Pod peřinu

Netuší, že neni den, kdy se mi neobjeví před očima. Tak zákeřně a podprahově. Nebo že to bolí, když nevidím žádný řešení týhle posraný situace. Kdy se stalo, že se náš osud tváří a vytváří podle toho, jak je kdo online na Facebooku?

Nebo jestli máme na někoho číslo? Ještě že prozvánění už vyšlo z módy. Teď tupě zíram do monitoru, kterej svítí na muj unavenej ksicht. S klaunskou maskou všichni stojíme uprostřed týhle nízkorozpočtový komedie, ozařuje nás reflektor čehosi, co dneska řídí naše životy. A pak zaklapnem noťas a je nám zas mizerně, ačkoli těch 30 lajků u naší poslední aktualizace přineslo až orgastickou euforii.

No tak, objev se konečně.

Chci jí vidět, jako nikdy. Ptaříme k sobě? Možná. Musim jí mít pod peřinou, to vim jistě. Pokud sobotní záchodový řádění bylo něco víc než alkoholovej opar a pár potahů mýho vlastnoručně vypěstovanýho matroše, chce mě tolik, jako já jí. Ale na kom z nás dvou to stojí? Snad prvně v životě to hodlam vzít do svých rukou. A nebejt tý mizerný technologie, mám jí v rukou teď hned, celou.

A pak najednou blik a její profilovka září mezi těma ostatníma., nedůležitýma. Jako by mě tím zeleným světýlkem zdravila, mávala na mě, sundavala si podprsenku. Potřebuju jí.

Nečekam, protože to přináší moc otázek a otázky budí pochyby a pochyby kopnou do tý pomyslný nohy, která dupne na brzdu. Vyťukávám směšnej úvod pozvání na rande, nebo jak se tomu dneska řiká. Neměli by snad messangery všeho typu zjednodušovat komunikaci? Místo toho jsou překážkou, dvoumetrovym tlustym černochem, co vás nepustí do dveří. Přitom šáhnout na kliku už může bejt tak jednoduchý. Potřebuju jí vidět, to mi stačí, pak už to půjde snadno. Vlastně nemam co ztratit, kromě svojí důstojnosti, která je stejně někde na přístrojích a čeká na milosrdenství eutanázie. Vyjdu s pravdnou ven.

A bum, zpráva. Chce se vidět. Sraz prej na náměstí. Ladně, rychle, stručně. Bože, je sexy. Nepustim jí, už nikdy. Tohle je moje šance vyjít s pravdou ven.

Jestli se mi klepala kolena, nevím. Vlastně si nepamatuju ani co měla na sobě. Pamatuju si ale každý slovo jejího monologu. Žiletky, nože, kulky a srpy pro moje představy a iluze.

Řekla: „ Čau, prosím tě, původně jsem si chtěla jít někam sednout a pokecat, ale nestíham. Našla jsem u sebe v kabelce tvoje naušnice. Prosím tě, nedělala jsem nějaký hovadiny? Mám z toho večera totální okno. No nic, hele, musím letět, čeká na mě Petr, nějak se to konečně po tý párty vyvinulo. A co ty, sbalila jsi někoho?“

Právě teď balim. Hodlam se přikrejt kouřovou peřinou, pod kterou ale budu ležet sama. Zavíram noťas a zhasínam tak nechutnej prst reflektoru, kterej jako jedinej svěděk ukazoval na tekutej a slanej projev mý slabosti.