Chlapeček

    Jednoho dne se ocitl na samém dnu jeho myšlenek, na samém dnu jeho ega - v depresích. Seděl a nevěděl kudy kam, nevěděl jak dál. Sedl si na zem rozsáhlého prostranství a přemýšlel. Přemýšlel o životě, přemýšlel o tom kde je a proč tam je. Jmenoval se Seth. Rodiče tušili, že bude správcem chaosu a proto mu tohle jméno zvolili. Seděl na prostranství svého chaosu a snažil se najít řád, smysl. Nebyl v tom světě sám, chodili kolem něj lidé, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Byl stále více smutnější, pravděpodobně počtem lidí, co prošli bez povšimnutí. Ačkoli věděl, že mu nemohou pomoci, mrzelo ho, že prošli, jakoby nic. Postupem času a vlivem situace se uchýlil k pláči. Vzlykal a naříkal, ale stále jej nikdo neposlouchal. Ty nehybné tváře jej míjely dále. Občas se někdo zastavil, ale Seth nedokázal vzhlédnout, natož vypadat alespoň o maličko méně smutně. A tak chtě nechtě ostatní pokračovali a již se vícekrát nezastavili. Plakal tak silně, že už nebyl schopen pohlédnout vzhůru k nebesům a podívat se do, ač pochmurné, stále jasné oblohy. Zastavovalo se jich čím dál méně, až tu se zdálo, že snad už se nezastavuje nikdo. Pak přišla ona, Iris - to jméne ale v té době nevěděl. Vlastně ho nikdy nevěděl, nebylo podstatné.
    Zastavila se a zůstala stát, trvalo mu pár minut než si uvědomil, že přímo před ním stojí dívka. Později jí odhadnul na 19 let, ale nikdy se ji neptal, kolik jí bylo doopravdy, ale že jí bylo o půl generace víc, tím si byl jist, sotva ji zahlédl. Chtěl ji odehnat, ale ona si tvrdohlavě stála za svým - doslova. Nebyla s to si přisednout, ani odejít. Měla takový úsměv ve tváři, který ho donutil přestat plakat. Naráz cítil něco jako souznění. Cítil, že mu rozumí, cítil pochopení. Ačkoli v té době si neřekli ani slovo. Pokusil se promluvit, s tím pomalu odeznívajícím smutkem ve tváři. Pokusil se dostat ze sebe hlásku, chtěl vědět proč. Naráz si uvědomil, že šlo jeho bědování stranou. Že mu nejde o něj, ale o ni, že chce vědět kdo je ta tajemná dívka, co se staví před malé chlapce bědující na prostranství nekonečnosti vlastního ega. Seth měl tisíce otázek. Na jednu se pokusil zeptat, ale jakoby to snad Iris čekala. Umlčela ho svým vztyčeným ukazovákem na svých rtech a tomu příznačným citoslovcem "pssst".
    Seth se zvednul ze země, ani to mu však nepomohlo, aby se nemusel koukat vzhůru. Stále mu chybělo dobrých 40 centimetrů výšky. Tedy stále k ní vzhlížel, což by však asi dělal tak jako tak - obdivoval její vytrvalost. Jak ho pomalu opouštěl smutek, dosáhl bodu, kdy to více nešlo. Vzhlížel k někomu koho neznal. Neměl důvod plakat, ale stále netušil, proč by měl mít ten úsměv co Iris. Jakoby věděla, co zrovna potřebuje - poklekla. Jejich pohledy se protly v jedné horizontále. Tehdy teprve uzřel to, co měla v očích. Skoro ho to až vyděsilo, nebyl zvyklý na hloubku srovnatelnou s nekonečnem. V jejich očích bylo ukryto vše. Všechny odpovědi, včetně otázek. Nebylo všechno nutně pozitivní, její tvář skrývala i zlé věci. Ale v důsledku všechny tyhle věci vedly k jednomu, tomu co bylo nyní - to, kým se stala.
    Iris věděla proč se zastavila, když jí bylo tolik co Sethovi, byla ve stejné situaci. Nevěděla jak dál a taky jí někdo pomohl, jméno neznala, říkala mu Středa, protože se to stalo toho dne. Středa jí toho času také vzal smutek z tváře a vrátil jí zpět úsměv, jaký ho znala ze zrcadla. Po Středových stopách kráčela zcela identicky a jala se Setha obejmout. Ukázat mu, kde je pravé bohatství. Když se odpoutali, stále měla jeho ruce v dlaních a jejich pohledy se stále protínali. V ten moment si to uvědomil a našel svůj ztracený úsměv.

   Tehdy si to uvědomil, tehdy našel vše co hledal. Nebylo to ukryto ve slovech, bylo to ukryto v jeho srdci. Jen potřeboval Iris, aby mu to ukázala. 

    Nevěděl, že za pár let, až se bude procházet světem s tím svým nekonečným úsměvěm, potká Caroline uvězněnou na tom stejném místě.