Já svou dceru nenabízím

 

„Jsem přesvědčen, Jirko, že Kropotkin v mnohém Marxe překonává, zejména v kritice určité institucionalizace nositele revoluční změny.“

„Tak určitě, že jo. Ale já bych opravdu na ten Žižekův příspěvek do debaty nezapomínal. Ty prostě zapomínáš na subjekt, který…“

„No jasně, propast subjektu, to už jsme tu měli. Ne, tady já cestu opravdu nevidím. A hraješ, jedem! Tapnul jsem Vitu-ghaziho. Nezapomeň, že má sedm vzadu. Pověsíš na něj nějakou sračku že?“ vyzval jsem Jirku ke hře a potáhl z dýmky.

Ach, jak slastný to pocit, když si po náročném týdnu zajdete zahrát do útulné hospůdky stolní hru, u které vypijete pár piv a proberete možnosti sociální revoluce. Dnes ale něco bylo jinak. U vedlejšího stolu seděla poměrně hlučná trojice tvořená zarostlým otcem, bezzubou matkou a otylou dcerou.

„Filipe, chyba.“

„Ne, kdepak…“

„Ale ano. Podívej, šoupnu mu paralýzu a tady ten prd útočí dvakrát. Spláčeš jako…“

DO PIČI NEJSI TLUSTÁVOLE ZUZANO TY DEBILE SE VZPAMATUJ

„… ehm, chci říct, že ti uberu nějaké životy. Tak. Asi můžeš…“

ZUZANO PIČO NEBREČ VOLE NĚJAKÝ HUBENÝ KOKOT TĚ NEBUDE DOJEBÁVAT, VÍŠ KOLIK ČURÁKŮ V ŽIVOTĚ JEŠTĚ POTKÁŠ SE VZPAMATUJ

„… asi… můžeš jet.“

Beru si do ruky balík karet a zvažuji možnosti. Debata u vedlejšího stolu je zajímavá. Ale co je zajímavější, je důchodce, který si u malého podia rovná karaoke. Ojojoj, to ne, to ne! Za chvíli přijde rádoby srdceryvné kníkání v podobě bizardní zprávy, že starý pán si chce žít svůj diskopříběh jé jé jé.

„Zuuuzááánůůů!!! Zuzanu tam zahrej vole,“ řve ta starší ze sádelnatých. Evidentně svůj požadavek jen tak nenechá zapadnout. Přestože počet žadatelů o písničku na přání je nízký (jen zmíněná žena), důchodce s úsměvem kroutí hlavou a začne pět nějakou skočnou polku.

Obrátím zrak ke kartám, když tu náhle jakoby dusot kopyt. Bezzubá žena vytáhne zarostlého manžela na parket a nepravidelným poskakováním začnou dělat karaokovou kulisu. Dcera za chvíli svého otce na postu taneční partnerky střídá. S oněmělým úžasem tu scenerii sledujeme. Šla ta rodinka skutečně cíleně trsat na falešně zpívané perly normalizační kultury? Anebo se šla jen prasácky ožrat a ta polka jim do toho nějak tak vlezla? Žena s pytlovitým žuchnutím dopadá zpět na dřevěnou lavici.

„Hej pičo mládenci pičo – pardon!“ snaží se žena o konverzaci našim směrem. „Pote, přisedněte, pokecáme vole.“ Manžel souhlasně zachrochtá a škytne. Oči mi zazáří při představě plodného dialogu zakončeném verbováním na protivládní barikády, ale Jirka skepticky kroutí hlavou.

„Podívejte, vážená dámo. My si rádi…“

„PÍÍÍČU!!!“

„My si rádi přisedneme, ale za chvíli, prot…“

„Hooo… ŠKYT! Hovno!“

„My si přisedneme za chvíli, protože teď máme rozehranou hru.“

(Chvíle tapování, hejstů, tremplů a gobliních granátů.)

„Ty, Filipe… seš si jist, že je to dobrý nápad? Oni nás budou nutit pařit na kvílení toho staříka, vždyť se na to podívej!“

„Ale jdi ty, podívej, už pomalu platí. Navíc – my snad vypadáme, že tančíme polku?“

 

Přisedáme si k ožralé trojici s upozorněním, že si jdeme povídat, nikoli tančit. Odpovědí nám je velkorysé obejmutí tučnou paží. Mladší je Zuzana (to už jsme pochopili), starší je Maruška (později i Bohunka, Milena, snad možná Blažena?). Dcera prohlásí, že je jí šestnáct (podle toho osmého piva jsme tipovali víc) a chce na automechaničku, což je v rozporu s představou její matky.

„Šestnáct? Ale to je krásné, to je opravdu krásné. Takový věk, to byly časy.“

„Jak krásné? Co krásné?“

„Co?“

„Mrdat byste ji chtěli že?“

„Prosím?“

„Hovada hnusná! Vzali byste si ji voba a pořádně to do ní nastříkali že?“

„No…“

„Tak aby bylo jasno pánové. Já svou dceru nenabízím. Ano?“

 

Další situace pokračovala dotazem na vzdělání.

„Že vy jste študovaní co? Vy jste takové píče!!!“

„My jsme učitelé.“

Ženština náhle strnula. Jako když puding proměníte v modurit.

„Ne…. Ne! Vážně? Ty vole vážně?“ divoce gestikuluje žena.

„No jasně Maruško. Učíme v Ostravě.“

„Pííčooo… ježiš promiň, promiň, já jsem tak sprostá zlobíte se že nezlobte se fakt já se ožeru a pak jsem sprostá a vy takoví študovaní mládenci a já pičuju furt…“

„Ale ne, nikdo se nezlobí, my také pičujeme, to je v pořádku.“

Maruška mi z vděku leze na záda a její špekaté paže mi obalují krk coby zábal proti angíně. Připadám si jako vysokozdvižný vozík na cisterny. Sípavým hlasem a prosebnýma očima hledám podporu u Jirky, zatímco bezzubá opilkyně kope krátkýma nožičkama do vzduchu.

„Tak co, Filipe, jak jde sbližování s proletariátem?“

„Ty vole, vlez mi na záda…“ sípám.

„Obávám se, že už bych se nevlezl.“

Maruška však po chvíli slézá a vrací k původnímu tématu.

„No že to, ti učitelé, hele my jsme kolegové!!“

„Skutečně?“

„Mám kurz! Kvůli čtyřapůlleté dceři v pěstounské péči. Bo její matka je kurva co šlape chodník u Billy! Vilemína Novotná se jmenuje. Já to do piči řeknu na celou hospodu! Vilemína Novotná je kurva od Billy! A ta kurva na mě hodila dluh šestadvacet tysyc! Svině jedna! A ty, ty čuráku seschlý za tím pultíkem – pusť mi tu Zuuuzááánůůůů! Já tady od pěti na to čekám do pičí!“

 

Jirka mezitím sleduje situaci z bezpečné vzdálenosti půl metru. Baví se s tatíkem o politice. Ten však náhle krkne, objedná si pivo a jde blejt. Zbytek večera spí na stole.

„No, Zuzko… a teď nám pověz něco o sobě. Chodíte takhle často na pivo?“

PIČO JÁ JI KURVA NENABÍZÍM VY BUZERANTI TAK CO JE? NO CO JE?

„Mami, nech toho furt.“

Marušce skápne po bradě obrovská slina. Ono bez těch zubů se to blbě cedí.

„Matko, ty kentusačko!“

„Drž piču ty děvko!“

 

„No, my jsme se tady s vašim panem manželem bavili a prý se rozvádíte, není to škoda?“ zkouší Jirka konverzovat nějak sofistikovaněji.

„Musíme. Jinak nám ti buzeranti vemou společný majetek. Egzhe..grrrg..egžekuce.“

„No, exekuce… s tím my teď bojujeme v rámci jedné kampaně…!

„Ne, s exekucí se prostě vole kurva nedá nic dělat, to je konec prostě…“

„Ale ve Španělsku...“

„Já mám v piči Španělsko.“

„Aha, rozumím.“

„Hovno rozumíte, čuráci! Já mám kurz! Já jsem taky učitelka jak vy tak se do piči nevytahujte! Co si to kurva dovolujete si tady vyskakovat do piči! Ja ze zdaram o ždyřledou zeru… škyt… čtyřapůlletou dceru v pěstounské péči. A proč? Bo její matka je kurva! Já se kurva starám! A nebudu tu jak piča od pěti sedět, aby mi ten vrásčitý buzerant za tím pultíkem ani nezahrál tu moji Zuuuuzáááánůůůů!“

Důchodce chápavě pokýval hlavou a začal kvílet Honzu Nedvěda.

„Boženo, nebo jak se jmenuješ,“ snažím se o nějaké vzrůšo „Ten dědek tě vyloženě provokuje. Jak by se asi tvářil, kdybys tam vlítla a chytla ho za límec co? To by mu ten hlásek hnedle uvízl v hrdle.“

„No samozřejmě! Musíme jednat kolektivně a ten pultík mu demonstrativně okupovat,“ přisadil si Jirka.

„Ale pi… -škyt- piču…“

 

„No, podívejte, vážené dámy… my si dáme ještě partičku karet a poté se vrátíme opět k naší společné konverzaci, může být?“ dávám najevo jednotvárnost probíraných témat.

Aniž bychom čekali na souhlasnou odpověď, odebereme se zpět k pelegrínům, mastikorám a trolům s abilitou. Když dopíjíme poslední pivo, mé ucho zaslechne zajímavý dialog, který by mohl být tečkou symbolicky uzavírající tuto bizarnost.

„… čtyřapůlletou dceru v pěstounské péči! Bo ta kurva od Billy, Vilemína Novotná…“

„Paní, vy znáte Vilemínu Novotnou? To je moje sousedka!“

„Zmmmrrrrrrdeeeeeee!!!“

„Ale já říkám, že ji jen znám!“

„Ty čuráku! No tak si běž za ní, běž! Kvůli ní dlužím šestadvacet tysyc a ty…“

„… jsem její soused!“

„Kunčaft seš! Pičo!“

 

Paní byla vykázána z prostor hospody.

Přišel jsem za starým pánem za karaoke pultíkem:

„Proč vy jste jí vlastně tu Zuzanu nezahrál? Vy ji nemáte v playlistu že?“

„Ne, ona už jednou hrála.“

Sbalili jsme karty a odešli.