Queer as folk I.

"Sám v sobě schovaný, tak přesně si připadám. A ještě k tomu ty ulítlé povinnosti ve sboru. Mám toho tak akorát po krk.
Dneska na program nejdu a hotovo. Rodiče se s tím musí nějak popasovat. Nemám náladu koukat na ty obličeje slepých ovcí, které nasledujou Jehovu, nebo spíše oraganizaci. Pche, já jsem prozřel." skoro si odplivnu, když dokončím jednu ze svých sáhodlouhých myšlenek.

Řeknu Vám to takhle, jsem svědek Jehovův, ale ztrácím víru. Jelikož nejsem přesvědčený sám o sobě, těžko můžu slepě věřít v Boha.

Zmatek, zmatek a zase zmatek...
V duši, těle i mysli. Měl jsem velký problém, co měl, mám a nevím jak ho řešit.
Znáte ten pocit, že nevíte KDO jste? Je mi dvacet pět let a jsem panic (u veřících nic divného). Jenže ještě k tomu nevím jestli jsem na KLUKY, nebo na HOLKY.
Obrátil jsem se na starší křesťany v našem sboru o radu a vedení, ale co se mi dostalo??? Ničehož nic, smetli to ze stolu se slovy, víš co je správné, tak se podle toho říď. Útěcha veškerá žádná. A teď se jim jen težko můžu podívat do očí. Taky asi pro to nechodím na shromáždění, chytám tam jen panické ataky, které musím klidnit sedativama....

Aha, to jsem ještě nezmínil? Jsem k tomu ještě psychicky labilní. Hrsti léků ráno a večer, to je denní rutina, díky které ještě vůbec existuju. Být to na mě, tak pánové a dámy končím.
Drží mě při životě jen má rodina, která se však nesmí dozvědět o tom, že mám pochyby o své orientaci. Takže další stres...

Stres...šeď a stres...
To je to co tvoří můj nudný život.


" Hej, tak to je krásný týpek." žasne Verunka, když procházíme obchody v Ostravské Karolíně. Musím uznat, že i mě vzal dech.
" Gey!" povzdechne si Veru a usměje se. Štouchne do mě co já na to říkám. Nemůžu mluvit, usmál se na mě. Přesně tyhle chvíle nesnáším. Raději bych byl, kdyby se na mě takhle usmála holka a mě píchlo až v podbříšku, ale ne, musí se mi to stát u chlapa. Přece si nemůžu přiznat sám sobě, že jsem teplouš. K tomu mě rodiče nevedli.
" Prober se, Matyáši." vytrhne mě z letargie Veronika. Ona jediná ví jak na tom jsem.
" Ten teda je, ale mě se nelíbí." lžu jak když tiskne a stejně tak jistě vím, že mi to stejně nevěří. Není hloupá ani naivní.
Jen pobaveně zakroutí hlavou.
" Nebudu to komentovat, nebo bych ti musela jednu vrazit." rezignuje.
" Já nejsem teplej!" vyjedu ostřeji než jsem chtěl. Oči z něj však nepustím. Hezky tvarované tělo a ostré rysy v obličeji přitahují mou pozornost. Plné rty, které bych si dovedl představit líbat. "Néééé Bože, takhle uvažovat nemůžu." zoufám v duchu.

" Už jsem unavená, pojď si dát někde kafe." prosí Verunka a jde vidět, že je utahaná. Souhlasím tedy, sedneme si na terasu nejmenované restaurace. Objednáme si dvojku bílého a Veru si s chutí potáhne z cigarety. Odporný zlozvyk, ale už jsem jí ho přestal vyčítat.
" A hele, pan krásný si sedl naproti nám. A pokukuje po nás, ale pochybuju, že po mě. Geye poznám na sto metrů i po slepu. Mají úžasnou energii." upozorní mě má drahá kamarádka.
Ztuhne mi krk, jak se snažím se neotočit.
" No po mě určitě taky nekouká. Z čeho usuzuješ, že je telplej?" zají má mě, jde to tak poznat i na mě, nebo mě odhalila jen ona?
" Styl oblíkání, gesta a úsměv. To poznáš. Ale je fakt kus, takovej kdyby nebyl teplej by se mi teda líbíl." rozohní se Veronika a úsměv z tváře ji nemizí.
Přichází čísník.
" Prosím pane, to je pro Vás." ukloní se a na stůl položí účtenku.
Nechápavě se na ni dívám i když tuším co tam asi stojí.
"Děkuji." syknu nesměle a Veronika se začne smát. Mrkne na krásného neznámého.

Na lístku stojí jeho jméno, Marian, a telefonní číslo. Nevím co si o tom myslet, nevím co mám dělat.
Veronika na něj kývne, že se může přidat k nám a já mám chuť jí tak akorát poslat do zadku. Ale zarytě mlčím a čekám jak ovce na porážku, co bude dál.
" Ahoj, já jsem Veronika, tohle je Matyáš a jestli se ti chce můžeš si k nám přisednout." představí se Veru a já jen kývnu hlavou. Na více se nezmůžu.
" Marian, těší mě, snad vás neruším." řeknou ty krásná ústa a mě začínají být těsné kalhoty při představě...kterou utnu v zárodku.
" Určitě nerušíš, přisedni jestli nikoho nečekáš." pozve ho ke stolu. A on si ochotně sedne.
Já nevím kam s rukama a kam s nohama, proto sedím jak kus dubu a skoro se nehýbu.
" Promiňte, že Vás ruším, ale máš hezký úsměv, tak jsem to zkusil." vytáhne zuby v úsměvu Marian a já opět neschopen reakce jen pokrčím ústa v grimase, jež má zobrazovat úsměv.
Zaskočí mě jeho přímočarost. To si chlapi neberou servítky, když balí chlapy? Udiví mě.
"Nebo jsem se spletl?" zrůžoví ten krasavec a dívá se mi do očí.
" To jsi se teda hodně spletl. Já nejsem buzna." urvu se z řetězu trochu ostře. Zamrká polekaně a Veronika na mě hodí pohled plný vzeku.
" Omlouvám se za něj!" řekne Veronika.
Marian se otočí a odchází i z restaurace.
" Neumíš se chovat? Mohl jsi to říct taky trochu jinak. Ti hráblo? Teď si mě teda namíchnul. Na tu máš. Jedu domů." hodí peníze na stůl a naštvaně odchází za Marianem. Asi se jde omlouvit.

Zaplatím útratu a všimnu si lístku s číslem. Podívám se jestli někdo nekouká a rychle ho schovám do tašky...