Příběh zubní protézy

Jsem bílá. Bílá jako vápno. Na dotek lehce vlhká. Tvrdá. A to tak že hodně. Když mě jemně přejedete jazykem, jsem hladká. Jako zuby. Jsem zubní protéza.

Není důležité, kdy a kde jsem vznikla. Bylo to pracné a bohužel nemohu říct, že jsem byla zplozena z lásky. Ale tak už to v životě chodí. Vyplivnou vás na svět, přidělí vám nějakou úlohu a vy žijete, jak nejlíp umíte. S tím, co vám dali do vínku. S hladkým pryskyřičným povrchem a umělými dásněmi. Nějak existovat. Pro někoho. A věřte, že budete pro něj nepostradatelní.

Nikdo neříkal, že život bude jednoduchý. Zezačátku bylo všude bílo a čisto, vonělo to ústní vodou a hráli si se mnou v chirurgických rukavičkách. Slečna Hanka, docela milá zubní laborantka se sympatickým úsměvem a drobnýma rukama v těch rukavičkách. Kleště. Brusky. Nešlo spočítat, kolik kávy vypila za jednu směnu. A pak to přišlo. Změna. Protože to život je. Osud chtěl, abych opustila zubní laboratoř. Osud chtěl, abych opustila šikovné ruce slečny Hanky. Zasloužila si přece odměnu. Tolik se na mně nadřela.

Najednou začala druhá etapa mého života. Cestování v hygienickém balíčku. Na jedno místo a pak zase na další. K cíli, kdy jsem se ocitla ve vlhkém tmavém otvoru. Přisála jsem se na dásna, jak nejlépe jsem uměla. Teď už to začíná všechno?

Můj nový domov se jmenoval Karel. Typický šedesátiletý ochlasta, kterého nejlepší léta snad nikdy nepotkala. Po škole, kterou doklepal na dostatečné, do továrny na dalších třicet let. A pak na zasloužený gauč k televizi – sledovat svět, který mu vždycky tolik unikal. Pít zvětralé pivo Deep za tři koruny devadesát. Propocené tílko s flekem od hořčice, neoholená tvář. A možná samota, kterou jsem nedokázala zaplnit.

Já jsem Karla měla ráda. Přes to všechno, co jsem na něm nenáviděla. Bylo mi špatně. Pokaždé, když jsem musela kousat tlusté klobásy a koláče s rozinkami. Nesnáším rozinky. Nenávidím je. A stejně jsem je musela kousat. A pak taky spoustu léků. Bonbóny, které mě doslova ničily. A taky to levné zvětralé pivo. A slivovici. Tu hořkou. Musela jsem si to nechat líbit. Ani myšlenky a slova, která jsem říkala, jsem nemohla ovlivnit. Ten hlas nebyl můj. Byl hrubý. A vykouřený. Ano, má bělost se pomalu ztrácela v množství vykouřených ronsonek, jejichž dým se líně plazil mezi každou mou částí. Měla jsem toho dost. Ale... víte, i tak jsem patřila k němu. Byla jsem jeho součástí, on byl mou. Bylo těžké nenávidět něco, z čeho utvářím celek. Bylo těžké nenávidět, když jsem měla v sobě stále zakořeněných tolik mírumilovných myšlenek. Celá já. Ale můj osud byl zpečetěn. Vlastně už brzo měla přijít změna.

Začalo to jeden večer, když jsem kousala oříšky. Byla puštěná televize. Možná fotbal. Nerozeznala jsem to. Pusa se otevřela. Vydala jsem kašlavý zvuk. Do háje. Cože? Zvonek.

„Karle, pojď. Na jedno. Na jedno a domů. Kájo.“ A jo. Na jedno a pak domů. Dokoukat fotbal s někým jiným než sám se sebou. Fajn plán. Takhle to chodilo pokaždé. Večer na jedno. Na dvě. Vlastně možná na šest. Pak přišel smích. Skřípání zubů. A nevolnosti. Ty především.

Už jsem nebyla naivní protéza, věděla jsem, jak to v životě chodí. Že pohádky o nikdy nekončící bělosti neexistují. Že nebudete napořád šťastní. A další piva. Dvanáctka. Dvanáctka. Švestky. Tuzemák. Hodně tuzemáku. Utopit se v iluzi, že takhle to má být. Že takhle to vždycky být mělo. A pak nevolnosti, voda ze záchodu, umyvadlo, rezavá voda, propocený obličej. Byla jsem žlutá. A už napořád. Ošklivá.

„Karle, zase bivakuješ na hajzlu, když noc je ještě mladá? Neříkej, že tě to tak zmohlo přece. Seš béčko, slyšíš? Už nevydržíš nic. Nebo už nemáš co chlastat?“ Byli tři. Dech a závan levného vína. Už jsem byla znalec. Karel je nesnášel, když měli popito. Všichni si mysleli, že jsou lepší než ti ostatní. Hádka a křik. Jedna zprava, druhá zleva. Pěst v oku. Blbové. Tupci. Kreténi. Asi bolest, protože jsem vykřikla. Další rána. Zamlženo. Sucho. Světlo. A bílé kachličky toalety. Ležela jsem na podlaze. Osamocená. Otlučená. Neúplná. Ponížená tím, jak si tohle někdo mohl dovolit. Vytrhnout mě z míst, kam jsem patřila a nechat mě hozenou ve vodě, aniž by se obtěžoval mi říct, jak bych měla plavat. No tak, prosím... Ještě přece není pozdě. Ale bylo.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Jak dlouho jsem na podlaze záchodů snášela znechucené pohledy, než mě někdo zvedl. Růžovou gumovou rukavicí. Láskyplná péče?

Hození do vody. Už ne jenom obrazně. Takhle se lidi zbavují opuštěných věcí? Hodí je do vody. Jako by je voda mohla zničit. Jako by věděli, že stejně nic nezmůžou v tom světě. Jako by to neleželo na nich. Jako by nic neleželo na nich. Tíha prázdnoty? Tu jsem pocítila zase jenom já. Spousta vody.

Snažila jsem se plavat, ale moc mi to nešlo. Byla jsem v řece. Unášel mě proud. Slunce svítilo. A věřte nebo ne – já se na něj zubila. Možná by nic nemuselo být tak zlé. Víte... možná je čas věřit na šťastné konce. Na ty, kdy nikdo neumře a všichni budou spokojení. Kdy hraje hudba a vás unáší proud a nepřemýšlíte. Závěrečné titulky. Rok výroby. Ale někdy ten konec přijít musí. Někdy se musíte zastavit. Tak jako já. Trvalo to dlouho. Ale nakonec jsem se zastavila. O molo přístavu. A vedle spousta dalších zapomenutých věcí. Nikdo nás nechtěl.

Vylovili nás. Aby se nás zase zbavili. Aby nás zase ponížili. Smáli se mi a já se zubila, i když mi bylo do pláče. Stejně by to nebyl úplný úsměv. A tak jsem se dostala na ulici. Vyhodili mě do koše. Ležet týdny v popelnici. A pak mě zase někdo zvedl. Špinavá ruka, šmátrající po něčem, co jí snad mohlo přinést štěstí. A opět zhnuseně zahodil. Byla jsem na zemi a nemohla jsem se bránit. Chodili kolem mě. Přešlapovali mě. Plivali po mně. A kopali si se mnou jako s míčem. Byla jsem okopaná. Špinavá. Ostrá. Trčely ze mě dráty. A kdybych měla slzy, tak bych se rozplakala. Přišel pes. Olízl mě. Další láskyplná péče? Možná. Stejně budu vždycky doufat.

Autobusové nádraží. Všechny cesty možná vedou sem. Byl večer. Lampy, které svítí jemným odstínem oranžové a občas blikají. Teď už všichni odešli. Odešli domů. Pár cikánů kouřících nedopalky, možná ronsonky. Pár toulavých koček, které hledají bezpečné útočiště na noc. A pár opilejch smrdutejch vesničanů. Levnej tuzemák. Víno. Karel?

„No tak Kájo, pověz nám něco. Ukaž, že to umíš! Přestaň do mě bušit! Víš že ti to nejde! A proč nic neříkáš? Nechce se ti? Nemůžeš snad? Promiň, nerozuměl jsem ti... Karle?“

Začínala noc. Další pod hvězdami. Myšlenky, které už nikdo nemá. Nebo o nich nikdo neví. Záleží na tom? Záleží na tom, Karle? Karle! Přišel jsi o mě. Možná je to krásné sledovat hvězdy a být svobodný a nemuset polykat všechny ty odporný věci. Možná ano. Ale Karle, stýská se Ti?