Tak trochu tragédie

Ve chvíli, kdy mu to řekla, si Tom uvědomil, že ji nemiluje. Do té doby si tím nebyl jist, ale odmítal se danou záležitostí trápit, protože si myslel, jak má na zásadní rozhodnutí - zda s touto dívkou bude chtít spojit na dlouhé roky (třeba až nadosmrti) svůj život – dost času.

A pak si najednou z čista jasna přijde to nečekané oznámení, na základě kterého se tak nějak předpokládá, že ji bude milovat, projeví svoji lásku a radost, nabídne jí společné bydlení a nejlépe ji rovnou požádá i o ruku.

Ještě teď Tom cítil, jak ho bolí obličej od té nucené grimasy, která měla vypadat jako úsměv, když se před Katkou přetvařoval. Byla tak šťastná a rozzářená, až si v první chvíli myslel, že je snad zhulená. O pár vteřinek později – kdy mu vyklopila tu „skvělou“ novinu – začal docela vážně pochybovat o jejím duševním zdraví, protože nedokázal pochopit, jak může mít radost z neplánovaného těhotenství.

„Půjdeme na potrat,“ byla první Tomova myšlenka, když mu Katka podruhé opakovala, že bude tatínkem. Usmívala se u toho a pořád něco švitořila, jak je to skvělé, jak se už těší, jaké vyberou jméno…

Tomovi bylo špatně. Věděl, že dítě nechce, stejně jako najednou věděl, že nechce ani Katku. Neměl však ani nejmenší tušení, jak a kdy jí to povědět. A tak jen mlčky vyčkával s hraným výrazem šťastného otce, až se ta mladá těhulka vybrebtá a bude moct zmizet.

Doma Tom nedokázal v klidu přemýšlet, a proto vyrazil ven na čerstvý vzduch. Potřeboval volnost, prostor, a ne čtyři zdi kolem, kde se cítil nepříjemně stísněný.

Procházel se nejprve jen tak bezcílně, ale záhy si to namířil do nejbližšího lesa, kde si chtěl srovnat myšlenky.

Tomovi bylo dvacet čtyři – věk, kdy dříve muži již běžně bývali otci. Ale dnes? Dnes se věci měly tak, že mladík tohoto věku ještě stále chodil do školy, neměl vlastní zázemí a musel chtě nechtě bydlet u rodičů, pokud nemínil veškerý svůj volný čas trávit po brigádách, aby sehnal peníze na nájem.

Kdyby se měl teď začít starat o svoji rodinu, mohl by rovnou zapomenout na myšlenky, jak se pokusí ve studiích pokračovat, aby si udělal doktorát. Musel by se spokojit s tím, co má a hledat práci, kterou by dokázal uživit rovnou tři lidi.

Byl si vědom, že dřív nebo později by taková situace stejně nastala, ale proč zrovna teď a takto? Vždyť ještě přeci chtěli po Katčiných státních bakalářských zkouškách cestovat. Už měli naplánované trasy a oblasti, které se chystali navštívit; společně sedávali u cestopisných dokumentů a zasněně si prohlíželi místa, kam se připravovali již brzy sami podívat. „Žádná jihovýchodní Asie nebude,“ posteskl si Tom nad ztracenými sny. „Ledaže… leda, že bych ji nějak přesvědčil, že ještě není ten pravý čas? Nebo jí namluvím, že to není rozumné, když nemáme vlastní zázemí, a když nebude moct pokračovat v magisterském studiu? Anebo jí mám prostě natvrdo říct, že ji nemiluji?“ nevzdával se Tom svých nadějí, že musí existovat nějaký způsob, jak vše vrátit zpět do běžných klidných (bezdětných) kolejí.

„A co můj fotbal… a horolezectví?“ vyděsil se znovu při pomyšlení, že by přišel kromě jiného i o své koníčky. „Určitě by mě chtěla mít pořád doma a dělala by mi peklo, kdybych jako živitel rodiny riskoval svůj život někde na skalách či v nebezpečných horách,“ uvědomoval si Tom velmi pravděpodobný scénář příštích dnů, pokud s tím sám nic razantního neudělá.

Tom se zastavil kdesi v lese a vůbec netušil, kam až došel. Vztekle začal kopat do větví u svých nohou a nadával, že to mu tak ještě scházelo, aby se ztratil. Cítil se velmi rozrušen a skutečnost, že neměl ponětí, kde se právě nachází, byla za daných okolností ten nejmenší problém. Mnohem víc ho tížila otázka, jak se to jen mohlo stát, když si přeci dávají takový pozor… a co teď budou dělat. Trápil se úvahami, jak se k tomu nenarozenému dítěti postavit – zda ho zkoušet mít rád, anebo raději setrvávat ve své slepé nenávisti - a jak se má rozhodovat s nadhledem, když si je dopředu vědom, že všechno bude jinak. Zároveň se však stále nemohl smířit s představou, že by nechal své vlastní dítě (ač stále nenarozené) jednoduše zabít jen kvůli pocitu, že si ještě dostatečně neužil.

Tom se motal v bludném kruhu svých myšlenek a začínal mít pocit, že podobně ztracený je i z pohledu snahy nalézt cestu ven z lesa. S blížícím se večerem započalo stmívání a v kombinaci se zamračenou oblohou bylo mezi stromy čím dál méně světla. Neměl u sebe žádné světlo či něco podobného, co by mu v danou chvíli mohlo pomoci. Neměl u sebe ani věrného společníka dnešní doby, protože nepatřil k lidem, kteří bez mobilu neudělají jediný krok.

Rozhlížel se po okolí, ale nikde žádný záchytný bod, který by mu byl alespoň trochu povědomí. S blížící se tmou navíc začínal vypadat každý strom tak nějak podobně šedivě, jeden jako druhý. Cítil v sobě narůstající zoufalost a bezradnost. Zdálo se, že není cesty ven z této nenadálé šlamastiky.

Počáteční lehkovážné úvahy, že nic horšího, než jedna strávená noc v lese ho nečeká, ho začaly velmi rychle opouštět, když pochopil, že se jeho hrdinská lhostejnost k nepříjemné situaci začíná stávat stále reálnější.

Najednou si Tom uvědomil, že se při svém bloudění mohl dostat do míst, kde hrozí nebezpečí i ve dne v podobě propastí, nečekaných srázů a spoustou přírodních závrtů, které jsou někdy jako past, ze které se člověk bez cizí pomoci nemá šanci dostat. „To by snad bylo lepší zůstat na místě a přečkat zde noc,“ pomyslel si Tom, ale zároveň mu bylo jasné, že jakmile se zastaví, začne mu být velmi rychle zima a kromě toho vydržet po tmě na neznámém místě kdesi venku, kde se každou chvíli něco šustne, větévka praskne a stromy zašumí, není úplně tak snadné, pokud člověk nepatří mezi zkušené zálesáky. Tom zálesákem rozhodně nebyl a ještě než se všude kolem něj rozprostřela naprostá tma, poznal ten propastný rozdíl mezi představou o tom, jaké to je bloudit lesem, a realitou, kterou právě zakoušel na vlastní kůži.

Po hodině zmateného pobíhání mezi stromy se nakonec dostal ven díky hluku projíždějících aut na silnici za lesem. Když se prodral křovím na asfaltovou cestu, připadal si podobně šťastný, jako zbloudilí námořníci, kteří po dlouhém strádání narazili na pevninu.

Vyčerpaný, ale spokojen, že stráví noc ve své posteli, dorazil k místu, kde bydlel.

Na ulici před domem přecházela nervózně vyhlížející Katka. I v matném světle pouliční lampy Tom poznal, že veškeré rozjařené štěstí, které z ní ještě před pár hodinami vyzařovalo, bylo pryč. Zvolnil tempo chůze a pomalu k ní kráčel. Přitom se pohledem zaměřil na její pravou ruku, ve které zahlédnul cigaretu. „Co blbneš?“ vyjel na ni dřív, než si ho dívka všimla. Katka nechápala jeho slova a polekaně se dívala na strhaného Toma.

„Já? Snad ty,“ odpověděla mu. „Proč mi nebereš telefon? Měla jsem o tebe strach,“ vyčítala mu, ale v jejích slovech bylo znát, že víc než chuť mu vynadat, by ho nejraději hned objala.

„Byl jsem… se projít,“ pověděl Tom, který zaváhal, zda jí má také sdělit, že se díky myšlenkám na jejich nenarozené dítě ztratil, ale nakonec pohledem znovu spočinul na její cigaretě, která opět mířila ke rtům připraveným si dopřát další nezdravé popotáhnutí. Chytnul jí ruku s cigaretou, aby nemohla učinit, co plánovala. „Říkala jsi, že jsi těhotná, tak jak můžeš kouřit?“ vysvětloval, proč jí sebral cigaretu.

Katka se na něho usmála a Tom naprosto nechápal, co je zde za daných okolností k smíchu.

„Nejsem těhotná,“ řekla Katka a dřív, než se zmatený Tom vzmohl na nějakou reakci, dodala, že kvůli tomu ho už dobrou hodinu naháněla po telefonu, aby mu vše vysvětlila.

„Tak vysvětluj,“ vybídnul ji netrpělivě Tom, protože se bál, že se děje něco vážného (přestože ten její úsměv se k tomu zrovna moc nehodil), ale Katka takové osobní záležitosti nemínila řešit na ulici. Pozvala ho k sobě domů, kde měli dostatek klidu, protože její rodiče si užívali víkend v nějakém wellness hotýlku.

Nabídla mu panáka, ale Tom nechtěl a pobízel ji, aby přešla rovnou k věci. Katka mu popravdě přiznala, že si chtěla ověřit jeho reakci, protože se jí poslední dobou zdál čím dál víc zahleděný sám do sebe, neustále jen řešil ten svůj fotbal, lezení kdesi po skalách, každou chvíli na ni neměl čas kvůli nějakým svým kamarádům, a když už byli spolu, tak nedokázal mluvit o ničem jiném, než o jejich plánovaném putování po Asii, které jí tím docela úspěšně zprotivil. Za pomoci domnělého těhotenství si chtěla jen vyzkoušet, jak by se k tomu její přítel postavil, jestli by se dokázal vzdát některých svých zájmů (hlavně těch nebezpečných) nebo zda by ji hnal nekompromisně na potrat, aby si dál mohl užívat svobodného života.

„Dal bych si toho panáka,“ byla reakce Toma, který zíral na svoji přítelkyni jak na zjevení.

Po třetí skleničce alkoholu byl díky únavě již lehce opilý a možná právě proto začínal jeho mozek zpracovávat události posledních hodin poněkud zvláštním způsobem. Vůbec svojí přítelkyni nevyčítal, že ho málem dohnala k neštěstí, když si šel po jejím nečekaném oznámení vyčistit hlavu do lesa; ani se na ni neobořil s docela logickou otázkou, proč mu svoji nespokojenost s jeho chováním nedala najevo nějak jinak. Místo toho měl pocit, že ji má vlastně strašně moc rád.

Váleli se spolu na prostorném gauči, povídali si, popíjeli a Tomovi bylo stále příjemněji. Měl příjemný pocit z Katčiny přítomnosti, z tepla a bezpečí útulného pokoje, který byl tak nesrovnatelně pohodlnější, než noční les, a zároveň cítil neuvěřitelnou úlevu, že nemusí řešit dilema ohledně jejich dítěte.

Katka se pochopitelně obávala, že se na ni bude Tom zlobit, a proto se snažila být co nejvíce milá, projevovala mu lásku všemožnými způsoby, které ji zrovna v danou chvíli napadly, a z něžného večera byla nakonec vášnivá noc.

O měsíc později spěchala vyděšená Katka do lékárny a doufala, že dopadne-li test pozitivně, bude se cítit stejně rozjařeně, jako když své těhotenství jen předstírala.