Život

          Na světě i ve vesmíru je tolik lidí a já stále myslím jen na několik z nich. Na babičku a na dědu, kteří mezi námi už pár let nejsou, ale i přesto na ně neustále myslím. Když vyjdu ven a je jasná noc s průzračně čistou oblohou plnou hvězd, tak se dívám na nebe a říkám si: „Která z těch hvězd jsou asi oni? Jsou šťastní? Vidíte mě?“. Vím, že s mrtvými se neumírá, ale s živými se nežije, protože kdykoliv Vám nějaká maličkost připomene chvíle strávené s blízkými, kteří už nežijí. Jasně, každý člověk někoho ztratil, ale někdo to přejde snáze a někomu to trvá třeba i celý život. Každičkou chvilku si říkám: „Kéž bych je mohla ještě jednou vidět a říci jim, jak jsem ráda, že jsem je měla, jak je miluju a stále budu.“. Ale ty chvíle nenastanou. Už to nebude nikdy jako to bývávalo. Už nikdy nezažiju probděné noci u babičky, které jsme trávili hraním karet a vždy kolem druhé hodiny ráno přicházela teta a říkala: „Tak už jděte spát, ráno můžete hrát znovu.“. Ráno jsme ovšem měli jiné plány. Nikdy jsme netrávili dny u televize nebo počítače. S babičkou jsme každičký den něco podnikali, hráli hry, chodili na dlouhé procházky, pleli záhonek, starali se o zahradu. Bylo toho vážně hodně. Rozhodně nelituji tyhle chvíle, které jsem u babičky trávila, protože každičký den co jsme spolu trávili byl ten nejlepší ze všech a o to více mě stále mrzí, že se to už nikdy nevrátí.

          Dnes ovšem místo probděných nocí u karet trávím noci díváním se na filmy. Já vím, lidé se narodí a jiní umřou, to je zkrátka život.

          Vlastně ani nevím proč to píšu. Možná se potřebuju vypsat nebo říci prostřednictvím této „zpovědi“  : „Babičko, dědečku miluju Vás a navždy budete v mém srdíčku“.