Těžký sen fotografa

           Šumící dav společenského večírku, V.I.P.  hostů, rozhlížím se kolem sebe a hledám známé tváře.

  Nikoho nepoznávám, obličeje skloněné ke stolům se rozpíjejí v kouři doutníků a v dálce.

  V koutech rozlehlé haly stojí hloučky lidí, usrkávají ze šampusek  zapředeni  do ,,důležitých“  rozhovorů o ničem a o všem.

 Ani nevím, od koho jsem byl pozván, snad na pracovním stole ležel vzkaz,

 že tehdy a tehdy, tam a tam, nebo snad SMS zpráva ?

  Co je dnes akcí, vernisáží, charit,  křtin autorů, co chtějí se zviditelnit, kdo to má vše sledovat a pamatovat si. Nakonec, jsem tu pracovně a zítra smáznou to jiné události. Proč lámat si tím hlavu, ne?

 Žije se rychle a povrchně. Snímky  společenských akcí a celebrit  proběhnou nocí rotačkou, ráno vyskočí v denících, na barevných obálkách ,,jepičích časopisů“ v palcových, neb ještě lépe větších titulcích.

 Užijí si svůj den slávy a zítra zapadnou v zapomnění, pod dalším přívalem ,,zaručených senzací“.

      Začíná mne štvát tato práce i život posledních let, ztratil jsem sebe, svobodu, invenci a zabředl do tuposti.

 Neradostně rozjímání nad svým uplynulým životem, a nad tím, proč vlastně jsem tady.

Mimoděk  si uvědomuji, že součástí pozvánky bylo vlastně i vyhlášení soutěže  ,,Fotograf  roku“.

Ale nevidím  tu žádné kolegy, proč jsem tu sám ?

     Z davu přichází  Karel Gott, nechápu proč zrovna on ,ale taky mne to nepřekvapuje, neřeším to.  Blíží se  ke mně, přátelsky mrkne  a usmívá se.

Věc je jasná ,vždyť  bude to  jen formalita. Jeho asistent mi podává kameru a já mám udělat vítězný snímek večírku.

  Takřka banální práce, kterou dělám běžně a zabere pár minut.

    Prohlížím si kameru , hledám ovládací prvky, ale všechno je tu nějak jinak.           

 Dvojité úchyty jak u podvodní kamery, proč?  Prohlížím si hledáček ,

připomíná mi to spíš zaměřovač tankového děla. Točím  kolečkem a snažím se dva objekty rozdělené skleněným hranolem spojit v jeden a zaostřit, nedaří se . Třesou se mi ruce, na hledáček padají kapky studeného potu. Znova si prohlížím kameru , vidím vypadávající  smotek filmu, hledám závěrku, spoušť, nastavení clony, zrada nic nemůžu najít, všechno špatně.  Prvky fotoaparátu se mi rozpadávají na  nesouvislé fragmenty jak život a svět alkoholika v deliriu. Cítím se naprosto stejně .

  Záblesk vědomí a já si uvědomuji : ,,Žádná moderní digitální zrcadlovka , starej dobrej analog, foťák mého mládí se kterým jsem objevoval svět. To přeci člověk nemůže jen tak zapomenout.“

  Přesto se mi nedaří naprosto nic, připadám si jako totální blbec.

  Kája vidí mé rozpaky, nemohoucnost a je mu jasné, že to nezvládnu.

Odchází,  na rtech mrazivý  pohrdlivý pošklebek.

 Proboha , vždyť to nemůže byt pravda, že bych to nedokázal .

    Ne takhle to přece nevzdám, vzpomněl jsem si na své staré foťáky  z mládí, na které  padá doma na poličkách prach. Dojdu si pro ně domů a zachráním situaci, tak snadno se přeci nevzdám.

  Odcházím , na cestu si beru kus ryby  ze studené  mísy na stole , kterou  mám tak rád. Žmoulám rybí sousto v ústech a nějak mi nabývá na objemu,  cítím jak se mi kostičky dostávají pod zubní protézu , zapichuji do dásní a do krku, hnusné, dusím se . Hnusná akce, večer, život.         

    Beru doma fotoaparát z poličky , držím ho a přemýšlím, jestli se tam chci vrátit.

Sen a spánek přeruší nutkání,  musím  na onu místnost .

  Stojím nad mísou napůl rozespalý a  rozjímám o životě , dávám příležitost a čas  zbytnělé prostatě dokončit dílo. Sakra to byla zase noc, splachuji.

  S rozvířenou vodou odchází potrubím moč , část života a děsivý sen.

     Otvírám  dveře balkónu a dychtivě zapaluji svou oblíbenou spartu a spolu s nikotinem nasávám vlhký jarní vzduch po včerejší bouřce.

V parku před domem  se ozývá klapot dámských střevíčkú a v ranním oparu se vynořuje dívka v krátkém černém kabátku, pospíchající  na autobusovou zastávku.

  Její krásné bílé dlouhé nohy bez silonek rozjasňují jarní zeleň parku a zahánějí tmu a zbytky uplynulé noci.

                     Díky má neznámá dívko za nové mládí a život.