Realita je někdy dost drsná

U nás v Čechách a nejen u nás, ale i v zahraničí, se dějí někdy ve zdravotnictví šílené věci.Film Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 75 od Miloše Formana není jistě přitažený za vlasy, a záleží vždy zase a zase jen na lidech, kteří zde pracují, nežli na tom, jak je zařízení moderní a podobně.
Pracuji ve zdravotnictví rok a půl a mé zážitky zde na konkrétním místě jsou někdy až úděsné, né-li hrůzné.Lidé dnes nemají práci ve svém oboru, a tak vezmou do zdravotnictví zrovna kdo se namane.
Tak dnes není vyjímkou, že kadeřnice, cukrářka,...dělají ve zdravotních službách.

Musím však i dodat, že ani ženy, které absolvovaly zdrávku se pro tuto práci vždy hodí.Některý z nich, a to i ty, které mají diplom zdravotní sestry, bych raději viděl jak stříhají vlasy, a nebo pečou dort jako cukrářka.
Připadá mi to, jakoby některé dívky šly na zdravotní školu, ani ne jako kvůli lidem, ale spíše jen pro to, že budou moci chodit v čistých, upnutých a respekt vyvolávajících šatech.
Nechci v žádném případě házet všechen zdravotní personál do jednoho špinavého pytle, ba naopak.Setkal jsem se i z velmi laskavými a obětavými zdravotníky, a to i přes to, že je tato práce náročná jak fyzicky, tak i psychicky, a navíc, peníze nic moc.

Uvedu Vám konkrétní případ, který se mi stal, a je Velmi smutný.
Pracoval jsem s ženou, je jí dvacet čtyři let, která nebyla ze zdr.oboru, a tak si musela udělat alespoň to základní a to je kurs prac.soc.služeb.

Když jsem měl službu, často se mě ptaly pacientky, kdo slouží noční.
Pokud měla noční a pacientkám jsem to řekl, tak jsem měl jasný pocit z toho, že se tyto ženy dotyčné pracovnice doslova bojí.
Na mojí otázku, z čeho mají obavy, mi zatím nikdo z nich nechtěl odpovědět, a to pouze ze strachu a dodatečné msty konkrétní pracovnice.

Za nějakou dobu jsem zjistil, že tato mladá žena pacienty záměrně trápí.
Podotýkám, že se navíc jednalo o naprosto bezmocné starší babičky, nad sedmdesát let, postižené nenávratnou křivicí, bolestivými dekubity, nefunkčními svaly, pacientkami odkázanýma pouze na přijímání potravy a koukáním na tv.

Tohle povedené, nepovedené kvítko navíc vyčůraně zneužívalo i tu situaci,
že většina klientů byla postižena Aizhamrem, a její lživé tvrzení na její obhajobu jakýchkoliv jejích svinstev by byla tedy věruhodnější.

Věděl jsem, že mám tak co do činění s psychicky narušenou osobou, navíc dostatečně vyčůranou, bezcharakterní, a úlisnou.

Jednou, když pracovala na svém přiděleném pokoji o dvou pacientech, tak jsem mezi dveřma zaslechl sténání a pak její zlobný hlas.
Ty krávo, tak si dřepni!, a pak už jsem navíc ve futrech zahlédl, jak do paní neurvale strčila, že se málem praštila do hlavy o zeď.

Můžeš mi říci, proč se k ní chováš tak necitlivě?, zněla moje otázka.
Podívala se mi sebevědomě do očí, a s umělým úsměvem mi řekla.
Vždyť já se k ní chovám hezky, a následoval ještě větší umělejší úsměv.

Pohladil jsem pacientku po hlavě a pak znechuceně beze slova odešel.
Přemýšlel jsem co mám dělat, ale věděl jsem, že tato psychopatka vše popře, a navíc jsem měl dojem, že její, naše nadřízená staniční sestra o jejím chování ledacos ví, a že bude dělat i tak raději mrtvého brouka, jelikož nebude chtít mít problémy spojené s tímto incidentem.
Chtěla mít přeci svoje oddělení jedno z nejlepších, a to za každou cenu:-(

Časem se však začala situace obracet proti zlovůli této pracovnici.
Dvanáct lidí, kteří se jí časem přestalo tolik bát, požádali staniční sestru, aby k nim dotyčná pracovnice nechodila na pokoj.

Situace byla taková, že se už muselo zákonitě něco stát,
něco, co by tuhle psychopatku zlikvidovalo.
Nejsmutnější a tom celém však bylo, že všichni věděli jak se hnusně chová k pacientům, ale nikdo nic neřekl, nikdo si nechtěl pálit prsty, a tak se celou dobu o tom jen a jen šuškalo, a nic se nedělo.

Pak ale přišel den, kdy psychopatka překročila lidskost, a já věděl, že pokud to tak nechám, tak bych byl stejná svině, né-li horší, než je ona.

Ten den jsme rozdávali obědy, tak jako vždy.Obědy nám byly sváženy z kuchyně v nerezových boxech.Každé jídlo bylo přikryto speciálním silnostěnným víkem, které udržuje horké jídlo na delší dobu.O polévce ani nemluvě.Ta se podávala v nerezových miskách, a byla také přikryta víčkem.

V osudný den jsem sám osobně odnesl podnos s obědem paní, která byla fyzicky naprosto bezbranná, ale mohla naštěstí mluvit, neměla alzheimera ani jiné psychické problémy, zato byla velmi pokřivená, každý pohyb tělem jí velmi bolel, dekubit na zádech, že by se mi do otevřené rány vešla celá moje pěst, a přitom všem byla stále mírná, trpělivá, a stále hodná.

Položil jsem vařící polévku, div jsem se o ní nespálil, kousek dále od hlavního jídla, abych pacientku pak mohl následně pohodlněji krmit.

Paní byla bývalá kuchařka, a já jakož to vyučený číšník jsme si tedy měli vždy co říci.Jak říkám, byla to hodná žena, nenáročná, a velmi trpělivá na to, že byla v tak žalostném stavu.Bylo jí devadesát dva, a na tento věk mluvila velmi rozumně, ne-li moudře.

Měl jsem v úmyslu jí nakrmit, ale náhle jsem zahlédl psychozdravotnici, jak se žene do jejího pokoje.
Šel jsem tedy krmit přes chodbu jinou klientku, ale uši jsem měl nastražené.
Náhle jsem slyšel sténání z pokoje od naproti a za chvilku jsem tam byl ve dveřích.
To co jsem viděl mě Zarazilo.Vačící polévka z misky byla přyč, jak se říká v cukuletu to do paní nacpala, a paní měla navíc pusu celou narvanou jídlem tak, že se jí jídlo vracelo zpět, až tak, že nebyla vidět už ani její ústa.

Co to děláš?, vždyť jí udusíš!
Neudusím, já jí krmím normálně, a přidala k tomu navíc svůj umělý, cinický úsměv.
Teď mi došla trpělivost, a namířil jsem si to dlouhou chodbou přímo k sesterně, kde seděla staniční, a která měla pět let do důchodu, ale ani tak jsem nevěděl, jak toto všechno dopadne, jelikož ona přeci chtěla, aby její oddělení bylo vždy bez poskvrny.
Musel bych si plyvnout do obličeje, kdybych tohle nechal být.

Když jsem dorazil před sesternu, a uviděl přes prosklené dveře záda sedící paní staniční, která právě něco psala do počítače, náhle jsem ještě zahlédl trýznitelku, jak si to šine ke mě.
Zřejmě tušila co se bude odehrávat, a tak se chtěla následně lživě bránit, proto také chtěla být u toho.

Nevešel jsem do sesterny, a v dobrém jsem chtěl dát trýznitelce ještě šanci.
Počkal jsem až ke mě dorazí, podíval jsem se jí zpříma do očí, a řekl jí.
Nechápu proč ty lidi trápíš, vždyť ti nic zlého nedělají.
Já je netrápím, a opět umělý úsměv, jako by mi chtěla naznačit, že jí nemohu nic dokázat.
Tentokrát zašla příliš daleko, a já pochopil, že tenhle cvok ve zdravotnicví nemá opravdu co dělat.

Chytil jsem jí za ruku, otevřel dveře, kde se děla staniční sestra, vtáhl jí dovnitř a vše staniční řekl.
Věděla, že teď se věc musí řešit, že se to už nedá jen tak přejít, ačkoli jí to bylo proti srsti.

Co se děje?, sedni si, pobídla pracovnici.Sedla si, a sebevědomě koukala na mě a i na staniční.
Tak mi řekni, co mi na to řekneš.
Co, nic, jen to, že to není pravda.

Není pravda?!, oponoval jsem.Všichni tady moc dobře vědí, jak se chováš ke klientům, a to navíc k bezmocným!!
Oni se však bojí o práci, dojíždí z venkova protože tam pro ně práce není, a tak nechtějí mít v práci zbytečné problémy, a tak raději mlčí.A právě na to ty spoléháš!

Jakoby nestačilo, že se tě bojí už již dvanáct lidí, a nechtějí, aby jsi jim dělala ranní hygienu, a vůbec.
Ty potřebuješ sama pomoc!Jdi k psychologovi, k psychiatrovi, vzpamatuj se už konečně!

Sestři, tahle ženská nemá co ve zdravotnictví pohledávat, nemá v sobě to základní, lidskost, a pokud se s tím nebude něco dělat, tak půjdu dál, třebas i za vrchní, i za ředitelkou.

Věc se musela řešit.Konečně.
Kolegyně konečně začaly mluvit, a také i pacienti.

Musela odejít, na dohodu.
Udělal jsem dobře, a udělal bych to znova.
Se zlem se musí bojovat, obvzláště, když se ubližuje bezbranným.
A víte, co je na tom nejhorší?.Ano, správně, zase prý dělá ve zdravotnictví:-(

Když jsem pak měl službu, ptal jsem se konkrétně lidí, kterým vědomě ubližovala, jestli jsou rádi, že už tady nepracuje.
Ano, odpověděli všichni do jednoho, a v jejích očích byla vidět velká, velká úleva.

Člověk se nesmí zbytečně bát, protože jak se říká, kdo se bojí, se.. v síni.