SMÍCH JE KOŘENÍM ŽIVOTA

„Více oregána,“ pokřikovala na kuchaře mezi malými labužnickými sousty jídla. „A sušená rajčata jsou kde?!“ Pobíhala po kuchyni a upravovala vzhled talířů a misek. Vše muselo být perfektní. Zdálo se, že jediný žampión nakřivo by, alespoň v jejích očích, zkazil jméno celé pizzerie. Do pěti minut muselo být všechno jídlo v restauraci, ale podle Daniely tomu nic nenasvědčovalo. „Jste banda…“ mumlala si a nervózně přesypávala salát z „nevhodné“ misky do skleněného poháru. Kuchařům připadalo, že má nároky, jako kdyby v interhotelu chystali velkolepou hostinu pro pět set přátel kdovíjakého prince… Přitom se jen pár téměř obyčejných civilistů přijde posilnit pizzou, těstovinami nebo salátem. „Bazalku, tak kruci, co je to s vámi?“ Pobíhala po malé kuchyni v bílém plášti a s čepcem a zuřivě gestikulovala na číšnici, že to ještě nemá odnášet. „To snad není pravda.“ Kuchaři obraceli oči v sloup. Neměli ji rádi, přestože pro ni vařili teprve druhý den. Neznali ji, ani její minulost, ale poslední dobou neměla žádné zájmy, žádné přátele. Ještě ji neviděli se usmát. Ale už brzy mělo přijít něco, co vrátí její život do starých kolejí, vlastně ne, spíš ho převrátí naruby. A dá mu nový smysl.

Hodina příjezdu italských příbuzných se neúprosně blížila. Čím méně času zbývalo, tím byla Daniela nervóznější a personál naštvanější. Není ale divu, že se snažila, aby bylo všechno lepší než perfektní. Pizzerie, která se má za pár dní otevřít veřejnosti, byla zřízená na popud italského strýce, který také nemalou částkou přispěl na koupi a rekonstrukci domu. Danielina italská rodinná větev byla svou sítí pizzerií proslulá po celé Itálii a ona nechtěla připustit, aby si mysleli, že jako Česka nemůže být na jejich úrovni.
Nemalé starosti jí také dělalo dítě její sestry. Neposedný malý klučina se objevil u ledničky a za necelých pět vteřin už zase dováděl na zahradě se psem Charliem.
Daniela kontrolovala všechny předem připravené pochutiny. Bezpočet druhů salátů a těstovin, omáček, suchého pečiva a především pizz čekalo na stole na své dokončení.
Před domem začalo být hlučno. Zazvonil domovní zvonek. Upravila si halenku a s nuceným úsměvem šla ke dveřím. Ne že by nebyla ráda za návštěvu, ale měla tolik starostí, že se prostě nedokázala tvářit jinak.
„Bon giorno!“ objímala se s rodinou s mírně zděšenější myslí než před několika vteřinami, a věřte mi, že to už bylo co říct. Chumel Italů, Italek a jejich dětí se dychtivě tlačil dovnitř. Většinu z nich nikdy neviděla, ale teta ji ubezpečila, že jsou to slušní lidé, jejich přátelé. Strýc chtěl hned vidět kuchyni, ale Daniela mu řekla, že tam čeká překvapení, ale vzadu na zahradě má nový velký bazén, prý místo moře, které je za strejdovou restaurací, takže se po dlouhé a úmorné cestě v parném počasí mohou všichni vykoupat. Naštěstí souhlasili.
Zatímco se návštěva cachtala v bazénu, začala se servírkou nosit před dům na stůl všechny pochutiny. Po domě pobíhalo půl tuctu dětí s Charliem. Když už bylo vše přichystané na stolech, jen se zakousnout, a vypadalo to až nečekaně dobře, Daniela se svalila v kuchyni vedle sporáku na židli a oddechla si. Tak to bychom měli, teď ještě aby se to Italům zdálo dost dobré.
Z přemýšlení ji vytrhl křik: „Pesto… pesto!“ Synovec Láďa ji tahal za nohavici a divoce volal: „Pesto!“
„Copak, už došlo? Tak počkej, na, tu máš a dones to na stůl.“ Takže oni už se pustili do jídla… Snad jim bude chutnat, pomyslela si Dana a napustila si sklenici vody. Po necelé minutě si to znovu přihasil Láďa a zase škubal za nohavici se slovy: „Pesto-pesto-pesto!!!“ Nikdy si nemyslela, že ti Italové mají takovou spotřebu pesta, podala mu však další misku, ať ji tam donese. Kluk se sice tvářil trochu vyjukaně, ale přisuzovala to množství cizích lidí. Přešla k zrcadlu, aby se trochu upravila a mohla za nimi ven. Najednou jí ale došlo, že italská slova se ozývají nikoliv od stolů v přední časti zahrady, nýbrž stále od bazénu. Vyšla tedy ze zadních dveří a italsky je pozvala na hostinu. Nehodlala si teď lámat hlavu s Láďovým pestem. Všichni, ať už dělali cokoliv, se uprostřed pohybu zastavili, nechali toho a doslova „šupem“ se přemisťovali k přístřešku s posezením. Daniela se pro sebe mírně usmála, že se vše tak pěkně vyvíjí, když v tom snad celou ulici přeřízl křik.
„Danka, presto!!!“ hulákal kdosi na bledou Danielu. Představovala si ty nejhorší a zároveň nejméně pravděpodobné scénáře, co se jen mohly odehrávat. Vyběhla z domu-
A pohled, co se jí naskytl jí doslova vyrazil dech: pizzy na zemi a jedna dokonce na zdi, saláty po židlích, těstoviny dokonce i na slunečníku, omáčky ve vlasech, sýr jen všude tam, kde obvykle nebývá, kolem toho všeho běhalo patnáct Italů a nespočet slov typu: Madonna Mia a dalších, i peprnějších. Uprostřed mezi pizzami a omáčkou poskakovalo šest dětí držíce se za ruce a hulákali na psa Charlieho a strýcova psa Maria, kteří závodili ve vylízání misky s dressingem z olivového oleje a koření. Jen malý Láďa a netknuté talířky s paprikami nešťastně přihlíželi. Daniele najednou připadaly všechny pohyby jakoby zpomalené. Rozeběhla se a křikem přinutila děti přestat s fanděním, pak oba psi odtáhla od misek a nakonec se s žuchnutím posadila mezi dílo zkázy. Čas zase plynul normálně.
„Láďo, proč si mi něco neřekl?“
„Ale teto, já přece říkal, ale ty si mi pořád dávala do ruky to zelené, ať to odnesu na stůl.“
„Ale, počkej, CO jsi říkal?“ Okolní mumraj se pomalu tišil a přecházel v tlumené mumlání.
„Já říkal……. Teto, pesto - PES TO ŽERE!“
„Cože?“ trhla sebou. Ležela na lavici ve své restauraci, nad ní se šklebil malý Láďa a ukazoval na Charlieho jak spořádává jeden kousek papriky za druhým. Nutno dodat, ze tuto zeleninu pes obzvlášť nesnášel , ale jak vidno, teď mu v přítomnosti tak velké návštěvy nějak zachutnala. Za ním si šeptalo italské příbuzenstvo. Když zjistili, že se Dana probudila, začali se s ní hlasitě vítat.
„Jsem tak rád, že tě vidím, holčičko, máš to tady moc pěkné. Nevadí ti doufám, že zatímco jsi spala nás tady malý Láďa už provedl?“
Zavrtěla hlavou a chtělo se jí brečet. Nebo smát. Nevýslovně se jí ulevilo, že ta hrůza, kterou prožila, byla vlastně jen snem. Teď už byla jen napjatá, jestli jí rodina tuto restauraci schválí.
Společně vyšli před dům a dali se do jídla. „Skvělé, prima, promissimo!!“ libovali si všichni.
„Ta chuť, to přesné množství koření, vše akorát, to musím jako starý kuchař poznat.“ nešetřil strýček chválou. „Jsem rád, že ses netrhla od rodiny! Jsi ta pravá, která povede naší, jak to říci, pobočku v Česku!“Danielu jeho slova hřála. Už dlouho se jí ničeho takového nedostalo. „Ale, no tak, Danielko, netvař se tak napjatě, je to tu perfektní, bezva! Naše rodina se vždy řídila heslem, které zní sice v češtině trochu zvláštně, ale smysl se nemění: Koření dává jídlu život, ale pro člověka je tím pravým kořením smích! Tak se hodně směj a užívej si ho.
BRAVOOO…“