový, že se mi naskytují detailní pohledy na lidské genitálie a jiná místa. Petr Lindu zezadu drží a já jí lížu porcelánové tělo. Do toho hrají z mých beden podivné orientální songy plné vzdychání a stenů. Všichni se vzájemně osaháváme. Sex je všudypřítomný. Zjišťuji, že Linda taky velmi ráda sténá a dělá mi to dobře. Po dlouhé době žena, co alespoň dává najevo svoje sexuální emoce.
Poté ty dva natáčím a fotím mobilem a hraju si na porno režiséra, díky čemuž si na tyto události také pamatuji. Bohužel Petr nedokáže se svým schlíplým penisem plnit svou uspokojovací funkci, tudíž se zhosťuji role a naplno šukám Lindu. Jenže vůbec si nejsem jistý, zda-li v ní vůbec jsem. Žeby má erekce byla hypnogenem a chlastem také negativně ovlivněna?
Petr se odebírá do dolního patra a my nejspíš usínáme. Nebo já minimálně ano, a Linda se možná opět odebírá za Petrem. Po celou dobu se tedy opět nemůžu zbavit toho obvyklého paranoidního pocitu, že oni chtějí být sami, a já jim jen překážím.

Znenadání mne ale z hypnotického spánku probouzejí ženské dotyky. Zjišťuji, že Linda si ke mně ve tmě lehá a objímá mne! To mi dělá neskutečně dobře a konečně se cítím být vnímán jako právoplatná lidská bytost. Je to ten nejhezčí pocit co znám, a je to pro mě daleko lepší než sex. Laskám ji a vnořuji do ní své prsty. Je tak vlhká, že cítím jak samovolně třísní prostěradlo.
"Prosím, udělej mi to..." zašeptá a já ji tedy poslechnu. Začnu jí zase šukat a vcelku si to užívám.
"Facku...dej mi facku," zničehonic přerývaně vyhrkne. Už mě nic nepřekvapuje a zlehka jí teda plácnu přes tvář.
"Vííc, víc, ještě," vzdychá a já jí tedy poslouchám. Je to poprvé co "biju" ženu. Ale nedá se to brát jako násilí, je to pořád jenom taková naučená hra.
Po tomto aktu konečně nadobro usínáme.

STŘEDA
Další den všichni nejsme zrovna ready, ale pořád je to tisíckrát lepší než v Praze. Tam stačí málo a druhý den téměř umírám, kdežto v přírodě zvládnu dost hodně a kocovina je minimální. Všímám si, že z dvanácti hypnogenů nezbylo skoro absolutně nic, a podle toho jak mi je blbě, usuzuji, že většinu jsem jich pozřel já.
Všichni víme, že se děly divné věci, ale ti dva o tom taktně mlčí. To jen já bez okolků upozorňuju na to, že jsme to všichni dělali absolutně bez kondomů, tudíž z toho možná bude malý jiříček nebo petr. Procházíme se po lesích a hledáme muchomůrky. Nacházíme akorát blín černý a něco, co dle nich vypadá jako muchomůrka tygrovaná. Bereme si to sebou jako suvenýry, a mám pocit, že všichni si pohráváme s myšlenkou, kdo z nás to večer sní. Po cestě taky narážíme na podivnou zalesáckou chatku od které pro jistotu kradu lopatu.
V chatě si sedáme, a Petr vytahuje Šalvěj Divotvornou, desítku extrakt. To mne moc netankuje, protože šalvěj jsem zkoušel v minulosti fakt hodněkrát i s tryskovým zapalovačem a z bongu, a maximálně tak jsem byl akorát hodně mimo. Provádíme ale rituál a všichni si sedáme. Petr nejdříve ze své fajfky odpaluje sebe a poté lindu. Linda upadá do jakéhosi spánku a sem tam se směje. Poté říká že má jakési vize. Já je sleduji a rozhoduji se, že si dám taky. Petr mi připaluje a já do sebe tahám fakt mocně. Říká mi "drž to, drž to," ale to je zbytečné nabádání, protože to už dávno vím.

Najednou cítím ten typický podivný "kovový" pocit a tíhu co mne táhne k zemi. Téměř okamžitě si uvědomuji, že mám dost a Petr mi chce naložit znova, ale já ho odstrčím a odcházím. Připadám si velký, velký a cítím, že by stačilo fakt málo a ocitl bych se mimo své tělo. To ale nechci, a ten stav se mi nelíbí, najednou si totiž uvědomuju, že to kde zrovna jsem, a s kým zrovna jsem, vůbec nemusí být pravda, ale pouhá pičovina vykonstruovaná mou myslí.
Hlavou mi běží pouze "Proč tu kurva vůbec jsem? Co tu sakra dělám?" Pocit naprostého odcizení od reality je tak hrozně silný, že mi opět přijde, že realita, ve které žiju střízlivý je ta NESPRÁVNÁ, a jedině tahle je ta, co dává aspoň na chvilku smysl. Všechno najednou vidím z jiného úhlu pohledu a mám pocit, že tenhle pohled dává ten pravý a jediný možný smysl.
Podobné stavy jsem zažíval když jsem ještě hulíval skéro. Prostě mi najednou přijde všechno tak neuvěřitelně nereálné, a začnu se zároveň koukat na všechno z natolik jiného úhlu, že mě to až vyděsí.
Tohle všechno si stihnu uvědomit než dojdu cca 20 kroků k ledové řece a zabořím do ní hlavu. Došel jsem k ní absolutně spontánně, jako bych byl veden.
Ocitnu se pod hladinou a chlad absolutně necítím, ale aspoň vím, že jsem vykonal obrannou reakci a poté se jen tak odevzdaně položím na trávu a čumím.
Za nějakou chvíli stav přechází a já jdu za těma dvěma. Oba vypadají pěkně přešle, a zdá se, že ani jednomu z nás šalvěj příliš nesedla. Zničehonic se přímo u chaty objevuje velký černý pes a zase odchází. Nevím co to má znamenat. Poté se ocitám na balkóně a povídám si se sousedem, který vypadá vyděšeně z toho, že jsem v chatě jen já, a ne moji rodiče, jak je zvyklý. Říká něco ve smyslu, že si myslel že jsou u nás lupiči, a tváří se hodně divně. Mohu si jen domýšlet co asi tak viděl a slyšel předešlé noci, a zdá se, že se k němu toho doneslo dost...

Poté co dojdeme pro vodu a trochu se vymaňujeme ze šalvějového oparu, lehce si uvědomuji, že se něco posralo. Nevím jestli jen v mé hlavě nebo je to kolektivní, ale cítím, že k těm dvěma ztrácím společnou cestu, a taky že věci nabírají depresivní spád.
Shodujeme se ale na tom, že si jdeme ještě zdřímnout, takže Petr leží opět dole a já s Lindou nahoře. Chvíli oba ležíme, ale napětí je cítit ve vzduchu. Dělí nás od sebe příliš málo prostoru. Povídáme si a pak cosi plácnu a Linda na to odpoví:
"Hm, já myslela, že řekneš, že mě ošukáš."
Nedává mi to smysl a když se na něj ptám, dostává se mi odpovědi, že je prý opět nadržená. Uznávám, že to já jsem taky.
"Tak co s tim budeme dělat?" zeptá se ona, a já jen říkám: "No tak se posuň."
Lehám si k ní. Opět ten slastný pocit ničím neomezeného dotyku. Je mi fajn i tak, ale vím, že je třeba udělat víc.
Stačí jí pohladit břicho a už sténá a když se dotknu její vagíny, je to jako mít prsty v nějakém rybníčku.
Opět to tedy děláme, ovšem tentokrát vcelku za střízliva a s kondomem. Lindu šukám seč mohu, a tentokrát mě prosí abych jí křížil ruce za zády až tak, aby jí to bolelo.
Když se uděláme, lehám si k ní zpět, povídáme si a pociťuji souznění. Je to první býčice, přes jejíž hradbu jsem dokázal proniknout a ještě si s ní povídat. Je to taky první blondýna, se kterou jsem toto dokázal. Mám pocit že si s ženami rozumím čím dál víc a konečně mě snad začíná opouštět jakési neštěstí.
Říkám jí to, a ona mi říká, že TUTO bariéru cítí naopak zase u Petra, což mne trochu překvapuje, takže začnu pro jistotu plácat blbiny a řeknu taky něco ve smyslu, že možná není dobře, že jsme dělali co jsme dělali předešlý den, protože kdokoliv z nás může mít třeba aids .) To ona vezme vážněji než bych tušil, ale zatím nedá nic najevo.
Poté začneme mít konečně energii, a jdeme vzbudit Petra. Ten se zmateně ptá proč spal.
"Já sem spal? Proč sem spal? Já sem fakt spal?" Evidentně je trochu mimo.

Pak hrajeme activity, chlastáme a linda dokáže naprosto v pohodě uhádnout mé aktivity a já ty její. Stále cítím souznění. Poté se ale stává ta věc, že oni sežerou hašiš, který já nemohu, tudíž jsem po zbytek noci vystaven jejich vyhuleným kecům, nepřetržitému smíchu, a nezbývá mi nic jiného než mlčet a cítit se nepatřičně. Z těch dvou celkem inteligentních lidí se náhle stávají vyhulové, co řeší typické vyhulené blbosti typu: "V Praze by mohla fungovat budka s vyhuleným poradcem, který by vyhuleně radil lidem v jejich těžkých životních situacích a účtoval si za to peníze." Takové věty tam jedou ostošest a vyvolávají salvy smíchu u obou z nich.
Z toho se mi dělá nanic, a nechápu jak hašiš tyhle dva může tak mocně změnit. Já hašiš vždy jedině kouřil a jediné co jsem z něj měl, byla extrémně zvýšená kreativita, ale taky velmi intenzivní pocit, že mi někdo drtí varlata. Mimoto, po pěti letech poslouchání vyhulených keců jsem si uvědomil, že hulení je KLIŠÉ, celý ten rituál je klišé a ty kecy a situace okolo hulení bývají vždycky dost podobné.
Uvědomuji si také, že má Linda velmi nepříjemný smích a Petr skutečně debilní kecy.
K ránu jdeme spát, Petrovi se evidentně nechce a slušně nás otravuje s tím, ať ještě nechodíme.
"Vy nejste přátelé, vy jste normální KURVY," říká.
Nakonec ale všichni zabíráme, a já Petra celou noc trochu kopu do hlavy.

ČTVRTEK
Probouzíme se do extrémně deštivého dne. Povodňová aktivita je prý na trojce, a řeka je hustě rozvodněná. Nevíme co dělat a tak jen tak sedíme, poleháváme a tlacháme na omezeném prostoru. Všechny nás to už začíná tak trochu srát, být zavření na jednom místě, a tak dostávám geniální plán projít se v lijáku do nedaleké ultradepresivní hospody.
Po cestě si všimnu, že jediné co má Linda sebou a na nohou jsou boty s podpatky a Petr si nevzal ani mikinu a chodí pořád v tričku. Je vidět, že oba tím docela trpí, a já se je snažím rozveselit. Moc to ale nejde, všichni jsme už unavení z přemíry chlastu, máme hlad, a nemáme si kde pořídit v místním chatovém superprdelákově jídlo.
Nakonec dorážíme promočení k oné hospodě. Budova je hned vedle hřbitůvku a už navenek působí fakt depresivně. Pamatuji si, že jsem v ní velice dávno možná kdysi byl, a jsem zvědavý, jestli je to v ní pořád stejné.
Vstoupíme do ní a naskytne se nám pohled na obří místnost s prázdnými stoly a těžce komunistickou dekorací. Nikde ani živáčka.
Nato se vyloupne zpoza baru shrbená, stará postava. Vyjde ze stínu a přiblíží se k nám... Je to jakýsi děda co se jeví jako masový vrah. Opatrně se ho zeptáme jestli si můžeme dát tři piva a on chvilku vypadá že nás strašlivě seřve za to, že u něj vůbec jsme. Nakonec ale svolí.

Popíjíme tedy na prázdné žaludky zvětralá piva a mým společníkům nálada čím dál více upadá. Začínám si také všímat toho, že se čím dál méně zajímají o to co říkám, a začínam jim asi trochu vadit. Když mluvím, uvědomuji si, že to co blábolím, mají ti dva jen za prázdné kecy a vlastně je nudím. Setkávám se u nich s podobným nezájmem jako třeba u spolužaček na střední. V jednu chvíli jsme byli skvělá parta, a v té druhé mne holky najednou odzbrojily svou ledovou nepřístupností, až NENÁVISTÍ. Jakoby je zničehonic má pouhá PŘÍTOMNOST rozčilovala a každé mé slovo zvyšovalo jejich nenávist. Ten samý pocit jsem měl teď u Lindy a Petra.
Přesto ale ještě polemizuji o tom, že ten pán v tom domě kde jsme, nejspíše zabil několik dětí, manželka mu zemřela a on tu teď pořád žije a je nasraný když mu chodí zákazníci. Ta myšlenka mi přijde velmi realistická a jsem naprosto ohromen tou dokonale depresivní atmosférou v liduprázdné deštivé vesnici a hostinci kde sedíme, a jsem unešen z toho, že je v roce 2011 stále něco takového možné. Čas se zde zastavil a jsou tu jen zvětralá piva a pán. V tom sešlém dědovi je vážně vidět že si prošel slušným utrpením a je nasraný na celý svět. Uvědomím si, že nejspíš zná moje rodiče a znal i mého zesnulého děda, kterého jsem naživo já nikdy nespatřil.
Po nějaké době dopíjíme a mne se pána k mému překvapení podaří rozesmát tím, že se zeptám jestli alespoň nevaří polívky.
"Vařim," řekne. "Ale leda tak pro sebe. A o víkendu. Ehehehe," začne se tomu chechtat a já s ním...

Zpátky v chatě už jen tak ležíme a trpíme. Dochází mi, že ty dva lidi mě začínají nenávidět. Petr se začíná chovat čím dál podivněji, a přijde mi, že se na Lindu snaží udělat dojem. Nemám rád, když se muži kvůli ženám přetvařují a začnou se v jejich přítomnosti chovat jinak, a tím u mne Petr začíná klesat na hodnotě. Sem tam mne lehce setře anebo sestřelí nějaký můj kec, jen aby se vytáh a to není dobré.
Nicméně ležíme a trpíme, trpíme, trpíme...
a pak dostávám geniální NÁPAD.
Objednáme si pizzu!
Voláme tedy nedalekou pizerii a objednáváme si s jídlem i Gin a dvoulitrovku ruma.
Zanedlouho nám objednané potraviny vcelku sympatický typ doopravdy přiveze a my za ním přilezeme z křovisek, v roztrhaných poblitých hadrech za naší kořistí. Je to jak setkání pralidí s civilizovaným člověkem a ten je samozřejmě celý vyjevený z toho, že na samotném okraji této vesnické díry vůbec někdo žije.
Zaplatíme a konečně hodujeme. Mně to ale moc nejde, žaludek stávkuje. Uvědomuju si, že jsem několik dnů skoro nic nejed, a tak se aspoň pustím do ruma. Oni dva se ke mne posléze přidají, ale venku furt leje a nálada je pohřební. Kecáme a nějak se dostaneme k tématu "kdo kdy měl větší okno." Přihodím tedy svůj nejhrůznější zážitek, při kterém jsem se probudil pořezaný, poblitý, bez brýlí a veškerých statků v nočním busu a nevěděl jsem co tam dělám. Pamatuju si, že jsem měl podivnou chuť v puse a neurčitý pocit, že jsem možná někde jedl výkaly.
"No a od tý doby se cejtim prostě divně a myslim si že mám aids." řeknu lehkomyslně a Linda viditelně zbledne.
"Tak a teď du blejt!" vyhrkne a prchne ven.
Když se vrátí, je viditelně sklíčená, neřekne ani slovo a utíká nahoru do postele, přesně jako má bývalá přítelkyně před dvěma lety.
Sedíme zaraženě s Petrem u stolu a slyšíme jí nahlas brečet a štkát. Petr se jí jde tedy zeptat co se jí stalo a já zezdola slyším útržky.
"V-on to m-á.... dy-ť je to... jasný..."
"Ježiš ale to je blbost hele...von nemá aids, to je prostě uplná pičovina Lindo..."
"A ja-k t-o můžeš vě-dět? Von už mi to řikal je-dnou vče-ra... Dyť sho viděl... dyť je schopnej vše-ho... dyť je to... psychopat..."
"Hele fakt nic nemá...nic ti nebude...věř mi..."
"ne, má... a teď ho máme taky.... já to pro-stě...vim..."

Takhle nějak probíhá jejich konverzace a já ji poslouchám dole a vcelku se bavím. Přijde mi absurdní, že ještě dnes se téhle nemoci, tohodle přežitého mediálního strašáka a klišé někdo pořád bojí. Taky mi přijde vtipné, že v hospodě nám Linda vyprávěla jak se pokusila o sebevraždu, řezala se, a říkala, že chce umřít, a teď má panický záchvat z nějaké posrané nemoci.
Kdyby chtěla opravdu umřít, přece jí bude jedno že má HIV, ne?
Rozebírám to téma s návrativším se Petrem a docházíme k závěru, že možná i člověku co se chce zabít asi nebude uplně jedno že má smrtelnou nemoc, protože přeci jen bude dlouho trpět, a to se asi s přáním po okamžité smrti úplně neslučuje.
Petr taky čím dál častěji říká, že je Linda výjimečná žena, že nikdy nikoho takového nepotkal, že je mu jí líto, že se mu hrozně líbí a blablabla.
Kecá se nám ale dobře, dvoulitrovka rumu velmi rychle ubývá a průběžně chodíme přesvědčovat Lindu, že to byla blbost ať si to tak nebere. Já jí slibuji, že až se vrátíme, zajdu si na testy a pošlu jí krásný ozdobný balíček obvázaný stuhou a potvrzením, že jsem hiv negativní a Petr kontruje tím, že jí opět říká jak je výjimečná a úžasná a ať stráví poslední večer s námi.
Ale nic nezabírá, Linda dál hystericky brečí a tak se odebírám zpět dolů ke starým čtyřlístkům, své milované hudbě a rumu.

Po nějaké době, kdy v dvoulitrovce už zbývá asi jen půlka, se ti dva mihnou okolo mě a detekuji že se plíží na verandu. Nicméně je ignoruji a dál si hledím svého. Po čase mi to ale nedá a jdu se kouknout co na verandě vyvádějí.

Samozřejmě se odpaluje šalvěj a ještě stále dost uslzená Linda bere zrovna do rukou dýmku. K tomu mi oba sdělí, že nahoře pozřeli větší množství hašiše.
Já se na ty dva jen nevěřícně podívám a zeptám se:
"Hele a určitě si myslíte že hulit šalvěj je zrovna teď ten nejlepší nápad?" Na což se mi dostane jen naprosté ignorace a rituál začne.

Petr odříká svá šalvějová zaklínadla a poté obřadně odpálí Lindinu dýmku, přičemž ona po výdechu upadá do jejího podivuhodného šalvějového spánku. Leží, a najednou se jí na tom ztrápeném obličeji rozhostí zcela jiný výraz. Linda náhle vypadá naprosto uvolněně, bezstarostně a prostě "ve svém živlu." Uvědomuji si, že tato žena byla stvořena pro drogy a drogy jsou její opravdovou útěchou.
Vždy když byla mezi námi střízlivá, cítil jsem z ní takovou podivnou nejistotu, zmatenost a obavy. Když jí ale vidím vyjetou, najednou vím, že jí nic nechybí, a že je ve stavu, který je pro ni jediný ten opravdový.
Poté co se Linda probere, nasloucháme jejím vizím. Prý toho tentokrát moc neviděla, ale přišla si jako někde na pláži a bylo jí nádherné teplo. To oceňuji v přetrvávajícím dešti jako velmi přínosnou vizi a oboum lidem tedy donáším na znamení "tropů" plátky citrónů zabořené v rumu.
"Nuže Vy neznalí, přijměte ode mne tuto hostii, jakožto očištění od všech vašich hříchů," již lehce opilecky pronáším a oni z mých rukou ten citrusový plod pojídají...
Poté je mi na důkaz smíru nabídnuta také šalvějová dýmka. Tentokrát k ní ale přistupuji opatrně, pálím si jí sám a spíše jen tak uhuluji, což mi přináší pro danou chvíli mnohem přínosnější stav. Nechávám ty dva napospas šalvějo-hašišovému dýchanku a zasedám ke stolu a drtím si nějaké neuroly. Vyšňupu je, a co zbyde, si sypu do sklenice s rumem. Zkonzumuji to, a na malou chvíli mne ovládne naprostý chlad. Pohltí mou hlavu a na pár vteřin jej velmi zřetelně pocítím projít celým mým tělem. Vím, že je to ale jen alarmující signál mého těla ať trošku brzdím, a tak si s tím hlavu nelámu, cítím se královsky a poslouchám diskografii Toma Waitse.
V tu chvíli je Tom můj společník, a můj doprovod a já se bavím u jeho opileckých keců a záznamů z koncertů. Když skončí píseň, vždy hrdě zatleskám jako obecenstvo v nahrávce a vždy když se směje obecenstvo, já se směji také.
Tak trávím další podstatnou část času, když tu se (konečně?) otevřou dveře a ti dva vejdou.

Ukáže se, že můj strach o Lindu byl neoprávněný, protože ta je jak vyměněná, plna života a směje se se mnou psycho záběrům v dokumentu "Ježíš je normální". Když ale Petrovi přehrávám pasáže s fanatickým kázáním a ptám se ho jestli by to svedl líp, začínám si všímat změn tentokrát v jeho chování...
"Hele to sem neměl dělat... já sem to s tim hašišem asi přehnal...mně vůbec není dobře," říká.
Pochopuji tedy, že je třeba zakročit a snažím se mu stav jakkoliv zlepšit. Ptáme se ho s Lindou jakou chce hudbu, co by chtěl dělat, jestli nechce něco donést atd. On ale stále jen velmi úzkostlivým hlasem pronáší, že je mu zle.
Uplyne pár minut a Petrovi je čím dál hůř. Nicméně říká, že když mu je blbě, tak ať už pořádně, a sežere další kus hašiše.
Tuto jeho vlastnost nechápu a mám za to, že je z nás největší magor. Matně si vzpomínám na jeden večer kdy mi donesl mexické lysohlávky na pozdější užití a náhle mne začal nutit ať jich aspoň trochu sežeru. Když jsem odmítl, pravil pouze: "Když ne ty, tak to udělám já." A nasypal si jich do pusy dvě hrsti. Bylo jich snad padesát.
Tohle bylo podobné...

Nyní je tedy Linda veselá a hravá a Petr ten zkroušený. Ptáme se ho pořád co se stalo.
"Ne, já vám to nemůžu říct prostě," povídá.
Dotíráme na něj a buzerujem ho.
"No tak nám to pověz... bude ti líp," řikám já.
"Ne, prostě to byste nepochopili...nehodí se to sem..."
"Ale tak hrozný to nebude... tak vo co KURVA DE?? MILUJEŠ LINDU?" vypálím na něj.
"Ne...jde o to...že...."
My už jen sedíme a napjatě čekáme na Petrova slova...
"Jde o to, že člověk s kterým sem si rozuměl nejvíc na světě už není a nikdy nebude. Prostě umřel. A já si... to te-ď uvědo-mil..." řekne Petr se slzami v očích.
"No a ten člověk... Kdo to byl? Zeptáme se Petra.

"No... byla to moje máma."

A na to nám sklapne. Tímto okamžikem vše končí. Jen mlčky sedíme a nevíme s Lindou co říct. Na to se nedá nic říct.

"A kdy umřela?" Zeptá se Linda do ticha.
"Před dvěma lety." nato Petr.

A náhle mi to dochází. Před dvěma lety jsem se s Petrem seznámil a začali jsme spolu dělat píčoviny. Brutálně jsme spolu kalili a fetovali, a já přemýšlel, proč on to vlastně dělá.
Nikdy ale nic nedal najevo. Nikdy žádný smutek. Akorát jednou mé bývalé přítelkyni sdělil cosi v tom smyslu, že jeho máma je mrtvá, ale se mnou o tom nikdy nemluvil, a já se ho neptal. A teď, v mé depresivní chatě, v tomto depresivním dni, totálně zhašišovaného ho to dostalo. Nějak až teď si doopravdy uvědomil její smrt. Zrovna u mě na chatě.
A To už byl definitivní konec všeho. Totální a naprosté depresivní zavržení.

Nemá cenu už popisovat jak moc to Petra vzalo a jak z toho posléze začal obviňovat i mě. Bylo to poprvé co jsem ho viděl i docela agresivního.
Tuším že poté se odebrali oni dva zpět na verandu, a další dávkou hašiše se Petrovi nálada trochu zlepšila, ale stejné už to nemohlo být. Měl jsem toho už fakt dost, rozvalil se na pohovku a okamžitě usnul.

PÁTEK
Dost brzo se probouzím a mám depresi. Chlast, prášky a všechny ty psychické výlevy mne už taky nakonec dostaly. Všichni tři jsme se vzájemně zdeprimovali a poslali do absolutních sraček.
Ti dva sejdou dolů a já s nimi už ani nemluvím. Když něco vyřknu, Petr mne krutě stírá a je jasné, že mi probuzení svých démonů dává za vinu.
Já jen ležím a ti dva dělají něco jako úklid, který spočívá v tom že všechno zasviněné nádobí vynesou ven na terasu a nechají ležet.
Fascinující je, že naprosto nejvíc je nádobí zasviněné od Lindy která se narozdíl od nás něčím neustále ládovala, a přitom má tak pěknou, štíhlou postavu.

Už tolik neprší, spíš jen poprchává, ale nebe je zamračené a je zima.
Nahoře si ti dva zavolají informace a zjišťují, že bus z prdelákova jim jede v 13:50.
"To abyste si pospíšili." řeknu jim, protože vím, že je čeká zpátky kurevsky dlouhá cesta.
Sbalí se tedy a vydáváme se na náš poslední výlet, na kterém se rozejdeme. Já s nimi nejedu, protože se absolutně nenacházím ve stavu, kdybych toho mohl být schopen.
Projdeme tedy poslední zablácenou a zaprasenou cestou a já cítím jak se oněm lidem ulevuje, že toto místo zmaru konečně opouštějí. Linda opět šlape v zaprasených podpatcích, které měla po celou tu dobu a Petr pouze ve svém triku.
Dojdeme na rozcestí a ti dva vypadají že by se se mnou raději ani neloučili.
"Hele tak počkejte ne!" křiknu a tím je zastavím.
"Hele vim, že se to nepovedlo tak úplně podle představ ale snad mi jednou odpustíte. Počasí je kurva a já jsem čůráčí hlava, že jsem vás do něj zaved, ale takové věci se stávají." řeknu.
Poté naposledy obejmu Lindu, potřesu si rukou s Petrem a vydám se do chaty, kde zůstanu ještě dva dny abych rozdýchal následky psychicky destrukční kalby.

Lindu ani Petra jsem od té doby neviděl.

End