Jeden den, jeden čin, životy v troskách

Je 20. 3. 2012 ve škole zkončil dřív, chce ji překvapit. V autobuse počítá minuty, vteřiny, po které ji neviděl. Vystupuje, těší se na její polibek, objetí, na její krásné hnědé oči. Hlavu plnou myšlenek na ni, dojde až k jejímu domu.

Klíče, jako vždy pod květináčem. Otevírá dveře, potichu aby si jej nevšimla. Zaslechne její oblíbenou skadbu-"Tears dont fall." Vchází do předsíně a dlouho nepřemýšlí kde by mohla být.

Koupelna, potichu vychází do patra a blíží se ke dveřím. Zaklepe jak lehce jen může, neočekává že jej uslyší, ne přez tu hudbu. Z lehka otevře dveře a vejde dovnitř. Klasická kachlovaná koupelna. Dlouho však nezkoumá obložení. Za poslední měsíc tu už byl tolikrát, že ji zná nazpaměť. Navíc chce vidět ji. V pravo od dveří je obložená vana.

Tělem mu projede mráz. U vany leží krabička léků, avšak je prázdná. Vedle ní leží zkrvavená žiletka.

Ona leží ve vaně. Brunetka s kůží bledou, jako byla vytesaná z mramoru.

Pár kroky dojde rychle k vaně. Voda v ní je ledová a zabarvená krví.

Píseň zase začíná odznova.

Pokouší se ji vzkřísit. Třese s ní. Volá na ni. Po tváři mu kanou slzy.

"Co jsi to provedla!!" Křičí.

Podívá se na krabičku "Antidepresiva - 120 tablet." Úplně prázdná.

"To mi nedělej! Nesmíš... prosím, ne..." Jeho hlas slábne. Opakuje ta slova roztřeseným a slábnoucím hlasem.

Záchranka! Vezme do ruky telefon a vytočí 155.

Ženský hlas se ozve z reproduktoru.
"Litujeme, linka je obsazena." Vzteky mrští telefonem o stěnu...

Sedí, pláče, zírá na žiletku a přemítá o svém životě. Má ještě cenu?? Chce bez ní žít?? Sedí vedle ní, zády opřeneý o zeď, drží ji za ruku, čeká na její rodiče.