Stará mladá

Až jednou konečně přijde ta chvíle a já potkám toho pravého, bude ze mě nejšťastnější člověk na světě, všechno mi bude připadat krásný a nic, naprosto nic nebude problém. Budeme se mít rádi a celý život strávíme spolu, protože se budeme strašně moc milovat; nikdy si neprovedeme nic špatného, budeme si vzájemně důvěřovat a nikdy, nikdy si záměrně neublížíme. Za sebe to můžu říct s jistotou, že jakmile bych našla toho pravého, budu mu až do smrti věrná a je mi jedno, že bych měla mít za celý život jen jednoho jedinýho kluka.

„Je to jen část z mého deníku, kdy jsem byla ještě naivní a nezkušená, ale i těch pár vět stačí k nastínění mého tehdejšího postoje,“ sdělovala Sabina, proč přišla s něčím takovým. Muž se na ni díval a nechával jí prostor pro případné pokračovaní. „Tehdy mi přišlo zcela nepředstavitelné, že by to v mém případě mělo být někdy nějak jinak. Myslela jsem si, že zamilovat se je něco krásného, jedinečného… něco fantastického; něco, co je víc, než být třeba bohatý, slavný nebo úspěšný. A stejně tak jsem si dřív myslela, že mě s opětovanou láskou nemůže nikdy potkat nic špatného.“ Muž v křesle naproti Sabině pozorně naslouchal a zatím jí nevstupoval do monologu, aby nepřetrhl nit jejich myšlenek.

Náhle se Sabina zahleděla do sněhově bílé stěny za zády mlčícího muže, a když pak znovu promluvila, zdálo se, že přeskočila k úplně jinému tématu. „Víte, je mi teprve pětadvacet,“ pověděla a přitom hleděla na muže pokyvujícího hlavou, „a na první pohled může můj život vypadat jako úspěšný a spokojený.“ Po těch slovech, která pronesla poněkud trpce, na chvíli ztichla, ale pak zase pokračovala v objasňování své situace. „Hned po střední jsem otěhotněla, což v dnešní době není zrovna moc často důvod k tomu, aby vás doma pochválili, ale bylo mi už dvacet, když se syn narodil a to přeci jen není zas tak nejnižší věk na rodičovské povinnosti, takže se s danou situací okolí smířilo vcelku rychle. S neplánovaným těhotenstvím neměl problém ani můj tehdejší přítel, který si mě bez okolků vzal. To vše ještě bylo zcela v pořádku, protože když pominu drobné nepříjemnosti spojené s tím, že nečekané rodičovství zkomplikovalo mé vyhlídky na další studium, a že moje tehdy jediná láska byla o třináct let starší, neexistovaly žádné jiné problémy, které by mi bránily ve štěstí. Vdávala jsem se skutečně z lásky (sice dřív, než bylo v plánu) a říkám to teď na začátku, aby bylo pak zřejmé, jak se věci mají, a nedošlo k nějakým mylným domněnkám, že nebýt zplozeného synka, k svatbě by nedošlo. Ne, tenkrát jsem skutečně nedokázala vidět vlastní budoucnost jinak, než po boku svého Jirky.“ Najednou se zasněně odmlčela, a vypadala, jako by se vrátila do doby, kdy byla naprosto přesvědčena, že je svět krásný. Po tváři se jí poprvé od chvíle, co se zde usadila, rozprostřel náznak úsměvu, který ovšem neměl dlouhého trvání. Stačilo, aby ji muž pobídl k dalšímu vyprávění svého životního příběhu a záhy se Sabinina tvář vrátila do zbědovaného a ustaraného výrazu.

Ukázala prstem na papír ležící na jejím stehně, který na úvod přečetla, a pak řekla: „Dříve jsem si skutečně myslela, že na světě existuje vždy jen jeden dokonale vhodný protějšek. Vím, že i tehdy v mém věku to byla kravina, ale bavilo mě takto snít… Nedovedla jsem si v oné době představit, že bych se mohla v životě odevzdat více než jednomu muži. A to mi věřte, že jsem nikdy nemínila být počestnou jeptiškou,“ dodala na upřesnění a letmo se na muže před sebou usmála.

Sabina chvíli seděla beze slova, až to vypadalo, že zapomněla, o čem chtěla mluvit. Po necelé minutě ticha si nervózně poposedla a následně pronesla konečně to, kvůli čemu přišla. „Je zbytečné, abych chodila stále kolem horké kaše. Jsou to tři roky, co jsem potkala Lukáše,“ pronesla se sklopeným zrakem na podlahu. „Nikoho jsem nehledala, po nikom jiném, než po svém muži, jsem netoužila (pominu-li nějaké ty občasné neškodné fantazie, které jsem nehodlala uskutečňovat), a přesto se to stalo. Nejprve jsem si to odmítala vůbec přiznat, že bych k němu mohla něco cítit, ale bylo to tak… tak silné… a pak… pak, když už jsem si připustila, co pro mne Lukáš všechno znamená, následoval boj s vlastním přesvědčením, že nevěra je špatná. Vždycky jsem nevěru odsuzovala. Pohrdala jsem lidmi, kteří něco takového dělali. A najednou jsem byla jednou z nich. Nenáviděla jsem se. Nejhorší na tom bylo, jak mi Jirka nepřestával dávat najevo svoji lásku, i když jsem byla kolikrát protivná a naprosto nesnesitelná – jako bych se ho tím snažila zbavit, odpoutat ho od sebe; dosáhnout toho, aby on sám přišel s tím, že už mě nechce, že se mnou nemůže vydržet… Ano, vím, bylo to hloupé a dětinské. Po nějakém čase jsem se zklidnila. Manžel mi nikdy o svém podezření – pokud nějaké měl – neřekl. Ony ty moje divoké nálady se daly docela úspěšně svádět na takové ty běžné starosti, že jsem byla hodně času sama doma se synem a k tomu jsem se dala na studium, takže občas toho bylo skutečně nad hlavu. A Jirka byl a stále je krásný pozorný muž, který si uvědomuje, že dělat školu s malým dítětem není zrovna hračka. Pomáhá mi, jak jen může a já bych tak strašně ráda byla jen jeho… Jenže Lukáš… Lukáš je pro mě dnes již taktéž nepostradatelný. Jsou v mnohém až neuvěřitelně rozdílní a přitom mám pocit, že je oba miluju stejně. Pokoušela jsem se sama rozhodnout, s kým bych mohla být šťastnější, ale nejde to. A nedokážu se rozhodnout ani podle toho, kdo z nich mě víc miluje, kdo se ke mně líp chová… Oba jsou skvělí a já se bojím, že svojí nerozhodností nakonec přijdu o manžela i o milence, kterému jsem nedávno jasně naznačila, že mi nebude vadit, když si najde nějakou jinou, aby se s ní oženil. Nechci si Lukáše brát, ale zároveň ho nechci ztratit. Na jednu stranu bych na současném stavu nic neměnila, ale zároveň mám nesnesitelné výčitky a pocit provinění vůči Jiřímu.“ Cítila, jak se jí ulevilo, když konečně dokázala své tajemství říci někomu druhému. Vyčerpalo ji to, ale byla ráda, že se k tomuto kroku odhodlala.

Cestou domů ji však s každým krokem ubývalo tohoto dobrého pocitu ze svého rozhodnutí. Začala si vyčítat, že hned na prvním sezení vytáhla ten úryvek ze svého starého deníčku. Přišlo jí to tak strašně trefné, když narazila při úklidu na krabici se svými starými věcmi a objevila právě tato slova. Jenže teď, když se na to dívala zpětně, připadala si hloupá a naivní snad ještě víc, než v době, kdy psala bláboly o tom, jak jednou najde toho pravého pana dokonalého a budou spolu žít šťastni bez jediného problému až na věky věků.

Doufala, že odborná pomoc v podobě psychologa může vyřešit nekonečné dilema, ale hned po úvodním setkání měla dojem, že je to jen zbytečná ztráta času a peněz. „Vždyť je to úplně cizí chlap,“ říkala si při zpětném promítání toho, co mu prozradila. „A navíc se zdá být přesně tím typem, který není schopen na vlastní kůži poznat, co je to nevěra. Leda, že by byl paroháč, ale na to by při troše šikovných ženských intrik ani nepřišel – odhalit by to mohl snad jen nějakou hloupou shodou okolností,“ říkala si Sabina a myslela přitom na své vlastní zametání stop, vedoucí k Lukášovi. Ze začátku z toho měla hrozný strach, ale dnes jí to přišlo tak snadné, že se občas nebála pouštět na tenký led a trochu zariskovat – zvláště, když viděla, co vše jí doma projde, aniž by byla podezřelá z nevěry.

Sabina se vracela úmyslně delší cestou, aby domů došla s klidnou myslí. Proto si zakázala další úvahy o tom, co psychologovi řekla, co mu říct neměla, a na co naopak zapomněla. Místo těchto myšlenek se pokoušela naladit na Jiřího, který za pár dnů oslaví již osmatřicáté narozeniny.

Netrvalo dlouho a vybavila si okamžik, kdy rodičům poprvé řekla o své vážné známosti. Ty jejich poplašené reakce, když jim pověděla jeho věk…

Rodiče jí pochopitelně začali předhazovat to, co Sabina dopředu očekávala – že její vyvolený je starší bezmála o celou generaci; že je věkově blíž jim samotným a podobně. Nebyly to žádné krvelačné hádky, ani se neschylovalo k rodinné krizi, protože rodiče tak nějak počítali s tím, že dřív nebo později dotyčného muže ve středním věku přestane jejich mladičká dcera zajímat, a dá od ní ruce pryč. Jenže než se tak mohlo stát, přišla za nimi jejich mladičká dcera s další novinou, a místo přání, aby se na ni ten muž co nejdříve vykašlal, najednou doufali, že si ji vezme a neudělá z jejich dítěte na prahu dospělosti svobodnou matku.

Ačkoli před svými rodiči již nemusela hájit věk svého muže, často nad tím sama polemizovala, neboť s přibývajícími roky bylo čím dál více zřejmé, že Jiřího třináctiletý náskok Sabina nikdy nedožene. „Stáří… stáří,“ říkávala si s opovržením v hlase, neboť v době, kdy si sotva zvykla na to, že je jí místo náct už cet, považovala stáří za něco nepříjemného, někdy snad dokonce i odporného a odpudivého, čemu by se nejraději zcela vyhnula. „Ale kdy je člověk skutečně starý?“ filozofovala mladá žena. „Když opustí školní lavice a vrhne se do víru života? Když chodí do práce, stará se sám o sebe…?“ pokoušela si odpovědět tím, co jí logicky vyvstalo na mysli. „Nebo je to až s narozením vlastního dítěte?“ pokračovala v úvahách, jak definovat to zákeřné slovíčko stáří, a nedělalo jí ani trochu radost, že zatím vše, co jí napadlo, sedí i na ni samotnou. „Možná je to až ve chvíli, kdy se člověk stane prarodičem,“ přidala honem další kritérium, které, jak pevně doufala, jen tak brzy splňovat nebude. Pak si uvědomila i další okolnost, určující, kdy je kdo starý – záleží na tom, kolik je tomu, kdo stáří posuzuje. „To by pak mohlo být i ve chvíli, kdy lidé začnou dotyčnému vykat a zdravit ho místo ahoj dobrý den,“ zauvažovala nad touto teorií, která jí taktéž moc nelichotila, neboť bylo již dost těch, kteří k ní přistupovali tímto stařeckým způsobem. „A třeba je to nakonec tak, jak tvrdí lidé, co mají dostatek nadhledu – že člověk je tak stár, jak se sám cítí,“ uzavřela své rozjímaní na toto téma a ještě před tím, než vyšlapala posledních pár schodů před dveře bytu, vybavila si slova svého manžela, který jí především na začátku jejich vztahu častokrát říkal, jak se s ní cítí mladě.

 Stála u vchodu do bytu a pokoušela se najít klíče v bezedné kabelce, když v tom se dveře nečekaně otevřely a za nimi stál Jiří. Usmál se na ni, naklonil se, aby se spolu tradičně políbili, a následně jí galantně podržel dveře, aby mohla dovnitř. Sabina byla zvyklá na takováto příjemná setkávání se, stejně jako na upřímné a roztomilé uvítání od svého dítěte, které však stále odnikud nevybíhalo. Syn totiž nebyl doma, protože Jiří dal jejich potomka na dnešní večer k prarodičům.

Nejistě lovila v paměti, zda nezapomněla na nějakou událost či akci, kvůli které je celý byt pečlivě uklizen a na jídelním stole čeká romanticky prostřená tabule pro dva.

Začínala se děsit, že skutečně musela z hlavy vypustit něco velmi důležitého, a protože ne a ne přijít na to, co by to mělo být, panika stále narůstala. „Když nevíš, zeptej se,“ bylo jedním z hesel, kterým se snažila řídit, neboť si byla vědoma, že je lepší rovnou vyrukovat s otázkou, než ze sebe dělat kdo ví jak dlouho kašpara.

Sabina na nic nezapomněla - Jiří jen toužil po příjemném večeru v soukromí se svojí ženou.

Ačkoli se jednalo o milé překvapení, potřebovala chvíli klid. Pod záminkou, že se jde převléci a upravit, zmizela do ložnice, kde sebou hodila na postel jak pytel brambor a s ustaraným výrazem vzdychala. Cítila, že je vyčerpaná, a že má slzy na krajíčku. Manželovo překvapení ji dojalo. Ať už je za tou jeho snahou cokoli, měl s tím jistě spoustu práce, kterou Sabina dokázala ocenit.

„Ksakru!“ vyjela najednou a práskla vztekle pěstí do měkké postele. „Takhle to přeci nemůžu nechat,“ říkala si odhodlaně a myslela přitom na fakt, že zatímco se Jiří chová jako ukázkový manžel, ona ho podvádí.

Svědomí tentokrát hlodalo o sto šest. „Musím mu to říct,“ sbírala odvahu a sílu, aby se k plánované nepříjemnosti postavila statečně čelem.

Večer, který začal v duchu nečekaných událostí, pokračoval v odkrývání dalších překvapení. Krátce po večeři spolu manželé seděli u skleničky dobrého vína a Jiří chtěl zrovna začít nějaké vážnější téma. Sabina mu však skočila do řeči s tím, že už nevydrží čekat, že mu to musí říct hned teď a bez dalšího odkládání, jinak se z toho zblázní. Věčně klidný muž přenechal slovo své ženě a ta mu pověděla obdobu toho, co vyprávěla odpoledne psychologovi („Tak přeci jen to zdánlivě stupidní sezení bylo nakonec k něčemu dobré,“ pomyslela si přitom).

„Jsem rád, že mi to říkáš,“ byla Jiřího první reakce na oznámení své manželky, která mu právě pověděla, že existuje nějaký mladík Lukáš, kterého údajně miluje stejně, jako ho. Sabina sice věděla, že je její muž mírné povahy, ale to, co z něho vypadlo, skutečně nečekala. „Jak někdo může použít slovo rád za daných okolností?“ přemítala v duchu a na jejím obličeji se objevil nechápavý výraz.

„Tak trochu jsem to tušil,“ sdělil Jiří, který se zdál mnohem více v klidu a pohodě, než Sabina, jež si právě říkala, zda by to nemělo být naopak – ona působit vyrovnaně a snažit se nějak kočírovat jeho šok. „Ale dokázal jsem se s tím vnitřně smířit, protože jsem si uvědomil, že pro mě vlastně není ani tak důležité, kam odcházíš, ale to, že se ke mně stále každý den vracíš. Myslím si, že dokud budu mít ten pocit, že jsi moje nejen na nějakém úředním listě s kulatým razítkem, pak je vše v pořádku a dokážu se povznést nad skutečnost, že existuje ve tvém životě někdo další – ať již Lukáš nebo kdokoli jiný,“ vysvětlil Jiří, a když domluvil, rozprostřelo se po bytě dlouhé mlčení, které nakonec narušila Sabina hlasitým polykáním vína, neboť skrz sevřený krk se nedokázala pohodlně prodrat ani tekutina.

„Takže to mám za sebou?“ ptala se sama sebe s pohledem upřeným na vyprázdněnou skleničku a přemýšlela, zda není jen opilá. „To šlo nějak hladce. Až podezřele moc hladce,“ říkala si v duchu a přitom si uvědomila, že se ne a ne dostavit cokoli, co by se podobalo tomu ulevujícímu pocitu, kdy člověku spadne kámen ze srdce.

Podívala se nejistě na Jiřího, který si pohrával s nedopitou sklenkou a tvářil se spokojeně. „Vždyť on vypadá, jako by měl snad radost!“ nechápala jeho výraz, který v ničem nepřipomínal žárlivého muže, jež se právě dozvěděl o nevěře své milované ženy.

V tom prapodivném tichu se začínala cítit dost nepříjemně. Hlavou jí vrtalo, jak je možné, že má tak tolerantního chlapa. Netušila, zda za to má být ráda, nebo naopak – přeci jen nikdy neuvažovala nad možností, že by se Jiří dokázal tak rychle a lehce smířit s tím, že není jediný. „Co když mu na mně ve skutečnosti tolik nezáleží?“ napadlo Sabinu, ale ihned danou myšlenku zahnala. Jiřího znala už dostatečně dlouho na to, aby věděla, jaký je. „Je skvělý. Určitě to pro něho není snadné smířit se vnitřně s něčím takovým, ale kvůli mně to zvládne. Není, jak ti, co slibují, že pro ženu udělají první poslední, a pak skutek utek. Určitě mě stále moc a moc miluje, když je ochoten se mnou dál žít, ačkoli ví o Lukášovi, kterého se nemíním vzdát,“ spekulovala u neuklizeného stolu, který ji přiměl zvednout se a začít chystat nádobí na umytí.

Jiří ji však zastavil se slovy, že sám dá za chvíli vše do pořádku, a požádal ji, aby se ještě na chvíli posadila. Sabina byla v daný moment v jakési euforii ze svých dojmů, dle kterých byl její muž báječný a v jejích očích nikým nedostižitelný ve své dokonalosti (vyrovnat se mu mohl pochopitelně jen a pouze Lukáš), a tak ani nepostřehla jeho rozrušený hlas, kterým k ní promlouval.

Usmívala se na něho a chtěla mu dát alespoň takto najevo - když už v danou chvíli nenacházela vhodná slova, kterými by se vyjádřila - že si velmi cení toho, co vše je pro ni ochoten udělat.

Pak Jiří konečně řekl, co měl na srdci, a kvůli čemu zařídil, aby měli večer soukromí. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Sabina se ještě několik vteřin po té novince usmívala, než se její tvář změnila v nechápavý a pokořený výraz zmateného člověka, co odmítá uvěřit vlastním uším. „Proboha jaks jen mohl!“ chtěla okamžitě vykřiknout, když jí pověděl, že i on má poměr. Zavčas si uvědomila, že tato slova musí držet v sobě, musí je polknout jak hořký pelyněk a nesmí… nesmí na sobě dát znát, jak ji tato zpráva zasáhla.

Jiří viděl, že Sabina je celkem v klidu a nechystá se dělat žádné scény, a tak ji začal otevřeně (stejně, jako před chvílí ona jeho) informovat o té své devatenáctileté studentce. Že prý neví, jak to bude dál… že potřebuje čas… že už jen prostě nechtěl dát lhát… prý, aby jí – své ženě a matce jejich společného dítěte – neublížil… A aby toho nebylo málo, přisypal Sabině ještě trochu soli do právě otevřené rány tím, jak se jí pokoušel vysvětlit, proč udržuje poměr s tak mladou dívkou. „Víš, za chvíli mi bude čtyřicet – ten život tak strašně rychle utíká – a zkrátka… cítím se s ní o tolik mladší.“

Po těchto slovech se Sabina cítila o tolik starší. Shrbená se odbelhala do koupelny, napustila si vanu a ještě než se začala svlékat, otočila klíčem v zámku. Teprve pak ze sebe shodila, co měla na sobě a nahá zůstala stát před velkým zrcadlem. Bylo znát, že není modelkou a taktéž bylo patrné, že toto tělo, na které tak přísně zamračeně hleděla, porodilo dítě. Přesto ji bylo možné stále považovat za mladou pohlednou ženu.

Její oči však neviděly nic krásného – naopak se zdálo, že na svém těle vnímá jen domnělé nedokonalosti, které pokládala za mnohem horší, než ve skutečnosti byly.

S povzdechem se natáhla po pěně do koupele, kterou přidala do vany, aby bílá nadýchaná vrstva přikryla její stárnoucí tělo a nemusela se na ně dívat.