Krize středního věku

       Z událostí mých posledních dnů nabývám čím dál většího dojmu, že začínám stárnout a pěkně blbnout. Ztráta zaměstnání, bolestný rozchod, zapomínání a věčné hádky s pubertální dcerou mi nijak na náladě nepřidávají. To, kde jsem si doteď připadala tak pevná v kramflecích se najednou ztrácí někam neznámo kam. 

       Každé ráno to samé, vstávání s dcerou a ranní roztržka ohledně nějaké hlouposti. Výhrůžky a konstatování mé dcery, že u táty by jí bylo lépe. Při jedné takové té ranní rozcvičce mluveného slova, zazvoní telefon a paní na druhém konci mi medovým hlasem sdělí, že mne dnes v deset hodin čeká pracovní pohovor. Při pohledu na hodiny se zděsím, protože nevím jak z rozlícené fúrie udělám za necelé dvě hodiny příjemného a hlavně "normálně" uvažujícího  člověka. Co teď? Neurol anebo cigaretu? Volím cigaretu. Poté rychle obléknout, namalovat si nějaký obličej a dodat si odvahu a vykročit tou správnou nohou ze dveří.

       Pomalu přicházím k autu, když tu si všimnu lístku za stěračem. Pozdrav od policajtů, za parkování v protisměru. Dostavte se neprodleně do osmi dnů na oddělení. Cítím jak na mě jdou mdloby. Co teď? Pohovor anebo policie? Zapálím si ještě jednu na uklidnění a štve mě to, protože zase hledám uklidnění v těhle zákeřných tyčinkách. Vyhrál to tedy pohovor, asi si dokážete představit jak dopadl. Hlavní roli sehrála má nervozita při odpovědích na stupidní otázky. Zcela neočekávaně jsem nepostoupila do dalšího kola. Kvapně jsme si potřásli rukama a vzájemně popřáli hezký zbytek dne. Na oddělení místní policie jsem byla kupodivu mile překvapena jejich přístupem a dokonce jsem znala i odpovědi na jejich otázky. Vzhledem k tomu, že to byl můj první přestupek byla jsem lehčí jen o dvě stovky. Slíbila jsem, že příště už budu opatrnější. 

             Zajedu ještě nakoupit. Nasedám do auta, vyhazuji blinkr, v zrcátku kontroluji kolik mám místa. A najednou rána! Krve by se ve mě už nedořezali. Vidím jak ke mě přistupuje muž staršího data a rozhazuje rukama. Vystupuji a jdu se spolu s ním podívat na tu dle jeho slov spoušť. Naštěstí tomu tak nebylo a vzájemně jsme se i na tom shodli. V tu chvíli doslova kašlu na celý nákup a ujíždím domů, když v tom mi zvoní telefon a paní z úřadu práce mi sděluje, že včera jsem se měla hlásit u nich. Omlouvám se a znovu měním směr jízdy. Vyslechnu si nemilé kázání o tom, jak je důležité chodit na domluvené schůzky v den, který mi oni určí. Omlouvám se tedy ještě jednou, ale opět bez pochopení důležité úřednice. Slibuji tedy, že se to už vícekrát nestane, protože jsem si vědoma toho, že mne mohou vyřadit z evidence. Nejsou tam přece pro srandu králíkům.

              Zaklapnu dveře od bytu a vrhám se po lékárničce, kde štrachám cosi na uklidnění. Pomalu zapíjím tabletku a ukládám se do polohy ležícího střelce. Potřebuji odpočinek a klid. To byl zase den, přemítám v duchu a cítím jak usínám.

              Večer mne probudí uječený hlas mé dcery, vyčítající, že nejsem ani schopná zajet nakoupit. Cítím se opravdu už provinile, když vtom mi má ratolest položí otázku: " a víš co opravdu nechápu, proč dáváš šampon do lednice?"

              Co k tomu dodat na závěr? Děti, mějte s námi trpělivost!