Moji první tváří je padouch

Mojí první tváři je padouch.

Čekám na tebe od té chvíle co jsi odešel.
Vím, že se vrátíš.
Musíš.

Už když vstoupíš poprvé do dveří pochopíš že něco není jak má.
Nervozně vstoupíš do předsíně.
Tvé kroky se nesou ztichlým domem.

Nahlídneš do pokoje.
Nábytek převrácený a uprostřed toho všeho je rozervaná matrace.
Tiše zavoláš mé jméno.

Ale já nepřicházím.
Čekám.
Vím, že jsem udělal něco co mi neodpustíš.

Ale já musel.
Byl jsem tu tak sám.
A ty jsi nepřicházel.

Pozoruji tě zpoza postele.
Vidím, jak tvoje nohy přechází po pokoji a zvedají nábytek.
Kleješ ale jenom po tichu.

Když je vše uklizeno, voláš mé jméno nahlas.
“Kde jsi Jacku? Ty darebáku, kde jsi? Vylez!”
Zatřeseš krabicí piškotů.

Navzdory všem mým instinktům vystřelím zpod postele.
Sedím před tebou a vrtím ocasem.
A v ten okamžik mi dochází, že jsem udělal osudovou chybu.

Začneš křičet a ukazuješ na rozškubanou matraci
kloním zrak k zemi a tvářím se že tam vůbec nejsem.
Přestaneš křičet a skloníš se ke mně.

“Teď se tváříš jako neviňátko co? Máš štěstí, že jsi můj nejlepší kamarad.
Kamarád padouch.”