Studna

„Prosím pomóóóc!!! Zachraňte mě někdo!!! Budu vám vděčná do konce svýho blbýho života, ale záleží na tom, kdy ten nastane...“ Křičí duše dívčiny, jež je uvězněná ve studně. Je mladá, téměř stále usměvavá, ulítlá, možná i krásná, ale její oči ji zrazují a prozrazují opak – pravdu a kdo umí se dívat a v nich číst, ten ví jaká opravdu je.
„Má snad ňákej problém, jakej proboha? Vždyť je vesměs pořád vpoho. To bude asi taková ta klasika, co řešej všichni a kdyby potřebovala ňákou pomoc, tak by přišla.“ myslí si lidé okolo, které potkává dennodenně, oni ví že něco není naprosto v pořádku, ale neřeší to. Myslí, že kdyby to bylo vážně zlé, tak by přišla a řekla: „Hele potřebuju si pokecat, nemáš odpolko čásek, že bychom si šli někam sednout...?“ Jenže ona to neumí, je to nad její možné psychické síly a hlavně ona sama neuznává, že by mohla mít nějaký problém a už vůbec ne ten, který měla i když v počátku a stále se vrací. Prošla určitými situacemi, které by ráda, jako spousta lidí, nejraději vygumovala úplně do bíla ze svého života, jako když kreslíte a něco je špatně, vezmete si gumu a rázem je to pryč, zkrátka gumujete dokud to nezmizí a pak v pohodě pokračujete dál – začnete znova kde chcete a je to ok. Jenže vymazat špatnou životní zkušenost, je jako snažit se vygumovat lihový fix, nelze to. Ale proč? Proč se prostě nedá zařídit, aby se na to zapomnělo co nejdřív a hlavně aby pomněli tuto nepříjemnou zkušenost přátelé, kterým tím připravila děsivé překvapení uhodící do nich jako blesk z úplně krásně čistého nebe? A proč se někdo vydrží s ní bavit déle, proč vlastně vůbec, vždyť je pořád to samé dokola? Je arogantní, přímo hnusná na své okolí a i velmi sebekritická v tom v čem by být nemusela.
„Ježiš, tak já tam pudu, abych aspoň mohla potom komukoli říct, že to řešim a tak podobně, abych se měla prostě na co vymluvit.“ běhá ji v hlavě, když ji čeká „nutně“ splnitelná nabídka ambulantní léčby. Nevěřila tomu, že trpí něčím, takže ani nevěřila tomu, že by ji mohli vyléčit.
Když skončila s ambulantní léčbou, nebyla si jistá zda skončila s uzdravováním, spíš věřila a doufala, že ten koho našla vydrží déle než jiní a pomůže, protože v tu chvíli chtěla, opravdu chtěla pomoct a nepředstírala to jako předtím.

Téměř všichni okolo mysleli, že už je v pořádku, že se uzdravila. Jí to vyhovovalo, nechtěla totiž už dělat lidem starosti a být na ně zlá v zaslepení pohnuté psychiky a kdo věděl víc, kdo věděl pravdu, si všiml a když bylo potřeba pomohl. Ona sama věděla, že fyzicky už je to v pořádku, ale taky si po malých kouskách uvědomovala, že psychicky to doposud není zdaleka ono a že to bude chtít ještě hodně úsilí. Ale žila, žila lépe než dříve, začala i důvěřovat a mluvit o problémech. Žila dobře asi půl roku, občas s pohnutými pochody v psychice, ale šlo to. Stále čekala na jedno, co měla slíbené ...
Šťastný konec!..........?? Bohužel, uklouzla a spadla znova částečně do toho samého. Podseklo jí to přesně ve chvíli, kdy to chtěla nejméně, kdy to nečekala ani při nejmenším. Znovu ten strašný pocit všeho – strachu, vzteku, beznaděje . . .
Nevylezla ze studny ven, nedokázala to a sklouzla z dřevěného výstupku, který byl na stěně té hluboké studny na jejímž konci je pouze vstup do ráje tmavé, kostnaté postavy říkající si nebo nazývající ji (jak chcete) SMRT. Padala dolu stihla se ale zachytit dříve než předtím, kdy to bylo nad jakousi první hranicí. Určitou dobu se držela dřevěného „schůdku“ vytáhla se na něj a postavila se. Když se podívala nad sebe čekalo ji znovu to co už zdolala a ještě velký kus. Když se podívala dolu viděla pod sebou ošklivou tmu. Ví co je na konci tmy, dobře to ví, ale nyní má strach, že k tomu rozhodnutí, aby skočila nemá dost silnou vůli. Před sebou na stupínku má dveře, které vedou k „Černé paní“, aby případně nemusela skákat a pouze otevřít dveře. Párkrát už nahlédla klíčovou dírkou a párkrát už chytala za kliku, chtěla otevřít, ale neudělala to. Ty dveře se na každém stupínku směrem výš postupně zmenšují.
Dívka neví si rady a tak se posadí a schoulená na stupínku se opírá o dveře, které jakoby, jí přijde, občas povolily a malinko se posunuly z místa původního – úplného dovření. Váhá co dál. Nabízejí se tři možnosti, z nichž dvě mají stejný cíl : stoupat výš a jít za cílem krásným a ušlechtilým – jít za životem nebo jít za cílem „odsuzovaným společností“ a špatným - za smrtí tím, že se vrhne dolů do studny či otevře dveře. Váhá a hledá cíl, hledá smysl života, což není poprvé, hledá jestli jsou ještě lidé, co o ní stojí, co jim na ní záleží, kteří jí mají rádi . . .
Váhá po dvou větách:
„Je tolik lidí, které máš ráda a ani o to nestojí!“
„Vždyť ty víš, že tě máme rádi.“
váhá, protože i když v hloubi duše přibližně ví, komu nevadí její přítomnost a když řekne co jí trápí, tak na povrchu si není jistá ničím, má k tomu teď totiž důvod, který svádí.
Možná, že za nedlouhý čas bude mít jasno aspoň trochu a rozhodne se jak dál.

Myslíte si,že ta dívka se někdy uzdraví a vyleze ze studny na pevnou, krásnou zem a bude žít poměrně klidným a spokojeným životem??