První holka

Příběh, který vám chci dnes vyprávět je o mojí největší lásce. Byl to vztah velmi intenzivní, trvalý a neuvěřitelně bohatý. Ta holka se jmenovala Karolína, ale já jí směl říkat jako jediný ve třídě důvěrně Karlinko. Seděla v druhé lavici a měla přečteno nejvíc Čtyřlístků z celé naší třídy a asi i celé naší školy. Její tatínek byl montér a dělal na stavbách po celém světě, takže jí občas dovezl Čtyřlístek z Ameriky nebo Francie a tak jich měla vážně velkou hromadu. Alespoň mi to říkala.Mám-li být upřímný, tak do páté třídy jsem absolutně nevnímal, že tam taková holka je. Spíš jsem si po škole hrával s bráškou na policajty nebo jsme po sobě házeli kameny, ale o holky jsem tehdy vážně žádný vážný zájem neměl. Jistě vás zajímá, jak se to všechno přihodilo.Jednoho rána jsem došel do šatny a v ní byla Karolína. Prošel jsem kolem ní a začal si vyzouvat boty, když ona právě vycházela. "Fuj, tady smrdí hovno," řekla a já zbystřil a opravdu se odněkud linul silný zápach z hovna. Otočil jsem teda botu podrážkou vzhůru a viděl jsem, že ho tam mám zalisované. Byly to boty s vysokou podrážkou a já neviděl nikde klacík, kterým bych to mohl vyšprtnout. Nakonec jsem vzal tkaničku od spolužákovy boty a tím zpevněným koncem jsem to začal dostávat pryč. Trošku to pomohlo, ale pořád mi tam hodně zůstalo. Náhle zazvonilo a já musel spěchat do třídy, aby mi pan učitel nenadával, že nejsem ani ve třídě když už mám samé pětky. Tím během se mi asi prokrvil mozek a já si uvědomil, jak je ta Karolínka bystré děvče, když postřehla, co se mi stalo a při tom to ani nemohla vidět, protože to bylo zalisované tak hluboko v podrážce. To mě naprosto zaujalo a do konce vyučování jsem tím byl fascinován. I když jsem přišel domů a namazal si chleba sádlem, tak jsem s každým polknutím myslel na Karolínku. Druhý den jsem se na ni pořád díval a i ona se na mě někdy podívala, ale snažila se nedívat moc často, aby nešlo nic poznat, ale já i přesto poznal, že mě miluje. Neváhal jsem ani vteřinu a hned příští přestávku jsem za ní šel a řekl jsem jí, že s ní chci chodit. Ona se zatvářila na oko překvapeně a pak vyjekla: "To si děláš legraci, ne?" A to mě vážně dostalo. Nedala na sobě přes nápor těch všech svých citů nic znát a dál pokračovala v té své hře na nedostupnou. Obdivoval jsem ji, protože jsem nechápal, jak to může vydržet, ale když jsem si uvědomil, jak musí bojovat sama se sebou, byl jsem do ní o to víc zamilován. Hned jak jsem došel domů, napsal jsem jí SMS: "Jsi báječná." Asi ji to dostalo, protože nebyla samou radostí schopna ani odpovědět. Představoval jsem si ji, jak se nemůže pro tu potěchu strefovat ani do něch malých tlačítek na mobilním telefonu a byl jsem o to šťastnější, protože to byl další důkaz hloubky naší lásky. Byl jsem štěstím bez sebe, samozřejmě, ale i tak jsem byl schopný narozdíl od ní psát SMSky a tak jsem jí napsal: "Ty jsi můj velký brouček a smíšek, miluju Tě!" To "t" jsem napsal schválně velké, aby bylo znát, že si jí hluboce vážím. Bylo to krásné odpoledne, seděl jsem v zahradě pod třešní a zpíval jsem si písničky, které jsem znal z rádia. V tom si vedle mě sedl ptáček a něco mi štěbetal a já mu řekl, že mám první holku a že si ji vezmu. Samou radostí odletěl.Další den jsem plesal blahem už od rána. Posnídal jsem škvarky s bílým jogurtem, oblékl se a utíkal do školy. Vešel jsem do třídy a uviděl tam moji Karlinku. Hned jsem si všiml, že má upletené copánky a věděl jsem, že je má upletené kvůli mě. Byl jsem v sedmém nebi. Je moc příjemné, když vidíte, že jenom kvůli vám někdo vstane o hodinu dřív, aby se vám líbil. Nespouštěl jsem z ní oči, dokonce i ostatní kluci si toho všimli. Schválně nepíšu kamarádi, protože to nebyli kamarádi. Smáli se mi, že jsem tlustý a mám na kalhotách díru a proto jsem se s nima nekamarádil. Alespoň ne v ten den. O přestávce jsem šel ke Karolíně a chtěl jí dát pusu, jenže mě chytla jedna z jejich kamarádek a řekla mi, ať nechám Káju být, že mě nechce. Věděl jsem, že je to pokračování té její hry a mrzelo mě, že jsem k ní nedošel, protože na ten polibek jsem byl připravený, ale něco se ve mně zlomilo v ten moment. Rozhodl jsem se, že začnu hrát tu její hru. Vlastně mi to přišlo nesmírně romantické. Sedět jen pár kroků od milované osoby a dělat, že k ní nic necítím. Nasával jsem alespoň atmosféru té naší lásky, která z nás sálala a zanechávala stopy v našich lavicích, v našem oblečení i v každém předmětu, kterého jsme se dotkli. Do jisté míry mi tato tělesná zdrženlivost nevadila, protože o co méně kontaktu zažívala naše těla, o to více jsme se dotýkali duší. Trvalo to dlouhé týdny, konkrétně do konce páté třídy, protože pak Karlinka dělala zkoušky na gymnázium a byla přijata. Vlastně jsem tam chtěl jít za ní a na ty zkoušky jsem se chtěli připravit a zkusil jsem teda vypočítat dva příklady, ale asi to chtělo víc. Když jsem zjistil, že už se nebudeme vídat, bylo mi smutno. Bylo mi smutno dvakrát, protože jsem si byl jist, že stejně smutná z toho, že už mě asi neuvidí, je i Karlinka, má malá Karlinka. Nemohl jsem ale nic dělat, byl to osud, vzal jsem tedy svůj mobilní telefon a napsal jí: "Nikdy na tebe nezapomenu, nebuď smutná, v mém srdci zůstaneš na věky." Za chvíli mi od ní došla zpráva: "Tobě fakt hrabe, co?" Bylo to neskutečné,ani po tak dlouhé době nepolevila. Jenže já viděl, že to nemá budoucnost, protože ve škole bychom se už nevídali a tehdy jsem byl moc líný na to, abych chodil po škole ven nebo si s ní psal na X-chatu. Z té její SMS mně dobře nebylo, věděl jsem, že je do mě pořád stejně zamilovaná jako na začátku a že ji to asi bude hodně bolet a trápit, kdž se rozejdeme. Jenže to bylo neodvratné a nešlo s tím udělat vůbec nic. Vím, že mockrát v noci plakala a zlobila se na mě, ale doufám, že ji to už přešlo. Vím, že některé věci nikdy člověk nemůže zcela zapomenout.