Pro tu nejdokonalejší (-1)

Je trošku zvláštní bydlet pár metrů od sebe a nevědět o sobě, nezdá se ti? Na ten den, kdy jsem tě viděla poprvé nikdy nezapomenu. Tak moc jsem tě neměla ráda. Ani netušíš jak moc. A to jen proto, že si mi zasedla místo v autobuse. Moje místo! Skoro jsi mě donutila chodit o zastávku zpátky, abych mohla zase sedět na svým místě. Zvláštní… O tom jsem ti nikdy neřekla viď? Stála jsem kousek od tebe a snažila se tě zabít pohledem. Jenže ty jsi se za celou tu dobu na mě neobtěžovala ani podívat. Přejížděla sis prstem ruky po zápěstí a chvilku po tom setřela slzu z tváře. Nikdy nezapomenu na to, jak jsi u toho zakroutila hlavou. A to bylo poprvé, co mi kdy bylo moje místo ukradený. Což je zvláštní, protože – jak ty víš, cizí lidi jsou mi fakt šumák. Kdyby ses alespoň posunula. Mohla jsem si sednout vedle tebe a něco udělat. Jenže tys očividně žádnou společnost nechtěla. Skoro jsem tenkrát zapomněla vystoupit, kdyby ses nezvedla. Zírala jsi těma tvýma dokonale modrýma očima skrze mě do prázdna. Těžko by v tobě někdo dokázal číst. Tak moc sem si přála, abychom měli společnou cestu. Abychom chodili do stejný školy. Jenže tys nešla s davem. Sklopila jsi pohled k zemi a šla přesně na druhou stranu. Ta nechuť k lidem, která z sebe sálala. To byla naše první společná vlastnost, které jsem si všimla. Tak moc jsem tě chtěla poznat. Netušíš jak moc. Nikdy jsi netušila. A teď jsi pryč…