Rozhovor s přítelem II

To je zvláštní, že si tak dlouho nepamatuješ nic. Já mám vzpomínky tak od třech nebo čtyřech let a dost živé. Sice bych je radši neměl, ale to je na delší vyprávění.

Nechci ti připomínat nic z toho, co sám nechceš, takže se tě vyptávat nebudu.

Táta nebyl zrovna nejlepším otcem. Hodně pil a neměli jsme to doma lehké. Ani k mamce, ani ke mně nebyl většinou moc hodný. Tolikrát nás uhodil, zkopal, tolikrát nám nadával a křičel. Nechci si to pamatovat, ale bohužel musím.

Promiň, je mi líto, čím sis prošel. Ale hlavně, že sis z toho vzal příklad a nejsi takový i ty.

To ne, to bych se asi radši zabil sám.

Pojďme zase zpátky k tématu. Vidím, jak se celý třeseš, tak na to už nemysli.

Promiň, ale tohle nedokážu. Když už si na něco takového vzpomenu, trvá mi dlouho, než se z toho zase vzpamatuju. Je to jako lavina, tu taky nezastavíš a zavalí tě.

Ale no tak, Vládi. Bude to zase dobrý, už se nemusíš bát. Zkus se trochu uklidnit. Vím, že to pro tebe není lehké ani po tak dlouhé době, ale zkus na to zapomenout.

Bohužel všechno špatné si pamatuji doteď, ty hezké okamžiky jsou mnohem víc pomíjivé. Promiň, že ti do tvého povídání takhle vstupuji, nechci tě tímhle zatěžovat.

Ale prosím tě. Věř mi, že kdybych mohla, tak ti pomůžu, i kdyby to pro mě mělo znamenat nevím co. Musíš to brát tak, že teď už je líp, ne?

Teď už jo. S tebou…

Tak vidíš. Už to máš za sebou, tak žij přítomností. Kde jsem to skončila? Á, taneční. Jo, na ty mám hezký vzpomínky, tam bylo všechno ještě v naprostém pořádku.

Vím, kam tím míříš.

Já vím, že ano, samozřejmě k našim. V té době jsem ještě neměla důvod je neposlouchat. Byla jsem doma, kamarády jsem neměla, kluci mě taky nezajímali. Chodila jsem jen do školy a domů. Po tanečních spolužáci začali chodit po diskotékách, tak jsem pochopitelně chtěla taky.

A nastal problém.

Přesně tak. Sice jsem chodila, ale tatínek mě musel vozit tam i zpátky.

Asi se o tebe báli. Nebo já nevím, proč by to jinak dělal. Přece byste jezdili všichni spolu, ne?

To ano, svozový autobus jel jednou tam a jednou zpátky, takže ano. Ale taky nechápu, proč tohle dělal. Kdyby to záleželo na něm, tak by s tím nezačal, tohle je mámy posedlost.

Myslíš?

Ano, jsem si tím jistá. Kdyby bylo všechno podle taťky, mám dnes vlastní dům, auto, všechno, na co bych si vzpomněla. Ne že bych to chtěla, ale měla bych klid. Vůbec bych nemusela řešit, jestli se uživím nebo ne. Dělala bych s ním ve firmě a bylo by po starostech.

A ty neděláš kvůli mámě? Mohla jsi mít pěkné místo, dobrý plat, mohla jsi mít všechno.

Jo, kvůli ní. Nemohla bych být osm hodin denně v její blízkosti. A hlavně bych se nepotkala s tebou, což by mě sice v tu chvíli nemohlo mrzet, protože jsem tě neznala, ale teď už bych toho litovala. Takže v tuhle chvíli bych už odejít nechtěla, i když mi to je stále nabízeno. A co myslíš tím všechno? Peníze? Majetek? Ale zlatíčko, to já přece nikdy nechtěla a nechci. Ano, peníze jsou potřeba, pracovat se musí, ale není to smysl mého života. Já chtěla jenom trochu lásky, něhy, pochopení. A ona mi dala co? Kdykoliv tam přijedu, tak se hádáme jako psi, nadává mi do všech možných existencí, řve na mě jak na malého haranta, je na mě zlá a několikrát mě už uhodila.

Počkej, tohle už není legrace. Nemůže ti přece takhle ubližovat. Proč to dělá?

Já nevím, protože ji neposlouchám, protože nedělám věci tak, jak chce ona. Protože si stojím za svým a udělám si všechno podle sebe. Protože jsem si o rok prodloužila školu, protože jsme s přítelem odmítli bydlet v jejich baráku a poslouchat celý život jejich kecy, protože jsem si našla práci jako prodavačka ledniček místo nějaké ředitelky laboratoře nebo výzkumné pracovnice v lékařství, jak si ona představovala. Protože jsem si našla kluka, který je jenom vyučený, zatímco já mám vysokou školu. Pro někoho takového mě přece nevychovávala …

No tak, přestaň, zadrž. Tohle jsou strašně důležité věci, co jsi na mě teď tak překotně vychrlila. To je problém všeho, v tom to všechno spočívá. Jaký jste měly vztah, dokud bylo všechno v pořádku?

S mámou? Nic moc, nikdy to nebylo nic úžasného. Když občas vidím nějaký americký seriál nebo film, kde holka v mém věku přiběhne ze školy za maminkou s pláčem, že se jí holky ve škole kvůli něčemu posmívaly, tak si říkám, která situace je normální. Nikdy by mě něco takového ani nenapadlo, přijde mi to absurdní. Plakat jí na rameni, říkat jí o svých problémech, no to vůbec. Vždycky jsem byla spíš introvert, dusila jsem to v sobě, nikdo o mně nevěděl nic.

Ani taťka? Ani někdo ze školy? Kamarádka?

Neměla jsem kamarádky, byla jsem spíš samotářka někde v koutě než abych se s někým bavila. A taťka taky ne, ten aby s maminkou vydržel, tak ji radši poslechl. V tomhle neměl žádnou šanci.

To je chyba, že si neumí stát za svým, ale jak říkáš, jinak by s ní nevydržel. Ta ženská bude asi pěkně dominantní a poroučivá.

Nezbývá než souhlasit.

No tak, to bude zase dobrý, uvidíš. Ty za to přece nemůžeš.

Já nevím, Vladimírku, já už fakt nevím. Určitě na tom mám svůj podíl viny i já, to nepopírám, ale nechápu to. Nechápu, co ode mě chce.

Pojď ke mně, objemi mě. Vyplač se, jestli ti to pomůže. Já tu jsem pro tebe. Víš, ty jsi neuvěřitelně citlivá a všechno strašně moc prožíváš. Je to na jednu stranu úžasné, ale na druhou tě to ničí. Já tě chápu v tom, že to všechno uzavíráš v sobě, protože to dělám taky, ale moc tě to ubíjí. Nedokážeš se pak uvolnit a odpoutat, máš za sebou pořád tu hrozivou tíhu vzpomínek a nočních můr. Jsi napjatá, neumíš vypnout a odpočívat, protože to všechno zlé je pořád s tebou.

To říkáš i za sebe?

Ano, tohle máme taky společné. Ale to je jedno, teď jsi důležitější ty.

Nedokážu si představit, že by ses trápil tolik, jako já tímhle. Jestli ano, tak ti slibuji, že udělám všechno pro to, aby jsi takovou tíhu a bolest už necítil, protože je to strašné. Nemůžeš nic, jenom sedíš a hledíš někam do prázdna a přitom bys nejradši vyběhl do lesa nebo utekl někam do kouta, kde se můžeš zhroutit a nikdo tě nebude hledat ani tě k ničemu nutit.

Tvoje slova jsou mi tak neskutečné blízká, zlatíčko moje. Tolikrát jsem přesně takové chvíle v práci prožíval, tolikrát jsem už měl pocit, že to nevydržím, že se sesypu na zem a neovládnu svoje emoce. U tebe jsem si toho ještě nevšiml.

Věř mi, že občas mám opravdu strach, abych se z ničeho nic nerozbrečela.

Proč mi nic neřekneš? Proč se to snažíš skrývat? Pomohl bych ti, udělal bych pro tebe cokoliv.

Jsem fakt na pokraji zhroucení, totálního kolapsu. Jednou přijde něco, a nebude to trvat dlouho, co mě dorazí úplně a já se zase vrátím do stavu, kdy jsem byla totálně na dně.

Ne, Andrejko, to ti nedovolím. Nenechám tě se takhle trápit. Už sis toho prožila tolik. Sice ti to všechno nemůžu vynahradit, což bych strašně rád, ale můžu ti dát to, po čem celou tu dobu toužíš, co celý život hledáš. Chci, aby ti se mnou bylo dobře, abys věděla, jak moc tě mám rád a jak si tě vážím, abys už nikdy nepoznala nenávist a zlobu. Vím, že to nejde, nedokážu ti to zařídit, ale můžu se postarat o to, abys aspoň se mnou nic takového nepoznala.

Děkuju. Ale stejně si pořád říkám, jestli nedělám chybu, jestli bych ji přece jen neměla poslechnout.