O muži, který leštil mince

  ...Ještě zametl v uličce a překontroloval sedadla, vypnul světlo, sešel schůdky a zavřel autobus.

  Brašnu s penězi položil na rohožku, zašátral v kapse manšestráků a poslepu se snažil zasunout klíč do zámku.

  Zafoukal vítr, kolem domu prohnal spadané listí z ořešáku. Šedovlasý muž se celý otřásl zimou. Vzdal boj s potemělým zámkem a konečně si rozsvítil. Ke světlu se okamžitě přihnala můra, jako by tu na to čekala.

  Sebral brašnu, vkročil do chodby. Zhasl. Můra přišla o svou modlu. Dvěře se zavřely a klíč dvakrát cvaknul.

  Byl podzim. Listí létalo ze stromů a rtuť klesla rychleji, než kdo toho roku předpokládal. Nádherné babí léto, zvěstované tolikrát v televizi i v rádiu, se nekonalo.

  Muž v předsíni vyměnil boty za kostkované bačkory, bundu pověsil na věšák a odšoural se do obýváku.

  Brašnu odložil na stůl, zapnul televizi, zrovna šly zprávy. Pohladil obrázek na poličce, smutně se usmál. Úsměv mu černobíle oplácela jeho nedávno zesnulá žena.

  V potemělém pokoji svítila jen malá lampička. Televize už notnou chvíli běžela bez povšimnutí. Okenní parapety zvonily a duněly pod prudkým deštěm. Na stolku před hrbícím se mužem, hned vedle hromádky obyčejných mincí, stál talíř téměř vychladlé česnečky a hrnek silné kávy.

  Muž si sundal brýle aby si promnul unavené oči. Pak brýle vrátil zpět na nos, znovu se zkláněje nad stolem. Budík na polici vedle fotografie ženy hlasitě tikal. Patřil jeho otci a nebýt toho, že byl kamarád nadšenec do hodin, skončil by už ve šrotu. Kamarád... Vzpomněl si. Jeho přítel z dětství, který už také pomalu chátrá. Měl by ho navštívit.

  Hromádka peněz se dneska zmenšovala neobvykle pomalu. Prsty ho bolely. Oči ho bolely. Záda jedna velká bolest. Ale musí to dodělat.

  Lahev s cídidlem byla najednou prázdná. Zvedl se tedy a pomalu došel do koupelny, kde měl za závěsem ještě dva další rezervní čistící prostředky. Vzal i hadřík navíc, ten první je už dost špinavý.

  Za další hodinu byla už většina mincí vyrovnána na druhé straně stolu. Zlatě zářící dvacetikoruny, měděné desetikoruny a dvoubarevné padesátikoruny.

  Unaveným okem zavadil o budík. Půl čtvrté. Uf. Ještě pár penízků a už to bude.

  Všechny lesknoucí se kovové placičky už jen přepočítal, kávu vylil do dřezu - stejně byla studená, a oblečený tak, jak byl, se natáhl na rozvrzané nepohodlné kanape. Ovladačem umlčel televizi, zhasl lampičku. Pomalu usínal. Čekaly ho tři hodiny zaslouženého osvobozujícího spánku.

  A zítra zase vše nanovo, jako každý mrzutý den.