Pes Doutník

Pod kopcem Svatá hora byla zahrada o výměře necelých tisíc metrů čtverečních. Tato plocha zahrnovala i domek, ve kterém bydlel Viktor

Viktorovi bylo dvacet pět let a měl moc pěknou přítelkyni Orvínu, která u něj začala po půlroce jejich vztahu přespávat. Viktor tento dům zdědil po svých prarodičích, a jelikož jeho příjem nebyl nijak valný, zařízení domu bylo pořád tvořeno převážně věcmi, které tu zanechali Viktorův děda s babičkou. Jediné, co si Viktor s sebou do domu vzal byl jeho dlouholetý kamarád pes Doutník. Doutníka dostal ke svým dvacátým narozeninám od rodičů po mnohaletém prošení a přemlouvání, protože převážně jeho otec byl proti chovu jakéhokoliv zvířete, které by vyžadovalo pravidelnější péči. Snad i proto si Viktor Doutníka vzal s sebou, když se stěhoval od rodičů a snad i proto si jej tolik vážil. Kromě psa v něm viděl také triumf své nezlomné odhodlanosti.

Jeho pouto k Doutníkovi bylo natolik silné, že kdybyste se Viktora zeptali, zda by upřednostnil Doutníka před Orvínou, zřejmě by se vyhnul odpovědi. Orvínu měl ale taky velmi rád. Seznámil se s ní, když byl jednou s kamarádem na dovolené ve Francii. Bylo to kousek od Lionu. Vraceli se už domů, když si na dálnici všimli pokaženého auta s českou SPZ. Zastavili, aby krajanům pomohli. V autě se závadou cestovali čtyři lidé, rodiče s dcerou a kamarádka dcery, kterou byla právě Orvína. Orvína tehdy byla velmi nešťastná, protože potřebovala další den vystupovat se spolkem mažoretek na soukromém večírku nadnárodní společnosti a hrozilo, že to nestihne. Kluci se nabídli, že Orvínu vezmou do Česka, místo v autě měli. Během cesty domů si Orvína s Viktorem velmi rozuměli. Jedinou vadou na kráse bylo to, že v Česku bydleli přibližně 230 km od sebe. Přesto se občas navštívili, ale nakonec jejich přátelství  nabralo podobu občasného chatu na Facebooku a páru telefonátů. Až jednoho dne napsal Orvína Viktorovi, že se dostala na Vysokou školu 5 km od města, kde bydlí.

Jakmile tam Orvína začala studovat, vídali se takřka denně. Nakonec, když Orvíně začínalo před Vánocema zkouškové období, si na náměstí pod vánočním stromem řekli, že spolu budou chodit.

Než Orvína začala u Viktora bydlet, chodila k němu často. Dívali se na filmy, poslouchaly hudbu, věnovali se něžnostem, vařili spolu  a pořádali různé párty, do nichž se nezdráhali zapojit i Doutníka. Jednou dokonce udělali karneval. Viktor na něm byl za cibuli, Orvína za princeznu a Doutníček za zajíce. Užili si kopec legrace. To ještě netušili, že osud se chystá jejich vztah podrobit veliké zkoušce.

Jednou navečer zazvonil Viktorovi mobil. Volal mu jeho kamarád Lukáš a nabídl mu, že by spolu přes léto mohli projet autem Spojené státy. Viktor o něčem takovém už dlouho snil, ale ve svých představách se spíš viděl u Sochy svobody s Orvínou. Jenže Orvína nemohla jet do USA, protože měla přes léto praxi a Viktor věděl, že to tak bude celých 5 let po dobu trvání jejího studia. Nicméně to musel s Orvínou alespoň probrat. Pozval ji večer do kavárny a tam jí celou věc zmínil. Orvínu to lehce překvapilo, ale když viděla, jak je Viktor  nadšený z možnosti, že projede Ameriku, nakonec mu kývla. Když se jí Viktor ptal, jestli by jí nevadilo, kdyby se v době jeho nepřítomnosti starala o Doutníka, usmála se, chytla mu ruku a odpověděla, že v tom nevidí nejmenší problém.

Když se letadlo, v němž Viktor odlítal z Vídně, odlepilo od země, Orvína šla zaplatit poplatek za parkování a měla strach, zda jí vyjdou Eura. Viktor na palubě cítil nervozitu a jemnou meruňkovou chuť Orvíniných rtů z polibku na rozloučenou. Nakonec se ale uklidnil. Léto uteče jak voda, o Doutníčka je postarané a Orvína si v jeho volném domě alespoň odpočine.

Orvínina nejlepší kamarádka se jmenovala Fialka. Jednalo se o děvče z neúplné rodiny, které své vrstevníky výrazně převyšovalo ve dvou směrech. Fialka byla jednak neskutečně ambiciózní, dalo by se říci, že na dívku až příliš, a zadruhé neskutečně těžká. Zřejmě se tyto dva vlivy spojily, a proto se Fialka zapojila do školního výzkumu, v němž šlo o to, vynaleznout efektivní prostředek pro hubnutí. Do tohoto výzkumu se jí podařilo zlanařit i Orvínu. Fialka dobře věděla, že přítel Orvíny zmizí na léto do USA a Orvíně tak zůstane volný dům, což pro Fialku představovalo ideální místo k tomu, aby tam dokončila látku, na které již několik měsíců pracovala a jejíž pracovní název byl Boubátko. Jednalo se o sypkou hmotu nahnědlé barvy, která měla v těle způsobit rozpad a vyloučení tukových buněk. Boubátko již bylo téměř hotové, mělo jen jednu vadu na kráse. Nebylo otestované.

Jednoho večera se Fialka objevila u Viktora doma, aby tam s Orvínou pokračovala ve výzkumu. Zzavonila na zvonek a spolu s Orvínou jí přišel otevřít hnědý pes, Doutník. Fialka se jej chvilku bála, protože Doutník byl bojové plemeno. Během večera z ní ale strach spadl a začala si Doutníka pečlivě prohlížet. Přišlo jí, že má pes pár kilo navíc. Najednou jí to došlo.

Orvína zprvu nesouhlasila, aby se na Doutníkovi cokoliv testovalo, protože věděla, že kdyby se s ním cokoliv stalo, znamenalo by to konec mezi ní a Viktorem. Fialka ale Orvínu přesvědčovala, že Boubátko je zcela neškodné, dělané na přírodní bázi a pejskovi to jenom prospěje. Orvína musela přiznat, že Doutník má z neustálého rozmazlování pár kilo navíc, ale Fialčiny návrhy jí pořád moc nevoněly. Jenže Fialka byla neodbytná. Dennodenně přesvědčovala Orvínu, aby Doutník okusil první zrnka Boubátka, až Orvína i přes nesouhlas někde uvnitř svolila a sama nasypala Doutníkovi lžičku prášku do žrádla. To opakovaly každý den třikrát, ale ani po deseti dnech se efekt nedostavil. To bylo zvláštní, protože podle Fialčiných analýz by měl všechen tuk po aplikaci Boubátka do měsíce zmizet. Jedinou možností, proč se tomu tak v případě Doutníka nedělo, bylo pravděpodobně to, že prášek se obalil do ostatního žrádla a tělo jej tak nedokázalo vstřebat. Z toho důvodu navrhla Fialka, aby Doutníka přestali krmit. Od té doby byla jeho miska prázdná, ale ani tak se úbytek váhy nedostavil.

Fialka proto začala Doutníka pozorovat a zjistila, že i když nemá Doutník žrádlo v misce, loví po zahradě myši a ptáky. Z toho důvodu mu s Orvínou nasadili límec, aby se halvou nemohl sehnout úplně až k zemi.

Doutník byl nejdřív z límce zmatený, protože na něj nebyl zvyklý, ale holky jej nechtěly zbytečně moc trápit, tak mu jej třeba při procházkách, kdy bezpečně mohyl kontrolovat, aby něco nechytil a nezabránil tak účinkům prášku, sundávaly a Doutník tak byl opět šťastný. Aby jej Orvína s Fialkou měly pod kontrolou, nepouštěly jej z vodítka, což se ale dalo vydržet. Netrvalo to dlouho a výsledky se dostavily. Vypadalo to, že Boubátko skutečně funguje. Doutník už nebyl žádný vypasený pes.

Fialka si výzkum pečlivě zapisovala a s Orvínou o něm nekonečně diskutovala. Jednou se Orvína podívala na Doutníka pořádně a postěžovala si Fialce, že se už jí ten pes zdá být nějak moc vychrtlý, doslovně řekla, že je přímo „nezdravě hubený.“ Jenže Fialka měla pocit, že na něm pár tukových buněk stále přebývá, což by znamenalo, že Boubátko nefunguje zcela spolehlivě. Sama sice přiznala, že Doutník výrazně zhubl, ale pořád bylo třeba, aby výzkum pokračoval. Sama sebe totiž viděla o 60 kg lehčí. Představovala si, jak na ní budou užasle civět všichni ti, kteří se jí kvůli její váze posmívali. Věděla, že má docela velká prsa, kterých si ale díky velkému břichu málokdo všiml. Rovněž věděla, že má mimořádně hezkou tvář, kdyby ovšem pod ní nebyla trojitá brada. Jenže tyto nedostatky zmizí a z ní bude kočka, za kterou se na pláži každý kluk otočí. Utvrzoval ji v tom každý pohled na Doutníčka. Nakonec navrhla, že pokud Orvíně vadí Doutníkova jemně vystouplá žebra, ať mu ušije nějaký hezký obleček. Orvína ale šít neuměla, a proto zašla do obchodu s potřebami pro psy, kde koupila svetýrek s dvěma pruhy.

Léto pomalu ubíhalo, tropická horka střídaly mohutné lijáky. Když bylo hezky, chodily Orvína s Fialkou sednout někam na zahrádku, nebo si udělaly piknik na zahradě u Viktorova domu. Vytáhly si deku, opalovaly se a hrály si s Doutníkem, který dle Fialky vypadal den ode dne lépe. Dle slov Orvíny byl vychrtlejší a vychrtlejší.

Jednoho večera, když Filaka od Orvíny odešla a na okenní parapet začaly dešťové kapky vyťukávat rytmus samby, začala Orvína přemýšlet více než obvykle. Věděla, že do návratu Viktora už zbývají jen tři týdny. V tom ji přepadl strach. Co když Viktor bude sdílet její přesvědčení, že je Doutníček moc vychrtlý? Co když ji obviní z toho, že mu ublížila? Najednou nevěděla, co má dělat. Chodila zmateně po domě a za ní čile běhal Doutníček, který před chvílí sežral další hromádku Boubátka. Nakonec se uklidnila a řekla si, že Doutníkovi sundá obleček, aby se podívala, jak vypadá.

Když bylo oblečení dole, chvíli ji napadlo, že to neměla dělat. Z vyrýsovaných žeber Doutníka jí moc do smíchu nebylo. Začala plakat. Uvědomila si, že to celé bylo špatně. Nikdy neměla Fialce dovolit, aby si k testování vzala Viktorova psa. Nikdy. Začala sama sebe obviňovat., občas křičela a nadávala sama sobě před Doutníkem do krav, nán a slepic. Doutník běhal kolem ní, vrtěl ocasem a štěkal. Nakonec ji napadla spásná myšlenka. Přece ještě není pozdě, ještě by se dalo něco zachránit. Běžela do kuchyně, kde byl na ledničce položený v sáčku zbytek Doutníkových granulí. Pár si jich vzala do misky a běžela nakrmit Doutníka.

Když uviděl Doutník granule, začal se radovat jako malé dítě, když si s ním dospělý hraje. Běhal po domě nahoru a dolů a Orvíně řekl nějaký vnitřní hlas, že konečně dělá správně. V záchvatu euforie se jala mobilu a, byť byly dvě hodiny ráno, vytočila Fialčino číslo. Nadávala jí několik minut, Fialka se ke slovu nedostala. Dozvěděla se, že je hloupá a sebestředná, že málem zabila Viktorova psa a že už víckrát nemusí chodit, protože Orvína právě sype zbytek Boubátka do záchodu. Ve sluchátko bylo slyšet ještě spláchnutí, ale pak Orvína telefon položila.

Orvíně se ulevilo. Nakonec vzala celý pytel granulí, natrhla ho a nechala Doutníka žrát přímo z něj. Kdyby došly, půjde do obchodu koupit nové a nezůstane jen u granulí, koupí Doutníčkovi to nejlibovější masíčko, aby se měl pejsek dobře. Z rozjímání ji vyrušilo pípnutí SMS. Fialka jí psala, že Boubátko má určitou setrvačnost, která trvá 5 dní. Orvína se nad zprávou jen ušklíbla a šla spát.

Další dny Orvína Doutníkovy vystrojovala ty největší dobroty, ale pes i přes nekonečné hodování ztrácel na váze a jeho stav se zhoršoval.

Jednoho rána k němu Orvína přišla s výběrovou šunkou a našla jej, jak jen leží. Téměř se nehýbal, pouze těžce dýchal. Orvína vytušila, že to je jeho konec a tím pádem i konec jejího vztahu s Viktorem. Začala hlasitě vzlykat a do toho podávala Doutníkovi šunku. Znovu se obviňovala a Doutníkovi se za všechno omlouvala. Ten z posledních sil chňapal plátky šunky. To bylo jediné pozitivum, chuť k jídlu jej stále neopouštěla. Orvína už viděla, jak jí Viktor nadává, jak na ni křičí a vyčítá jí Doutníkovu smrt. Přes slzy viděla okolí jakoby v mlze. Napadlo ji, že ten příběh, který kdysi dávno začal na francouzské dálnici, tady teď končí. Končí kvůli jedné tlusté ambiciózní krávě. Zatracená Fialka! Orvína se ještě více rozvzlykala, protože věděl, že nekončí kvůli Fialce, ale končí kvůli ní, kvůli jejímu souhlasu s testováním Boubátka na Doutníčkovy. Hladila psa po srsti a plakala.

Náhle zpozorněla. Jakoby to hnědé rozmazané tělo náhle vstalo. Orvína si utřela slzy do ramínka trička a už ostře uviděla, jak se Doutník postavil na nohy. Moc síly v sobě neměl, vypadalo to, jakoby se mu měly nohy každou chvíli podlomit, ale stál a vytrvala hleděl na Orvínu. Jakoyb jeho výraz říkal, že jí odpouští.

Doutníkův stav každý den mírně zlepšil a nakonec na sebe začal znova nabírat. I když v jeho případě mu spíš byla žebra vidět méně a méně. Když se Viktor vrátil z Ameriky, byl Doutník ještě pořád hodně vychrtlý, ael už bylo jisté, že přežije. Orvína si od Viktora vyslechla notnou dávku výčitek, dokonce Viktor řekl, že kdyby to věděl, tak raději zůstane doma, že kdyby to Doutníček nerozchodil a nevykurýroval se z toho, tak se s Orvínou rozejde. Nakonec se ale usmířili a Orvína Viktorovi slíbila, že už to nikdy víckrát neudělá. Potom Viktor otevřel kufr a dal Orvíně talíř s americkou vlajkou, který pro ni koupil v New Yorku. Pak sáhl do kufru ještě jednou, zavolal na Doutníka a dal mu veliký míč, aby si měl s čím hrát. Sdělil mu, že mu jej koupil až v Americe a pes, jakoby tomu rozuměl, začal vrtět ocasem.

Karl s Ralfem leželi už třetí týden na Rhodu a slunce je pálilo do zad. Koukali po procházejících holkách, ale už tady byli dost dlouho a už je těžko nějaká zaujala. Náhle se však před nimi objevila holka, která byla neskutečně krásná ve tváři a měla moc hezká a velká prsa.

„What is your name?“ zavolal Karl.

„Fialka,“ dostalo se mu odpovědi.

Chtěl se za ní rozběhnout, ale věděl, že nemůže. Než se mu krev vrátila, kam měla, byla dívka pryč.