Trnitá cesta k zaměstnání

             V dobrém rozpoložení zvedám telefon. "Tady orel, mluvte",  zašveholím milým hlasem, neboť volající je má nejlepší kamarádka, taktéž marně si zatím hledající pracovní uplatnění. Překotně mi sděluje cosi v tom smyslu, že má něco bombastického a zítra vyrážíme, vše je už domluveno. Při tomto sdělení cítím jak se už samou nedočkavostí nemohu dočkat, vzpomenuvší si na poslední "bombastický" zážitek mi naskakuje husina.Samozřejmě se už nemohu dočkat zítřka s notnou dávkou ironie. V myšlenkách se vracím k události zhruba před měsícem. 

            Vzpomínám na ten den jako kdyby to bylo včera, nemohu totiž zapomenout na moje nohy plné puchýřů, rozervaných do krve. Nové zaměstnání, nové boty. Výborný nápad! Kdyby ovšem tohle bylo "normální" zaměstnání. Přijeli jsme jedno ráno do nejmenovaného města, vzdáleného od toho našeho 35km. No budiž! Při příchodu do té správné budovy, už se mi něco nezdálo. Byla tam spousta žen, volaly na sebe "džus" a tleskaly a provolávaly nějaká hesla. Zmohla jsem se jen na hadí pohledy vrhané směrem ke kamarádce, ale už bylo pozdě. Každá jsme vyfasovala k sobě dvě ženy a jiný směr trasy. Já jsem mohla jásat, připadla mi cesta vlakem, kterým jsem už nejela úctyhodných 20? let. Jedna z žen se chopila jakéhosi vaku, ve kterém jak jsem se později dověděla byl stánek. Druhá jen dvou krabic a mě, aby to snad nebylo líto dala nést jednu z nich. Cestou na nádraží jsem začínala cítit, že mé nové boty a mé staré nohy si nějak přestávají rozumět. Při představě, že jsme vlastně ještě nikam ani nedojeli mi začalo být celkem ouvej! 

              Konečně jsme byli na místě určení v jednom supermarketu, kde se dvěma tahy sestavil stánek, který byl spojen rovnou s pultíkem a na nějž jsme začali vybalovat napodobeniny značkových parfémů.Já tam byla ten den jen na "koukání" a to jsem teda dovolím si napsat nekoukala, ale přímo čuměla! Popis jejich práce spočíval zhruba v tom, že zastavili člověka a upoutali jej otázkou, zda viděl nějakou reklamu, když se ten dotyčný "chytil " a odpověděl  tak či onak, vedli svůj monolog dále. Jak báby na tržišti. Výhodná koupě, koupíte dvě a třetí máte zadarmo. No nekupte to, lidi ! Co kde dnes dostanete zadarmo? Už ani nevím jak jsem dokázala přežít celý den v tom úděsným obchodě, ale jasno jsem měla hned po rozložení stánku. Cestou zpátky jsem proklínala svou kamarádku, která jak jsem se později dozvěděla byla taktéž jak v Jiříkově vidění. Byly jsme zase na chvíli vyléčeny. Do dneška tedy.

             Jelikož to vše píšu zpětně tak vám mohu už dnes prozradit náš další zážitek. Druhý den ráno jsme nasedli do auta a vydali se opět vstříc nové naději v podobě " uspokojivého zaměstnání ". Při příjezdu a následném příchodu na vytyčené místo, jsme byly překvapeny počtem lidí. Odhadly jsme to tak na dobrých 150lidí. Musím také podoknout, že tam bylo více černo než-li bílo. Po následném testu z oblasti matematiky dobrá polovina odpadla a šla zase s nepořízenou domů. Už tam také začínalo býti více světla. My, kteří jsme uspěli jsme zdaleka neměli však vyhráno. Čekal na nás týden školení, jak jinak než zadarmo. Byli jsme rozdělení po třech v takových boxech a celé dny šroubovali. S kamarádkou jsme vyfasovali do počtu slováka, který nás nešetřil průpovídkami o tom, kde všude byl, co vše dělal, co kde čítal. Měl obrovský smysl pro humor, napodoboval různá zvířata a k tomu zvuku vždy neopomněl cosi dodat. Názorná ukázka : hudry, hudry, hudry, kokot múdry. Po celý týden jsem si říkala, že další den už nedám. Dala a dokonce i úspěšně absolvovala celé školení i se závěrečnou zkouškou na čas. Byly jsme přijaty, ale jen "jako". Čekáme každý den na telefonu, až se uvolní místo. Takže jsme vlastně tam, kde jsme byli doteď, jen bohatší o další zkušenost. 

           Už teď se děsím kam pojedeme příště......