Perníkový slze

V kachlových kamnech prasklo poleno a v oknech chalupy se odrazil rej jisker.

Zavřela oči, aby do představ přivolala krásu obrazů. Ležela v plechové vaně uprostřed kuchyně, loupala matčino jablko, slupka spadla do horké vody a jí se tělem prosmykla vzpomínka na Tesklivou...

Měla ze života všechno důležité – kolem sebe mléčnou auru, v žilách med, na patře stopu marcipánu, ale kafe pořád míchala proti směru času.

Unášená na křídlech podzimu, od světa oddělená pružnou stěnou, necítila se dobře.

Viděla ústa, která se na ni usmívala, ale její slova byla slyšet, jen když stěnu prostřihly nůžky do nahoty.

Hranice mezi duší a tělem se stírala, ale ona už nedokázala prožívat bezpodmínečnou krásu, tělo plulo v pravidelném rytmu, ale byl to jen stesk z budoucího.

Do vany dopadla kapka a zavoněla po skořici.

Břicho se zachvělo bolestnou křečí – je čas, věděla. Voda vychladla, tělo jak vykreslené husím brkem otřela hrubým lněným ručníkem a vyšla do sadu.

Na nebi ještě svítily poslední hvězdy a svítání v dálce se dalo tušit jen stěží. Pod nohama šustilo listí pokryté první jinovatkou, do plic nadechovala nahořklou vůni spadlých ořechů a přezrálých sladkých slív.

Se zatajeným dechem sáhla na holou hruď a dlaní pohladila chvějícíse srdce.

Jemně zatlačila bříškem prstu a olízla. Prst chutnal po hřebíčku a možná trochu jako hvězdičkový koření.

Pomalu se ohlédla a viděla, jak duše váhavě přešlápla mezi dveřmi.

Něžně se usmála.

Potůček krve zašuměl jak tichý smích z jiného světa a nechával za sebou nitku smíření.