Skládačka

Někdo zvonil a Marie, zavřená ve svém pokoji, nešla otevřít. Jen tak, zkusmo. Byl to jeden ze způsobů, jak dát manželovi šanci. Totiž šanci dokázat, že přeci jen za něco stojí. Třeba že se sám od sebe zvedne a půjde otevřít on. Ale na chodbě bylo ticho, Jiří nepotřeboval nic dokazovat sobě a tím méně jí. V jeho obýváku blikala televize, jinak tam bylo spokojené, lenivé nehybno. Marie vstala a šla ke dveřím. Byl to kurýr.

 

"Balíček pro paní Vernerovou?" oznámil na způsob otázky a podával Marii propisku. Podepsala a vzala krabici. Zavřela  dveře a kurýr zmizel. Z obýváku se vyklonil Jiří. Nic neřekl, jen byl zvědavý, chtěl vědět, co se děje. Byla to hodně neobvyklá událost. Možná i trochu rozptýlení. Marie si nesla balíček do svého pokoje, čtouc adresu na obalu. V pokoji se nezavřela. Odtrhla lepicí pásku a rozbalila papír. Otevřela krabici. Uvnitř byla ještě jedna krabice a složený list. Rozevřela jej.

 

"Kdo ti píše?" zeptal se Jiří. Objevil se jako duch. Už delší dobu se nudil. Marie neodpověděla, soustředěně četla a na rtech se jí objevil velmi lehký, potěšený úsměv.

 

"Tak kdo ti píše?" zeptal se Jiří znovu. Třeba se ho dopis také týká. Tím větší by bylo rozptýlení z nudy.

 

"Milan z práce," odpověděla Marie, aniž zvedla hlavu.

 

"Milan z práce," opakoval Jiří ironicky, "a co ti píše Milan z práce?"

 

"Přeje mi k narozeninám," řekla Marie. Už se ani nesnažila, aby to znělo vyčítavě.

 

"Ale!" vyjekl Jiří s hraným překvapením. A ironicky se usmíval, jako se dospělý usmívá na malé dítě, které žvatlá hlouposti.

 

"A posílá dárek," usmála se Marie pro sebe.

 

"Ukaž to," vztáhl Jiří ruku po dopisu. Marie mu jej podala.

 

"Vše nejlepší k narozeninám, hodně zdraví a štěstí a vše ostatní, co se obvykle přeje. A taky malý dárek, vlastní výroba. Něco, v čem jsi opravdu dobrá. Takže bez nápovědy. Rozbal a buduj. Až bude hotovo... bude hotovo. S pozdravem bez kytice a dortu Milan," četl Jiří, vyslovuje s ironickým důrazem každou slabiku.  

 

"Přáníčko," řekl a díval se, jestli se to Marie dotkne.

 

"Aspoň si vzpomněl," řekla Marie bez zájmu. Nepotřebovala odvahu ani sebeovládání. Po deseti letech společného života nepotřebovala nic. Raději rozbalovala druhou krabici. Jiří se uchechtl. Posadil se na rožek stolu a přihlížel. Bylo to opravdu rozptýlení.

 

"Puzzle," zavrtěla Marie potěšeně hlavou. Jiří si neméně potěšeně odfrknul. Jen z jiného důvodu. Nedával dárky ani je nepřijímal. A proto měl právo soudit dárce. Všechny. Ale Marie si ho nevšímala. Probírala se kousky skládačky, přesýpala je v dlani, ukazovákem brouzdala v krabici a usmívala se.

 

"A nedal mi sem ten obrázek. To si fakt myslí, že to poskládám naslepo?" řekla si Marie polohlasem a otáčela krabicí.

 

"Ale jo, ale jo, jsi fakt dobrá, však ti to napsal do přáníčka," odpověděl ihned Jiří a uchechtl se. A pokračoval: "Počkej, to je ten Milan, co pořád někde oblejzá s foťákem a myslí si, že dělá umění? Tak to určitě slož, na to se rád podívám."

 

"Milan dělá krásné fotky. Až to složím, nechám si to dát do rámečku," řekla Marie.

 

"Jo, jo...," odpověděl Jiří blahosklonně. Odešel do obýváku. Dveře nechal otevřené.

 

Marie si sedla s krabicí ke stolu. Vysypala kousky skládačky. Prstem je rozložila na plochu. Nebylo jich mnoho, možná třicet. Snadno našla první pár, který do sebe zapadal. Přisunula si židli blíž ke stolu. Další kousek. Soustředila se. Milan vybral dárek dobře, tohle ji vždycky bavilo. Další zlomek skládačky zapadl na své místo. Pátrala po dalším. Obraz rostl.

 

Ještě dva. Bylo to snadné. Zasunula předposlední, zvedla poslední. Ofoukla jej, byl to její zvyk u každého posledního kousku. Vložila jej do obrazu. Hotovo. Bylo to rychlé, až moc... Vlastně teprve teď se podívala na celý obraz. Sešpulila rty v přemýšlení a lehce pokyvovala hlavou. Jinak byla klidná.

 

"Jiří!" zavolala. Věděla, že na první zavolání určitě nepřijde. Bylo by to příliš poslušné a vstřícné.

 

"Jiří, můžeš na chvilku?" opakovala. Přišel a postavil se do dveří. Marie stále seděla u stolu, jen se pootočila.

 

"Takže ty mne podvádíš, Jiří?" zeptala se klidně. Jiří se nepohnul. Neměl pocit, že by bylo potřeba něco říct nebo udělat. Marie se otočila zpět k obrázku na stole. Jiří přešel k ní. Spatřil poskládanou fotografii. Byl na ní s cizí ženou. Líbali se. Měl pravdu, Milan skutečně pořád někde oblejzal s foťákem. Nikdy nebylo jisté, kde zrovna fotí.

 

"A je hotovo," řekla Marie. Jiří se zatvářil vzdorovitě. Marie věděla, že to nic neznamená.

 

"Hotovo," řekla znovu. Podívala se na obraz, který právě složila. A věděla, že si ho do rámečku nedá. Stejně, jako těch deset let života.