Butterfly project

Zírám přes obrovskou prosklenou stěnu ven na malou holčičku s pejskem. Vypadají spolu tak šťastně. Tak moc šťastně, až se mi z nich dělá špatně. Posunu se na židli o něco dál, přisunu nohy k tělu a pěvně je sepnu rukama. Je mi jedno, že tudy chodí lidi a že bych měla sedět slušně. Sklopím pohled do země a snažím se zadržet slzy v očích. Proč jsem na tohle vůbec přistupovala? Jasně. Říkali, že to pomůže. Ugh. Hodinu. Ten člověk mluvil celou hodinu. V kuse! Vlastně ani nevím, jestli by mě pustila ke slovu, kdyby se mi nakonec přece jen podařilo promluvit. Jak jsem si vůbec mohla takhle naivně myslet, že mi s tím může pomoct naprosto cizí člověk? Všechno se tím akorát zhorší. Bůh ví, co teď říká rodičům. Radši ani nepřemýšlet nad tím, kam mě pošle dál. Stáhnu si rukávy dolů tak, jak jen to jde - až skoro překrývají prsty a setřu těch pár slz, kterým se podařilo uniknout. Zadívám se na jednu z dlaždic a snažím se uklidnit. Když už to vypadá, že pro jednou uspěju, projde kolem někdo – podle nohou zatraceně hubenej.
„Ahoj, jsi tu nová?“ Co je to sakra za hlas? Kdybych právě neviděla jeho nohy, hádala bych se, že si vedle mě sedla holka. Ignoruju ho, dál koukám do země.
„No jasně, že jsi tu nová. Ještě jsem tě tu neviděl.“ Nervózně popotáhnu rukáv ještě níž a zadívám se znovu ven z okna. Holčička ani pejsek už tam nejsou a mě nenapadá, na co jinýho se soustředit. Je to jenom člověk. A vzhledem k tomu, že právě teď sedí tady, přímo vedle tebe taky asi nejspíš není „normální“ Uklidni se!
„Vaši jsou vevnitř co? Z toho nemusíš bejt vypsychlá, většinou jim toho moc neřekne. Je celkem k ničemu, nezdá se ti?“ Poprvé zvednu pohled a nejistě přikývnu. Zatraceně. Jestli se lidi naváželi do mě, nedokážu si ani představit, co si musí vytrpět on.
„Řekla jsi jí o tom?“ Podívá se na mě a začne něco hledat v tašce. Zmateně zvednu obočí.
„Prosím tě, kouká ti to z očí,“ usměje se, chytne mě za ruku a začne mi vyhrnovat rukáv. Vytrhnu mu jí dřív, než se vůbec dostane k zápěstí. Znovu se usměje.
„Jsme na stejný lodi,“ vytáhne rukávy jeho svetru a pak je zase rychle sroluje, „teď už můžu?“ Zírá mi na ruce. Chvilku na něj jen divně koukám. Jak to sakra věděl? Pořád čeká. Nervózně k němu natáhnu ruku.
„Slyšela jsi někdy o Butterfly projectu?“ Podívá se mi do očí ještě dřív, než se dostane k prvním jizvám. Jen zavrtím hlavou. „Paráda, tím líp.“ Otevře černou lihovku, kterou předtím vytáhl z tašky a začne mi kreslit na zápěstí. Snažím se zůstat v klidu.
„Tenhle chlápek se mnou byl celkem dlouho a nechci se ho jen tak zbavit. Je důležitý, aby ses o něj starala. Rozumíš?“ Dokreslí motýla a napíše vedle něj Hope. Znovu se na něj nechápavě podívám.
„Tak jo. Tohle je Hope. A to jestli přežije, je jen na tobě. Pokud to uděláš znova, zabiješ ho. Nesmíš se ho snažit smýt. Prostě musí zmizet sám. Pak přežil – a ty jsi uspěla,“ nadšeně se usměje. Tohle sakra nemůže myslet vážně. Je mi skoro 18, nevěřím na namalovaný motýlky!
„Až budeš mít zase chuť to udělat, nakresli si tam jinýho a pojmenuj ho podle osoby, který záleží na tom, aby ses z toho dostala. A pokud tě nikdo nenapadá – jakože tě vždycky někdo napadne, dej mu tohle jméno,“ konečně se otevřou dveře. On se naposled usměje, sbalí lihovku zpátky do tašky a zamíří směrem k ordinaci.
„Chceš mí říct, že tohle vážně funguje?“ Zavolám za ním nejistě. Zastaví se, chvilku se vůbec nehne, ale pak se nejistě otočí.
„Pro začátek postačí, když tomu budeš věřit. Já taky věřil tomu, že mluvíš,“ mrkne na mě a zmizí za rohem…
-----
Jen na "obhájenou". Butterfly project je "reálná věc", na kterou jsem nazila při čtení anglický povídky a nevím proč - ale udělalo mi to tak nějak "dobrej den". Trošku mě zamrzlo, že jsem o tom tady vůbec neslyšela a tak jsem měla potřebu, to někam zakomponovat. =)