Moje první trofej

Fantazie je mocná zbraň, kterou si člověk musí pěstovat a šlechtit, nebo jeho duše umře. Nejvíc se takovému pěstění dopřává v době dětství. V tomhle krásném období lidského života si člověk může bez výčitek okolí vozit v kočárku panenky, tahat za sebou na špagátku dinosaury, lítat po domě polonahý s indiánskou čelenkou, učit slepice mluvit, nebo si osedlat psa.
I já jsem si všech takových činností užívala dosyta. Když mě však všechny postupem času omrzely. Našla jsem si novou libůstku, ke které mě dovedl kamarád Jirka. S jeho pomocí se obroušené prkýnko stalo kulovnicí, stará, zelená, doma nalezená kšiltovka se proměnila ve vkusný myslivecký klobouk a Jirkův starý oříšek Dax byl náhle v mých očích loveckým psem. Scházeli jsme se tak nějak obden. Obcházeli jsme po lese, dělali důležité pochůzky, kontrolovali ptactvo a lesní zvěř, do pusy sbírali maliny a do kapes houby. Lesy mezi Plhovem a Babím byly naším revírem.
Jako každý správný myslivec jsem i já chtěla mít trofej. Umluvili jsme se tedy, že půjdeme střelit srnce, který se večer co večer pásl na louce u Smrčiny.
Sešli jsme se v 6 hodin u Našeho dubu a vyrazili dobře známou lesní cestičkou přes temné smrkové lesíčky a kouzelné lesy listnaté. Když jsme přišli na pole a měli před sebou oni louku u Smrčiny jako na dlani, pátrali jsme očima, kde je náš lovecký cíl.
Nezklamal. Byl tam. V celé své kráse se tam popásal statný srnec s krásným parožím. Plížíme se k němu. Když od něj v trávě ležíme slabých sto metrů, řekne Jirka: „ teď je tvůj, běž“. A tak se plazím po zemi, nejlépe jak dovedu, tajně jako slon a rychle jako želva. Zkrátka dělám, co můžu. Věřím,že se tak plazívají všichni myslivci, věřím své dřevěné zbrani, věřím Jirkovi, věřím, že srnec padne k zemi. Věřím plně tomu okamžiku.
Usoudím, že jsem dost blízko. Zkontroluju cíl. Nabiju. Namířím. Odjistím. Namířím znovu. A pálím. Prásk! Slyším ten výstřel a vidím srnce na zemi.
Vůbec mi nevadí, že to byl výstřel, pro efekt, z Jirkovy staré kapslové pistolky ani, že srnec ve skutečnosti odběhl někam směrem k jezírku.
Já tam stojím. Hrdě, neohroženě a vítězoslavně. Užívám si svůj triumf.
Ačkoliv jsem později poznala, že myslivost není pranic pro mě, zvíře bych v životě nestřelila, stejně se mi na to krásně vzpomíná. A přesto, že to není žádný extra příběh, je to přesně to, co se mi vybaví, řekne-li se „Když jsem byla malá“. Protože dětství je o fantazii. A především o fantazii, stejně tak, jako by měl být náš celý život.