Klub Nebe

Na náměstí pár metrů od zdi radnice stál klučina od pohledu na hranici dospělosti. Před sebou měl položený klobouk a přes rameno zavěšenou kytaru, ze které za doprovodu svého zpěvu vyluzoval různé melodie slavných hudebníků, které bezmezně obdivoval. Čas od času tam takhle stál a bavilo ho to. Jeho přátelé mu říkali Keny . Patřil mezi ten typ snílků,co dost často jenom tak stál u sebe v pokoji, hrál na kytaru a u toho si představoval skupinu fanoušků kolem sebe, jak hladově hltají každý jeho tón. Kolem něj prošel mladý pár, pár drobných zacinkalo v klobouku. Dohrál písničku a zkontroloval, kolik si už vydělal. Byl na tom náměstí už skoro dvě hodiny a zatím si vydělal jenom něco málo přes stovku. Byla mu už zima a tak zahrál naposledy Dylana a vrátil kytaru do futrálu. Přepočítal peníze a uschoval je v peněžence. Vždycky se mu líbilo, jak měl po hraní na ulici peněženku nacpanou penězi. Podíval se na hodinky, bylo půl třetí. Bylo přesně akorát na to, aby vzal svůj nástroj a jel na schůzku se svým starším bratrem. Oprášil klobouk od prachu ulice a nasadil si ho na rozcuchané vlasy.
Do kavárny, kde se měl s bratrem sejít, dorazil nakonec skoro o deset minut dřív, než měl. Sedl si na své oblíbené místo v rohu a čekal. Po chvilce do kavárny vešel muž těsně před třicítkou v sepraném svetru. Jmenoval se David . Pracoval jako redaktor v jednom místním plátku, měl krátké světlé vlasy, které už začínaly řídnout. Rozhlédl se po lokále po pár krocích už seděl naproti svému bratrovi.
„Sebou furt taháš tu kytaru. jo?“ s úsměvem řekl namísto pozdravu.
„Tak znáš mě.“ odpověděl mu s lehkým pousmáním mladší bratr. U servírky si objednali jedno kafe a vodu. Sourozenci, které od sebe dělí necelých devět let, se dali do řeči.
„Co máma, jak to s ní teď vypadá?“ byl hned zvědavý ten starší.
„Trochu líp. Od tý doby, co bere ty prášky, tak to celkem zvládá. Nebo to aspoň nedává moc znát.“
„Furt rozbíjí věci?“
„No jak kdy, spíš má teď ve zvyku zamykat se v koupelně a trucovat tam, když se jí něco nelíbí.“
„Nesmíš ji pořád tak provokovat.“
„Když ona se ale dost často vyprovokuje sama.“ v půlce věty přinesla servírka objednávku. „Třeba včera, jen co jsem přišel domů, hned na mě vybafla, že se jí nelíbí, že se takhle toulám, že bych si měl pozměnit priority a tak podobně a když jsem jí odpověděl, že nevím o ničem, co bych si měl změnitt, se naštvala a zavřela se v koupelně, odkud vyšla až večer.“
„Pořád chodíš o víkendech domů ožralej?“
„Hele! To bylo jednou a byl jsem jenom v náladě. To máma z toho udělala aféru, jak kdybych sotva došel domů.“ bránil se klučina s rozcuchanými vlasy.
„No já jsem tě viděl ráno a nevypadal jsi úplně nejlíp.“
„To sice jo, ale večer jsem tak špatně nevypadal. Jo jinak máma se rozhodla, že se prý z tohohle bytu chce odstěhovat.“
„Cože?“ byl překvapený starší bratr.
„No. Včera to říkala, že ji prej deprimujou všichni sousedi a už se nesnese s tou ženskou, co se přistěhovala naproti.“
„Tak s mámou to bylo vždycky těžký.“ trošku sklesle poznamenal starší bratr.
„Já vím. Máš ale štěstí, že už tam s náma nebydlíš, ale to je teď stejně jedno. Co je vůbec nového u tebe?“
„U mě? U mě skoro nic. V práci je to teď celkem lítačka.“
„Na čem teď pracuješ?“
„Dělám na článku o situaci na blízkým východě.“
„Ještě řekni, že tam pojedeš dělat reportáž.“
„Ne to asi ne. Na to teď nejsou v redakci peníze, i když by to bylo samozřejmě fajn.“
Povídali si spolu skoro hodinu, než musel starší z bratrů jet. Cestou ven z kavárny procházeli kolem jednoho z dlouhých stolů. Seděl u něj Matějův bývalý spolužák, se kterým se strašně dlouho neviděl. Ve městě mu přezdívali Vlk, měl černé vlasy v culíku a bradku. Když se uviděli, pozdravili se jako za starých časů. Vlk vstal od stolu a dal se do řeči se svým starým známým. Keny jenom nervózně postával vedle a bubnoval si různé rytmy do futrálu s kytarou. Vlk si po chvilce všiml i jeho.
„Hele, ty jsi hrál dneska na náměstí, že jo?“
„Jo to jsem byl já.“ řekl potěšeně Keny. Nebyl zvyklý, že by ho někdo poznával, když někde hrál.
„Vhodil jsem ti dvacku do klobouku, to, jak jsi hrál Beatles , bylo fakt dobrý.“
„Díky moc.“ rozzářeně a překvapeně poděkoval Keny.
„Hraješ taky nějaký svý věci, nebo děláš jenom covery?“
„Něco svýho mám, ale nejsem s tím úplně spokojenej.“
„Máš to nějak nahraný?“
„Jenom na kazetě, co se mi podařilo nahrát na kámošův starej čtyřstopák.“
„Pro začátek postačí. Víš kde je klub Nebe?“
„Není tam, jak bylo kino Lunapark?“
„Jo, přesně tam. Bejvám tam ve čtvrtky od osmi večer, tak se stav. Možná bych ti mohl dohodit nějaký hraní, když budeš chtít.“
„No já zrovna nevím, jestli já jsem ten pravej, kdo by měl někde hrát. Promyslím si to.“I přes nejistotu se mu začala ta myšlenka líbit. Mohl se vydat o krok blíž ke splnění svého snu.
„Hele věř mi. Slyšel jsem už hodně kapel a hudebníků a myslím si, že ty máš něco v sobě. Jen to probudit.“
„No když myslíš.“ Keny nebyl moc zvyklý na komplimenty na jeho hraní, i když ho nastalá situace potěšila. Rozloučili se a bratři vyšli z kavárny ven, kde už mezitím byla celkem tma.
„Neříkal jsi mámě, že už na náměstí nechodíš hrát?“ na oko pokáral starší bratr menšího.
„Říkal no, ale když mě to prostě baví.“
„Pak se nediv, že se z tebe nervuje.“
Sourozenci se rozloučili a každý se vydal večerním městem na druhou stranu. Keny doma využil toho, že jeho matka usnula u televize a potichu se vkradl až k sobě do pokoje. Tam si pustil gramofon, ale tak potichu, aby nevzbudil matku. Lehl si na záda a koukal do stropu. Představoval si sebe, jak stojí se svojí kytarou na pódiu. Kolem jsou davy lidí, kteří se pohupují v rytmu jeho písní a sborově s ním zpívají refrény. Byl nervózní ze čtvteční schůzky, ale zároveň se na ní těšil. Už dlouho si přál zkusit někde vystoupit, i když o sobě a svých schopnostech dost často pochyboval. Konečně cítil příležitost a rozhodl se ji využít na maximum. Z obývacího pokoje slyšel nějaký pohyb, ztišil gramofon. Převlékl se a zalezl do postele. Vzal si ještě svoji starou oprýskanou kytaru a tiše doprovázel Bowieho vlastním sólem. Deska po chvilce dohrála a to byl pro něj signál jít spát.
Ve čtvrtek chvilku po osmé otevřel dveře klubu Nebe. Byl prázdný a taky to byla strašná díra. Hned za dveřmi vedly strmé schody dolů do sklepních prostorů. Klub byl vlastně jedna dlouhá místnost. Hned u vstupu do ní byl po pravici bar, přesně naproti od dveří bylo malé pódium na které z backstage vedly malé dveře, po zbytku lokálu bylo rozmístěno pár těžkých dřevěných stolůs s lavicemi. Barmanka špinavým hadrem otírala ještě špinavější barový pult. U něj seděl jeden chlápek a pokuřoval. Keny,v jedné ruce futrál s kytarou a v druhé pár kazet s nahrávkami, se nervózně došoural k baru.
„Je tady Vlk?“ zeptal se trošku zakřiknutě barmanky s velkým tetováním na ruce.
„Bude tu hned. Chceš na něj počkat?“ řekla barmanka.
„Jo to bude asi nejlepší.“ odpověděl Keny a nesměle si sedl na jednu z barových židliček.
„Dáš si něco?“ houkla na něj barmanka, anižby zvedla oči od pultu.
„Asi jen kolu.“Po této objednávce si ho barmanka tázavě přeměřila, vytáhla malou láhev Coca coly a s otvírákem mu jí podala.
Sotva láhev sykla pod tlakem otevření, objevil se ve dveřích lokálu Vlk.
„Čauky, Verunko, koukám, že už si ses tady seznámila s naší novou hvězdou.“ s úsměvem pozdravil barmanku a poté si srdečně podal ruku s Kenym jako kdyby se znali už kolik let.
„Je pěkně divnej, dal si kolu.“ řekla trochu odměřeně Verunka.
„Když já nejsem zvyklej moc pít a navíc musím brzo domů.“ pokusil se Keny ospravedlnit a trošku se zastyděl nad svojí objednávkou. Přece jenom si říkal, že je tohle jeden z těch drsných klubů plných undergroundových postaviček a asi nezapůsobil zrovna tak, že by se k nim hodil.
„To nevadí, to ho přejde.“ zasmál se Vlk a přisedl si trošku ležérně na vedlejší barovou stoličku.
„Hele, viděl bych to takhle. Dneska je čtvrtek, příští sobotu tady hrajou dvě skvělý kapelky. Mesitash, určitě je znáš, jsou vocaď, takovej klasickej rock n´roll, trošku vod podlahy. Po nich hrajou One Last Time, jedou sem až z Práglu, trošku punk, trošku skáčko, trošku indie. V Praze už maj docela jméno, tak jsem na ně zvědavej. No a můj nápad je ten, že bys vystoupil mezi nimi na, dejme tomu, dvacet minut. Nevim, co máš za kytaru, ale kytarista s Mesitashe slíbil dovalit kombo, má klasickýho maršála – transistorák, tak můžeš hrát přes to a kdyžtak to můžeme hodit kabelem rovnou do mixáku. Uvidíme co z toho poleze.“
Keny na tuhle nabídku kývnul dřív, než stihnul vysvětlit, že neví, co to je transistorák, maršál a že nezná ani jednu z těch kapel. Měl radost z toho, že bude mít koncert a už jenom ta představa se mu líbila natolik, že to přijal bez rozmýšlení. Vlk pokračoval:
„Plakáty už visej, tak tě tam dopsat nestihneme, ale to ti asi stejně vadit nebude. One Last Time maj na netu okolo sedmiset fanoušků, tak si myslím, že tady tu příští sobotu bude narváno. Stoly odsunem na stranu, ať je tu co nejvíc místa. Bez těch stolů se sem to kilíčko vejde, tak se připrav na pořádnej kotel.“
Keny jenom přitakal, že už se těší a po krátkým rozloučení a snaze zaplatit kolu (Vlkovo „to nech bejt“ ale bylo jasné) vyšel ven na ulici, kde už byla tma a taky docela zima. Jak tak šel ulicemi města domů, hlavou se mu honila Vlkova slova o kotli, narvaném klubu a začal pociťovat nervozitu a taky strach. Začínal litovat toho, že to přijal. Rozhodl se ale, že když už si dohodl první vystoupení, tak to odehraje a to co nejlépe.
Celý týden si doma trénoval své čtyři písničky, které považoval za své nejlepší. V pár místech mu přišel text trochu naivní, ale nechtěl ho přepisovat. Ve skříni hledal to nejvhodnější oblečení a před zrcadlem si zkoušel, jak v něm vypadá. Na dně šuplíku našel starý poškrábaný snímač, který si přilepil do ozvučného otvoru jeho akustické kytary a začal se modlat, aby byl v sobotu plně funkční. Když to oznamoval své matce dočkal se pouhého nezúčastněného „hm“, přesto s tím byl mnohem spokojenější, než kdyby na něj začala ječet, kvůli večernímu toulání anebo mu to dokonce zakázala.
Ráno v sobotu se vzbudil a naposledy si přehrál písně, tak jak se je chystal večer hrát. Rozhodl se začít svižnější písničkou s chytlavým riffem v refrénu a textu, který napsal asi před rokem, když se rozhádal se svojí tehdejší přítelkyní. Druhá měla být píseň, které tolik nevěřil. Věděl, že v ní vykrádá riff s Passangera od Iggyho, ale docela se mu líbil text a pár kámošů, kteří tu písničku slyšeli, říkali, že je jeho nejlepší. Říkal si, že by měl zahrát taky něco pomalejšího, tak jako další zvolil baladu, která byla ze všech nejnovějších a ještě neměla úplně dopsanou druhou sloku. Tak nějak doufal, že ho do soboty napadne, nakonec to tak nedopadlo a Keny se rozhodl, že prostě zopakuje první sloku. Svůj výstup chtěl zakončit svoji oblíbenou písničkou s názvem Nebe, rychlou, s jasnou melodickou linkou. Názvy všech čtyř písniček si napsal na malý kousek papíru a ty si izolepou přilepil na zadní stranu kytary pro všechny případy, že by si třeba nemohl vzpomenout na nějakou z písní.
Do klubu dorazil něco málo po sedmé. Teprve se tam stavěla aparatura a kromě členů kapel, barmanky, Vlka a obtloustlého zvukaře s knírem tam ještě nikdo nebyl. Pozdravil se s Vlkem a sedl si na bar. Nervozita ho v žaludku píchala a on přemýšlel, že půjde zvracet. To ho přivedlo na myšlenku, jak se pozvrací zatímco bude hrát a cítil, jak se mu začaly potit prsty.
„Dej si panáka, jseš celej rozklepanej.“ řekl mu Vlk, zatímco si vedle něj sedl a kamarádsky ho poplácal po rameni.
„No já nevím, rád bych hrál střízlivej.“ dostal ze sebe skrz vyschlé hrdlo Keny.
„To zvládneš. Verunko dvě vodky.“ pokynul Vlk barmance a za malou chvilku už před nimi stály dvě malé skleničky s čirou tekutinou.
„Tak ať ti to dneska večer vyjde.“ pozvedl Vlk svého panáka a otočil ho dnem do sebe.
„Jo, dík.“ ucedil nervózně a napodobil svého nového známého.
„V osm to má začít. Začneme tak chvilku před půl, Mesitash budou hrát hodinu a pak je to tvoje. Kytaru si dej když tak na pódium a já se jdu zatím vychcat.“
Keny se roztřeseně odšoural k pódiu, kde si právě kytarista kapely ladil kytaru.
„Vlk mi řekl, že si mám prej sem dát někam kytaru.“
„Jo jasně, hoď si ji tamhle do rohu.“ řekl bubeník s cigaretou v puse a na zkoušku rozezněl činely.
Než se stihla celá kapela Mesitash zapojit, byl Keny už znovu u baru bez své kytary a ze samé nervozity si objednával pivo. Dovnitř pomalu začali proudit lidi, kteří vypadali přesně tak, jak si vždycky představoval publikum v takovémto podniku: roztrhané džíny, trička s různými nápisy, kožené řetízky, znak peace všude na bundách, taškách apod.. ____ zkontroloval hodinky. Bylo přesně osm a vevnitř bylo přibližně deset lidí, kteří s půlitrem postávali před pódiem a sledovali zvukovou zkoušku. Když už kontroloval hodinky asi po třicáté byly tři minuty do půl. Vlk vyšel na pódium, kde s připravenými nástroji čekala kapela Mesitash. Pod pódium stálo asi třicet lidí.
„Můžem, pánové?“ mrkl Vlk na kapelu a po jejich souhlasu do mikfónu začal ohlašovat začátek večera tónem, který připomínal fotbalového komentátora v poslední minutě napínavého finále.
„Tak jo lidi, je to tady, tady máme kapelu Mesitash která to tady parádně rozjede, tak si to pořádně užijte! Kdo bude první našrot, má u mě panáka!“
Vlk seskočil z malého pódia a celým klubem se roznesla silný zpětná vazba, která vznikla někde mezi kombem a mikrofónem, pozvolně přecházející v první akord první písně večera. Kapela to rozjela, jak nejlépe uměla. Sem tam se v publiku někdo začal hýbat, ale kapela, která se chovala jak kdyby hrála na vyprodaném stadionu ve Wembley a naproti ní pár spíš přihlížejících než fanoušků, vyznívaly celkem komicky. Okolo deváté v Nebi bylo už asi padesát návštěvníků, s kapelama, zvukařem, barmankou, Vlkem a Kenym to už bylo skoro sedmdesát. Celkem slušný počet pomyslel si a naprosto vystresovaně zkontroloval hodinky. Po chvilce k němu dorazil Vlk, ze kterého už silně táhlo pivo a tráva.
„Hele, jak chceš bejt vlastně uvedenej?“ zakřičel na něj organizátor dnešního večera snažící se překřičet kapelu.
„No, já nevím, třeba Keny.“ ozvala se stejně hlasitá odpověď.
„Ty vole, to zní strašně. Něco lepšího nemáš?“
„Spíš ne.“
„Tak fajn, jak chceš.“
Vlk odtančil s nově zapálenou cigaretou zpátky do kotle, který se už pomalu začat odhodlávat k nějakému tomu pogu. Vystoupení Mesitashe se už pomalu chýlilo ke konci. Keny cítil, jak se ho začíná zmocňovat panika. Dost nervózně si hrál s knoflíčky u košile a rozhlížel se po klubu. Když uteče teď, nikdo si toho nevšimne a když uteče hodně daleko, tak ho jen tak nenajdou. Už měl skoro vypité celé pivo, když kapela ohlásila poslední písničku. Za mocného potlesku odehrála finále svého setu. Po klubu ustala hudba. Vlk přišel pro Kenyho a vzal ho na pódium. Pochopil, že už neuteče. Diváci pod pódiem, celí spocení od tleskání a poskakování do rytmu, využili pauzy a šli si zakouřit, nebo pro novou rundu piv, takže po pódiem zůstalo asi deset lidí. S pomoci nevrlého zvukaře s knírem si zapojil svoji starou akustickou kytaru s ještě starším snímačem přilepeným vteřinovým lepidlem. Pořád nemohl věřit tomu, co se právě chystal udělat. Začal potichu brnkat a postupně přidával na intenzitě. Jedním okem mrknul na klub. Pod pódiem pořád stálo asi deset lidí, zbytek se držel vzadu u baru. Viděl kapely Mesitash a One Last Time, jak spolu dávají panákovanou. Zvukař mu posunky naznačil, aby vyzkoušel mikrofon. Nedokázal ale ze sebe nervozitou vydat ani hlásku. Jakoby mu najednou chyběl vzduch.
„Haló?“ podařilo se mu náhle polohlasně říct do mikrofonu.
„Co se stalo vole?!“ zakřičel někdo připitým tónem sarkasticky od baru. To jeho nervozitě jenom přidalo.
S vypjetím všech sil ze sebe vysoukal cvičné „lalalala“. Chtěl to už mít za sebou, tak kývnul na zvukaře, že je se zvukem spokojený. Vlk přispěchal na pódium a opět tím nadšeným tónem začal křičet do mikrofonu.
„Začínám mezi vámi vidět už pár dost opilejch týpků, což je dobře! Mesitash to tady skvěle rozjeli a teď příjde místní týpek, kterej si říká Kuny zahrát vám trochu něčeho jinýho, tak ať se vám líbí. Potom pokračuje s One Last Time a večírek jen tak neskončí!“
Vlahý potlesk sotva tří lidí a hlomoz sklenic z dálky uvítal Kenyho poprvé v životě na pódiu.
„Ahoj, já jsem Keny, díky za pozvání Vlkovi a teď vám něco zahraju. První písnička se jmenuje Ve vesmíru.“ nervózně zakoktal do mikrofonu a začal hrát první píseň.
Snažil se co nejméně koukat na hmatník kytary a držet oční kontakt s těma pár lidma, co byli v publiku, ale tréma byla silnější a on se díval na bezpečný bod na zemi u paty stojanu s mikrofonem. První písničkou se prokousal ani nevěděl jak, čas od času mrkl do publika, aby zjistil, že se diváci mezi sebou baví a jemu věnuje pozornost pouze Vlk a asi tři jeho kámoši. Dokonce i zvukař si smskoval. Na jednu stranu ho to uklidnilo v tom, že to může klidně zkazit, ale na druhou si takovouhle atmosféru rozhodně nepředstavoval. Hlas se mu v zakouřeném prostoru vynechával, z odposlechů se špatně slyšel a tak si celou dobu říkal, jak to musí znít falešně. Akordem Amoll ukončil písničku Ve vesmíru. Potlesk ani nečekal. Trošku ho potěšilo, když uslyšel asi pět lidí, jak spíše ze zdvořilosti zatleskalo. Vlk vískal, jako kdyby přijeli Rolling Stones.
„Díky“ houkl do mikrofonu a odkašlal si. Z kouře ho pálilo v očích. „ Další písnička se jmenuje Andělé.“
Začal hrát ten Iggyho riff a po chvilce začal spíše odříkávat text o andělech kolem nás. V refrénech se snažil tlačit na pilu, kde to jenom šlo a docela ho potěšilo, když se jedna holka držící se za ruku s vlasatou máničkou začala vrtět do rytmu. V refrénu se dvakrát přeřekl. Napadlo ho, že je to jedno, protože to nikdo stejně nezná. Potlesk po písni byl stejně vlahý a stejně nezúčastněný jako prve. Byl trochu zklamaný, ale sám pro sebe si řekl, že Beatles začínáli stejně a začal prsty běhat po strunách v rytmu jeho třetí písně, té nejpomalejší. Lidi vzadu u baru se bavili tak bujaře, že se v odposleších skoro neslyšel. V jednom místě úplně zapomněl text, ale snažil se to vynahradit hrou na kytaru. Píseň skončila skoro dřív než začala a Keny se už chystal na poslední kus.
„Tak já zahraju poslední písničku, která se jmenuje stejně jako tenhle klub.“
„Díra!“ ozval se opilý glosátor z publika.
„Jmenuje se Nebe.“ doplnil ho Keny a spíše sarkasticky poděkoval za poslech a slovy „třeba zase někdy někde“ se rozloučil.
Rozhodl se, že do poslední písně dá úplně všechno co může, aby zanechal co nejlepší dojem. Nebe začínalo krátkou vybrnkávanou předehrou a následně sekanými akordy v rychlém sledu. Chytlavý refrén by možná zafungoval, kdyby bylo obecenstvo v jiné náladě a chtělo ho poslouchat, takhle téměř celá píseň zanikla v rachocení rozbitého skla u baru a hlasitých rozhovorů kolem něj. Poslední akord vytrylkovat co nejvíce to šlo a do posledního úděru si trošku povyskočil, načež se sám sobě zasmál, protože mu bylo hned jasné, jak trapně to muselo vypadat. Ještě jednou poděkoval, sám nevěděl proč, protože mu skoro nikdo nevěnoval pozornost. Na pódium přispěchal už silně navátý Vlk a vynutil si pro Kenyho ještě jeden potlesk, který byl sice o trochu větší, než všechny předchozí, ale stejně byl spíš ze slušnosti až lítosti.
Tak skončil jeho první koncert. Dopadl naprosto jinak, než si představoval. Byl to tvrdý pád držkou vstříc realitě, ale dokázal se z ní oklepat a prokousat se tímhle hudebním dnem. Po půl roce hrál na tom místě znovu. Společnost mu už dělala hrstka fanoušků. Za čtyři roky měl v klubu Nebe další vystoupení, to slavil Vlk narozeniny a klub byl narvaný k prasknutí a všichni přišli si poslechnout Kenyho a jeho kapelu. Dokonce venku stáli naštvaní fanoušci, kteří se nevešli dovnitř, aby si poslechli novou hvězdu na hudebním nebi, která ten rok svým novým albem naprosto zazářila. Byl to taky jeho poslední koncert. Noviny se té nehodě, která jeho kariéru brzy ukončila, věnovaly déle než bylo nutné a vytahovaly spoustu teorií o tom, co mladého hudebníka ve skutečnosti zabrzdilo v rozletu. To, co se skutečně dělo v autě, kterým se svojí přítelkyní jel, se už nikdo nedozví a jenom legendy obletují příběh toho mladého hudebníka, který tehdy začínal pro deset lidí v publiku v klubu Nebe.