ZIMNÍ VYPRÁVĚNÍ

Fenka mě vítá. Už mě zná. Neodolal jsem a přišel znovu. Kouzlo snové zahrady si mě získalo. Vůně jeho kávy taky.
Je mráz až praští. Vítá mě u dveří. Vcházíme. Nic nevidím, mé brýle se orosily, teplo uvnitř mě objalo. Posadil mě na pohovku. Uvařil kávu. Sedíme, srkáme horkou kávu, v kamnech praská, fenka na nás zvědavě kouká ze svého koberečku. Něco škrábe na okno. Kočka. I ta chce dovnitř. Zavrní, otře se o nohu, pak vyskočí do klína a nechá se hladit.
Poustevník drží hrnek oběma rukama, mlčí, pak se narovná a povídá:
„Povím Vám příběhy o síle přírody. O tomto pozemku se traduje, že je léčivý. Několik lidí mi sdělilo, že když měli životní trable, podvědomě je to přitáhlo sem, stačilo pobýt a pocítili úlevu.“

„Byla sobota, byl jsem na obědě u přátel. Tehdy jsem opravoval chatu, žil jsem sám bez zvířat. Nebyl na ně čas. Sedíme, klábosíme, jenom jedna žena vůbec nekomunikuje. „
Hostitelka navrhne:
“ Je krásný den, byl by hřích, kdybychom nezajeli k Tobě na chatičku.“
„Vzali jsme s sebou i Karlu, tak se jmenovala. Neřekla ani slovo, ale připravila se na cestu. Byli jsme čtyři. Tehdy jsem ještě jezdil rychle, věděl jsem od hostitelky, že Karla se bojí, ale ona nevěnovala pozornost, ani kudy jedeme, ani jak jedeme. Byli jsme tam brzy. Vyndal jsem skládací židličky. Karla si sedla k ohništi. Mlčela a byla duchem nepřítomná. Snad ani nevěděla, kde sedí. Slunce svítilo, bylo nádherné počasí. Věnoval jsem se hostům. Chvíli to trvalo. Nevím proč, podíval jsem se na Karlu. A uviděl jsem to. Záři. Ne slunce, ale zahrada se rozzářila od země. Zíral jsem. Nejen já. Trvalo to neskutečně dlouho. Najednou záře ustala. Jako, kdyby někdo zhasl světlo. Taková to byla síla.“
Vtom Karla povídá: „Co tady dělám? Proč jsem tady?“
Hostitelka s přítelem stáli vedle mne. „Viděli jste to?“ „Viděli!“ „Ty taky?“
„Do dnes nevím, co to bylo, vím jenom to, že Karla druhý den přiznala, že chtěla spáchat sebevraždu. Na chatě si to prý rozmyslela. Nemyslím si, že to byla její vůle, něco se postaralo, aby to nedělala.“
Odmlčel se. Napil se.

„Zažil jsem tu sílu na sobě. Nevím, co se mnou bylo, ale pocítil jsem ze dne na den mučivou potřebu chodit bos. Do lesa, polesních cestách, polních cestách, rozkošnicky jsem si užíval chůze bosky. Tak to trvalo asi tři týdny. Jdu lesem, boty v ruce, když najednou bolestí nemohu udělat ani krok. Vše mě tlačí. Cítím každý kamínek, větvičku. Léčba skončila. Slast bosé chůze zmizela. Nazul jsem boty a pocítil úlevu. Příroda je kouzelná.“
Chvíli jsme mlčeli.

„Na jaře minulý rok se mi stal tento příběh. Uviděl jsem ptáče. Neumělo létat. Nechal jsem ho být, rodiče si ho najdou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho našel odpoledne na břehu potoka. Vzal jsem ho a dal pod keř. Aby byl schován do rána. Mám tady párek luňáků, ty by se o něj postarali. Ochladilo se. Zželelo se mi ho. Vzal jsem ho do chaty a dal ho do lávuru vystlaného papírem. Tady přečkáš do rána. Pak tě pustím na sluníčko.
Šel jsem spát. Asi po půlnoci jsem se vzbudil. Byl tam běs. Nejprve jsem se lekl, ale cítil jsem, že si nejde pro mě. Šel si pro ptáka. Pták právě umřel. Pak zmizel.“
„Vy nevíte co je to běs?“
Tento se narodil asi v průběhu třicetileté války. Podle legendy v místním úvalu Zabiťák se schovali před švédským vojskem vesničané. Bohužel s sebou vzali i dobytek. Ten bučel, a podle něj je vojáci našli. Nešetřili nikoho, všechny je zabili. Zrodil se běs. Z té hrůzy umírání. Mimochodem v tom Zabiťáku dodnes nerostou stromy a nezpívají ptáci. Někdy Vás tam zavedu.
A tak běs žil svým životem. Žil z energie umírání zvířat, stromů, lidí. V době II. světové války zde zahynulo spoustu Němců a Rusů. Byla to jatka. Mají v dědině na kopci památník.
A jeho život pokračoval dál. Je nesmrtelný. A tak si přišel i pro toho ptáka, který mi umřel v chatě. Jednou si možná přijde i pro mě. Takový je koloběh života.“
Odmlčel se. Přiložil do kamen. Kočka seskočila a šla ke dveřím. Zamňančela. Poustevník otevřel dveře. Vyběhla ven.
Dopili jsme.
I já se zvedl. Podali jsme si ruce a slíbili další návštěvu. Někdy.