Sára

Měla ráda bouřku. V jejím srdci se vždycky uvolnilo příjemné uvolnění.
Z rádia hrála píseň The One I Love od R.E.M.
Když pohlédla z okna svého pokoje na město, které v bouřce vypadalo úplně jinak, měla pocit, že z toho světa odtéká veškeré zlo. Představovala si, jak žije na jiném místě, kde jí nikdo nic nepřikazuje, neřídí se přísnými pravidly, ale kde se má každý mezi sebou rád.

„This one goes out to the one I love
This one goes out to the one I've left behind
A simple prop to occupy my time
This one goes out to the one I love“ zpíval zpěvák Michael Stripe. A Sára si tuto píseň nadšeně pobrukovala. Byla to její nejoblíbenější.
„Sáro!“ Ozval se křik. Sára ztišila rádio.
„Pojď dolů, tatínek s tebou chce mluvit, má pro tebe dárek“.
Sára dobře věděla, co je to za dárek. Ale strach z toho, že by nešla dolů a dostala by něco mnohem horšího, byl několikrát větší.

Pomalu scházela dolů do obývacího pokoje a ruce se jí třásly napětím, i když moc dobře věděla, co bude následovat. Když vešla, uviděla svého tátu a mámu. Táta byl knězem, nyní seděl ve svém křesle, oblečen byl do černého. Černá košile, bílý proužek a kalhoty. Máma měla modrou halenku a černou sukni. Oba měli na svém krku zlatý kříž Ježíše Krista.
„Tady je ta naše holčička“ řekla po chvíli máma a vzala si šálek svého čaje.
„Sem pojď, Sáro“ řekl otec klidným hlasem a ukázal prstem.
Sára pomalým krokem šla k otci, dívala se mu upřeně do očí. Nevýhodou toho všeho bylo to, že otcův pohled zamrazil každého. V těch očích jste neviděli lásku, přátelství. Viděli jste chlad, nenávist a posedlost. Samozřejmě že ne v ďábla, nýbrž ve víru. Ve víru Ježíše Krista a všeho, co je dobré pro tento svět, který se již brzy ocitne na prahu svého konce a on bude jediný, kdo přežije. Protože slouží Bohu, vychovává svojí rodinu, aby nesloužila samotnému Satanovi. Až bude tomuto světu utíkat poslední chvilka existence, on bude stát vedle našeho Pána se svojí rodinou. Ano, čeká nás druhá Sodoma a Gomora, říkával vždycky, ale my, my jí přežijeme.

Stála u svého otce. Čekala.
„Takže ty se nám nechceš modlit, lžeš nám do očí, posloucháš takové protináboženské písně a ještě se bavíš s tím sousedovým klukem. Copak ty nechceš stát vedle našeho Pána, až nám bude nejhůř? Chceš raději sloužit těm, kteří každý den zhřeší? Kteří kážou a myslí si, že sami jsou čistí a bez viny?“ Ptal se klidným hlasem. Sára nespouštěla z něj zrak a naslouchala všemu, co otec říkal. Raději by utekla. Zavřela za sebou dveře tohoto domu a zmizela navždy z tohoto života a začala svůj vlastní.
„Copak tě s maminkou nevychováváme v lásce a víře?“
Sára mlčela. Táta se podíval na matku.
„Už ani s námi, s vlastní rodinou se nebude bavit“ řekl s lehkým smutkem v hlase. Jeho pohled se opět stočil na Sáru, uchopil jí za obě ruce a přitáhnul si jí k sobě. Držel jí tak pevně, až Sára vyjekla bolestí. „Tati! To bolí, už to neudělám, slibuju“ prosila a vzlykala.
„Ty slibuješ? Slibuješ a pak zradíš, jako to udělal Jidáš.“
„Ne, ne!“ Křičela.
„Dej mi ten řemen Brigitte! Je posedlá ďáblem, ještě je naděje, že se vzpamatuješ, Sáro“ křičel.

První rána zasáhla Sářina záda. Sára bolestí upadla na zem.
„Náš Pán byl bičován neprávem, trpěl za nás hříšné. Ty jsi ta velká hříšnice. Ty jsi ďábel. Odejdi z těla mé dcery. Ve jménu Krista našeho Pána. Amen!“
Druhá, třetí rána, až to Sára nevydržela a kopla otce do obličeje, který se při pádu uhodil do zátylku. Ležel a křičel. „Ta jedna posedlá svině! Bůh je mi svědkem, že máme zlo ve svém domě.“ Matka jen seděla, nehnula se ze svého místa, jen se tiše modlila.
Sára zabouchla dveře od obýváku a běžela přes předsíň co nejrychleji do kuchyně. Vytáhla velký nůž, je připravena odejít z tohoto domu. Venku bouřilo, ale i tak se v ní mísil pocit vzrušení, že za chvilku bude konec utrpení.
Z kuchyně se pomalým krokem s nožem v ruce přibližovala k předsíni, která byla ponořená do naprosté tmy. Dýchala v klidu, ať už tam stojí nebo ne.
Pomalu se přibližovala ke dveřím od předsíně. Všechno, co slyšela, byly jen kapky deště, které dopadaly na střechu. Nadechla se, teď nebo nikdy, vystartuje ke dveřím a odejde. Navždy. Na čele se jí objevovaly kapky potu. „Do toho, Sáro!“ Řekla si pro sebe. Rozeběhla se, vlasy jí vlály, cítila, jak se blíží na svobodu. Natahovala se ke klice, když v tom jí někdo uchopil za rameno.

„Brigitte, ona nám utíká. Utíká pryč, aby mohla nakazit tím ďáblem i ostatní.“ Křičel otec a stiskl sevření jejího ramene.
„Pusť mě, sám jsi ďábel. Sám mu sloužíš!“
„Co si to dovoluješ! Ty nejsi má dcera!“ Zakřičel na ní a uhodil jí. Sára se snažila udržet rovnováhu, ale nakonec jí nohy neuposlechly. Upadla na zem, stále však v ruce držela nůž. Otec jí znovu uchopil a tloukl jí do obličeje. První pramínky krve jí tekly z úst.
„Ten ďábel v tobě nezůstane, ani kousek jeho těla v tobě nebude!“ Opakoval stále a tloukl jí. Když se napřahoval, aby jí udělil další ránu, sebrala v sobě zbytky energie, sevřela nůž a bodla zrovna ve chvíli, kdy se otcova pěst blížila k jejímu obličeji. Otec pustil sevření a držel se v tom místě, kde mu vytékala krev. Koukl na Sáru. Sára stála u dveří, obličej od krve, oči od slz. Cítil její nenávist.
„Ty jedna Satanova kurvo!“ Zakřičel. Natáhl opět k ní dlaň a Sára ho bodla. „Au!“ Otec se zapotácel a spadl na zem předsíně. Matka přiběhla, a když uviděla otce, zakrváceného a ležícího na zemi, pohlédla ke dveřím na Sáru.
„Máš to! Máš to stejné, jako náš Pán, když ho ukřižovali!“ křičela a přitom plakala.
„V jaké lásce jste mě vychovávali? Jen ve strachu a hrůze. Já chtěla jen trošku volnosti. Chodit ven s přáteli, vykládat si každý večer s vámi! Nic z toho jsem nezažila, jen strach. Nenávidím vás!“ Když vyřkla tato poslední slova, matka se chytla za své srdce.
Sára vyběhla do deště, utíkala. Na sobě měla jen svojí červenou košili a modré rifle. Běžela jako o život, cítila se konečně volná.

Sáře bylo tenkrát 19 let.





O 10 let později…
Domem se šíří vůně jablkového koláče a rádio právě hraje veselou píseň.
„Mami? Už to bude?“
„Samozřejmě zlatíčko, musíš jenom počkat, až to vychladí.“
„Hm, tak jo.“

„Tak vážení a další písnička, no samozřejmě, že R.E.M. a The One I Love, hezký poslech všem našim posluchačům.“

Zesílila zvuk, začala tančit a pobrukovat. Vzala svého syna do náruče a tančila. Oba se na sebe usmívali. Políbila ho na tvář a objímala.
„Dobrá písnička, že Danny?“
Danny se na ní jen krásně usmíval a pokyvoval hlavou.
„Podívej, tatínek je doma“ řekla mu. Danny se otočil a uviděl tátu, jak pošlapuje a tanči v rytmu hudby. I když není moc velký tanečník, dokážou jeho kreace Dannyho pobavit.
„Dobrý tatí, pojď za námi“ řekl a tahal tátu za rukáv.
„Ahoj Sáro, miláčku“ řekl jí a políbil na ústa.
„Ahoj Martine“ řekla.
„Už jsem se na vás těšil“.
„My na tebe taky, večeře je hotová a jako dezert jablkový koláč, Danny se už nemůže dočkat.“
Píseň už končila, ale Danny stále tančil. Martin se Sárou se jen usmívali.
„Tak už dost, chlape, pojďme jíst, pak si spolu posedíme a zahrajeme si nějakou hru jo?“ Řekl mu a podrbal po vlasech
„Hurá, tak jo“ zakřičel Danny a mířil ke stolu.

A Sára se cítila šťastná, měla svůj život, svojí rodinu a měli se krásně. O rodičích nevěděla nic. Nevyhledávali jí. Z doslechu se dozvěděla, že ho matka udala policii. Matka uvedla, že Sáru napadal a týral a ta bodná rána na břiše a dlani, byly v důsledku sebeobrany. Víc ani vědět nechtěla. Byla šťastná, byla se svojí pravou rodinou.