Vyvolená 1. Návrat z druhého břehu

Další krásný den a já, nic netušíc, vycházím vstříc novým zážitkům. Pohovor s potencionálním zaměstnavatelem dopadl na výbornou, ale mám před sebou ještě jeden. Od něj očekávám daleko víc. Ba přímo spoléhám na svou intuici a šarm. Spoléhám na svou sečtělost a moudrost. Vždyť jsem ta, která vidí anděly. Jsou stále někde nablízku. Dávají mi dobrou noc a já se na ně každé ráno opět krásně usmívám.

Je jen otázkou času, kdy ho budu potřebovat stále po svém boku. Je zvláštní vnímat věci, které běžný člověk považuje na holé nesmysly. Mé tajemství zůstane tajemstvím navždy. Už dávno jsem přišla na to, jak moc zbytečné je plýtvat svou energií, pro lidi, kteří mou snahu neocení, jen ji pošlapou. Nemůžu očekávat pochopení. Ne v dnešním světě. Jednou možná.

Přála bych slepým, aby viděli. Přála bych hluchým, aby slyšeli. Přála bych nevěřícím v sebe samé, aby uvěřili. Všechno je v nás. Každá představa může být reálná, záleží jen na síle našeho prožitku. Kdysi v dobách, pro mě ne zrovna přínosných, mi jeden z mých andělů pošeptal něco, co mi dodnes dává sílu.

,,Když uvěříš ve mě, já ti budu stále nablízku."

,,Když uvěříš v nás, my budeme tvými rádci a ochránci."

,,Budeš-li potřebovat mou sílu, dostane se ti jí."

Já uvěřila a on splnil svůj slib.

Měli jste někdy předtuchu? Nějaký okamžik ve vaší mysli, duši, podvědomí, prostě ve vás? Něco nepopsatelného a nepochopitelného? Tak jako já před několika lety, když jsem zabránila už tolika nepříjemnostem a neštěstí, že to beru jako své poslání. Já taky zprvu nechápala. Pak se ale stalo něco,... Od toho okamžiku jen přemýšlím nad jeho jménem. To já jsem ta, která ho musí správně pojmenovat.

Cítím, jak mi chce mé srdce vyskočit z těla. Buší a buší a mravenčení v mých svalech a údech, je tak odporné, jakoby si ze mě pomaloučku a bolestivě, ukusoval ďábel. Vychutnával si každé sousto a čekal, kdy to vzdám. Bojuju sama se sebou, a když už nemám sílu, odevzdávám se pocitu bezvědomí.

Konečně necítím nic. Cítím úlevu a ticho. Doufám, že mi přece jen někdo pomůže. Nemůžou být přece lidé tak laxní a nevšimnout si ležícího těla. Čekám a vlastně nečekám. Ani to nejde pojmenovat. Nejsem vydána sama sobě napospas. Teď jsem závislá. Spoléhám se konečně na někoho jiného, než jen na sebe. Ležím na studené podlaze a propadám se stále hlouběji někam, kde to neznám.

Putuji prázdným prostorem, všude kolem mě září malé odleskující světélka, jakoby miliony diamantů, jen tak poletovaly vzduchem. Snažím se nějaký zachytit, ale nejde to. Natahuju ruce k jednomu velkému, má krásně zelenou barvu. Alespoň mi připadá velký. Úplně cítím neznámou sílu, která mě k němu táhne. Nemůžu se zastavit. Jen tak pluju neznámem, natahuju pro něj ruku a on... Ach ne! Mé ruce.

Jsou úplně průhledné. Nemůžu uchopit žádný z těch třpytících se kamenů. Projde mnou, jakoby nic. I ten velký zelený. Jsem snad mrtvá? Tak krásně diamanty lemovaná cesta, vede tam někam na druhý břeh? Nechápu. Necítím bolest. Je mi krásně.

,,Stůj! Ještě není čas."

Slyším... ano slyším, jak na mě někdo volá.

Jak to?! Jsem zmatená. Jaktože mi něčí ruka, může zachytit tu mou? Vždyť jsem průhledná?! Jako opar mlhoviny. Jako vzduch. Nechápu a obracím svou tvář na místo, odkud slyším volání.

Ach ne... Nevěřím svým očím. Lžou mi snad?

Nádherná tvář neznámé bytosti se na mě krásně usmívá. Září jako všechny diamanty v prostoru dohromady. Jen tak stojí přede mnou, vlastně letí, tak jako já.

Drží mě stále za ruku a usmívá se. Neříká nic a svým úsměvem mi sděluje všechno podstatné. Jakoby mi mimosmyslově vyprávěla příběh. Sklání se ke mně a něco mi šeptá. Vlasy jí vlají do prostoru a rozráží maličké třpytící se kamínky. Upírám na ni zrak. Nemluvím. Nemůžu vydat ani hlásku. Snažím se, ale nejde to.

Cítím, jak mi slzy stékají po tváři. Pláču. Můj anděl, kterého jsem konečně měla možnost spatřit, mi svou jemnou rukou hladí tvář a stírá slzy. Konečně vyslovuju ta slova.

,,Prosím... já ještě nechci jít..."

,,Já vím. Netřeba skrývat údiv, netřeba se bát. Svůj život, nauč se milovat."

Jeho hlas zní tak krásně tajemně a ozvěna se rozprostírá do širokého okolí. Nepřestává se usmívat a záře kolem nás, je stále větší a větší. Najednou cítím příliv obrovské energie. Podívám se na svou ruku a je stále méně a méně průhledná. Najednou cítím svůj tep. Slyším a vnímám, jak mi buší srdce. Anděl mi naposled podá ruku a pošeptá mi...

,,Už mi věříš, že není tvůj čas?"

V ruce mě chladí cosi neznámého. Chladí a pálí zároveň. Nemůžu otevřít dlaň. Nejde to. Snaha je marná, nemám sílu. Co se to stalo. Jsem zmatená.

Najednou cítím hlasy. Procitám, ale očím se nechce otevřít. Snažím se. Pomalu a s maximální snahou rozevírám víčka. Velmi mlhavě vidím, že se nade mnou se sklání dvě ženy a jeden muž. Nerozumím ani jednomu z kvanta slov, které chrlí ze svých úst každým okamžikem. Cítím bolestivé pálení na tváři. Dostala jsem facku,... Jak úsměvné. V tu chvíli ano. Můj vděk je nepopsatelný. Konečně otevírám oči a zmateně se ptám.

,,Kde je?"

,,Kdopak slečno?"

,,No, ta osoba?"

,,A která pak? Zatím se vás tady snažíme vehementně vrátit mezi živé! A naštěstí se dílo povedlo. Jak se cítíte?"

,,Jako by mě přejel parní válec."

Teď už se snažím vtipkovat. Ani se nepoznávám. Jsem jiná. Něco ve mně, se zásadně změnilo. Zažila jsem něco neuvěřitelného. Byla jsem vyvolená.

Muž, klečící nade mnou, mi pomalu otevírá křečovitě sevřenou dlaň. Velmi jemně a jeho ruka je teplá. Jsem šťastná. Cítím dotek jeho dlaně. I taková maličkost mi v tu chvíli připadá jako zázrak.

,,Zkuste pomalu povolit stisk, dostala jste do krve podpůrné látky, za chvíli by to mělo jít."

Snažím se, jak to jen jde. Vkládám do toho všechnu svou zbývající energii a v hlavě mám zmatek. Asi po pěti minutách dlaň konečně povoluje.

,,No páni. Zásnubní diamant v dlani a vy nám tu přecházíte na druhý břeh? Že by vás skolil ten šok z překvapení?"

,,Zásnubní diamant? Mě ale o ruku nikdo nežádal." Nebo snad ano?...

Upírám pohled do dlaně a v ní... malý zelený kamínek.

Konečně jsem pochopila.