Matějský kazišuk

Je teplé sobotní odpoledne a na Holešovickém výstavišti se sešla snad půlka Prahy.

Ani dopravní omezení neodradilo mladé lidi od adrenalinových atrakcí na Matějské pouti.

Chytám se Tomáše za ruku a s úsměvem ho táhnu mezi různorodými partami, páry a rodinami.

Okukujeme stánky, olizujeme se nad grilovanými klobáskami a vůbec nasáváme okolní

živou atmosféru. Nadšením vypísknu před strašidelným domem. Můj přítel se jen pousměje.

Po menší debatě souhlasí s mým výběrem. Vedle nás postává skupinka dvou žen a jednoho kluka.Jen tak okrajově vnímám jejich rozhovor: „Jestli se bojíš, můžeš jít tady se slečnou. Ta taky půjde dovnitř.“

Než se s Tomem nadějem, motá se kolem mě asi 10-ti letý kluk. Jako učitelka jsem zvyklá na to,že se kolem mě motají dětičky, ale to neznamená, že o to ve svém volnu stojím. Naštěstí mělo jít jen o doprovod.....

„Tak pojďte už!“popohání nás kluk, který se ujímá vedení. Vyběhne po schodech nahoru a svižně prokličkuje miniaturním bludištěm, aby nás z druhé strany mohl zas popohánět. Naprosto ignoruje fakt, že uprostřed bludiště je v podlaze větrák, takže si musím přidržet sukni, abych si nehrála na Marilyn Monroe.

Tomáš se mé snaze bezostyšně směje, za čež si vyslouží jeden z mých vraždných pohledů.
Pak následovalo další úzké schodiště a za ním tma. Tady už malý hrdina ztratil všechnu odvahu a ukňouraným hláskem zaškemral: “Můžu tě chytit za ruku?“

Souhlasila jsem, přestože bych raději držela za ruku chlapa, který v tuhle chvíli něvěřícně kroutí očima.

Pomalu, s jednou rukou nataženou, jsem se vydala skrz tmavé chodbičky.

První nástrahou byla molitanová podlaha a blikající vitrína.

„BU!“ ozvalo se nám najednou za zády. Já i kluk jsme nadskočili.

„Tome!“ okřikla jsem posledního z naší výpravy, který si takhle nemile zahrál s našimi nervy.

Hned po mém okřiknutí se někde pod úrovní mých lopatek roztřeseně a poněkud naštvaně ozvalo: “Drž hubu!“

Nevěřila jsem svým uším. Měla jsem chuť ho tam někde nechat. Okamžitě jsem přidala,

abych se toho nevycválaného spratka zbavila. Jenže jsem tak přestala dávat pozor na cestu

a málem jsem si párkrát přivodila infarkt.

Jakmile se před námi objevil záblesk denního světla, kluk se pustil a nacpal se přede mě.

Doběhl k mamince a začal jí vykládat, jak se nebál a že křičela jen „ta holka“.

Nevděčník, pomyslela jsem si.

„Kazišuk jeden!“ ozval se vedle mě nahlas Tomáš, ignorujíc že opodál postává ono dítko s maminkou a tetičkou.

Rychle jsem ho odtáhla pryč od epicentra výbuchu, ale zbavit se výrazu „matějský kazišuk“ se mi už bohužel nepodařilo.

Používáme ho vždy, když je na nějaké akci až příliš nevychovaných dětí bez dozoru rodičů.