Srdcepusto

Zvedla hlavu a upřela na něj pohled, který se měl co nejvíce podobat výrazu ženy, který touží po ochraně od takového silného a statečného muže, jako byl on. Zrovna se k němu totiž přibelhal smraďoch a dotazoval se, jestli ji zná. Muž se na něj podíval, potom na ni a vzápětí odmítavě zakroutil hlavou.

Sakra!

No co, zkusit to musela. Slyšela, že to jedný holce vyšlo. Sice, když s ní on a jeho bráchové skončili, mohla sotva chodit, ale pořád to bylo lepší než pranýř. To byla nepříjemný věc. Ostatní lidi napadaly nehezký věci, když jste se nemohli bránit.

„Já ji znám.“ Překvapeně zvedla hlavu a zaostřila na malou postavu kousek stranou. Holka vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.

„Ne, neznáš.“ Ušklíbl se Smraďoch.

„Znám!“ Trvala na svém holka se slámovýma vlasama.

„Odkud?“ Nasadil výraz chytrolína.

„Potkala jsem ji na tržišti ve městě, když mě tam bratr vzal sebou.“ Holka zamrkala. Zlodějka si ji chvíli měřila pohledem, ale řekla si, že tohle asi nevyjde. Taky nechápala, proč to dělá. Přestala jí věnovat pozornost, bylo moc namáhavé držet hlavu nahoře.

Neměla pranýře ráda, ale byly i horší věci. Naštěstí ji chytili jen za potulku, kdyby to bylo za zlodějnu, třásla by se jako sulc. Za zlodějnu se sekaly ruce a v takovém případě bylo lepší se nechat chytit ve městě, kde měl kat pěknou ostrou sekeru, dva tři seky a bylo hotovo. Při troše štěstí se to ani moc nezanítilo, ale v takový díře jako tady, to byla jiná. Tady neměli kata, jen Smraďocha, kterej páchl chlastem a určitě žádnou fešáckou sekeru neměl, ne, tady se to dělalo jinak. Obyčejnou, zrezivělou a tupou! V horším případě ani to ne, prostě se vzala palice a mlátili vás do prstů a dlaně tak dlouho, až ji rozmasakrovali na kaši.

Zlodějka se při tom pomyšlení otřásla odporem.

„Stejně nemáš čím zaplatit!“ Smraďocha jejich konverzace nudila a rozhodl se to ukončit. Holka utekla.

Zlodějka se rozhlídla po přítomných, hledala, kdo si přijde praštit jako první. Dvakrát přejela očima sem a tam, když uviděla tu drobnou siluetu. Pravou ruku měla pevně sevřenou v pěst a oběhla pranýř, aby byla k Smraďochovi čelem. Zacinkalo to, když mu do dlaně položila peníze. Ten jen pokrčil rameny a vysvobodil zlodějku z toho nepříjemného sevření. Ta si protřela ztuhlý krk a vydala se na cestu.

„Počkej,“ špitla holka, „musíš jít se mnou, jinak poznají, že se neznáme.“ Chtěla to prostě ignorovat a jít dál, ale pak ji napadlo, že by mohla mít doma víc, než těch pár měďáků. Poohlédnout se neškodí.

„Za tohle ti brácha pěkně poděkuje.“ Křikl za nimi chlap, co je po očku sledoval.

Holka ji čapla za ruku a odvlekla na kraj vesnice.

Zlodějka se rozhlédla po domku, ale nic k ukradení tu nebylo, škoda.

„Já vím, že se bude bratr zlobit, ale otec Šebestián na mši říkal: Miluj bližního svého.“ Otočila se ve dveřích a usmála se na svou novou kamarádku nebo, co si myslela, že teď jsou. No jo, tady byl někdo v kostele! Sotva se ubránila, aby se neplácla do čela. Za ty nesmysly, co jim kněží vykládali, by je měli věšet. „Víš, on pracuje v lese a za chvíli se vrátí, tak počkej, můžeš se s námi navečeřet. Tuřínová polévka.“

Jo, ten bude skákat nadšením, řekla si v duchu, ale stejně přidřepla do kouta, něco do žaludku by nevadilo. Navíc, taková dřevorubecká sekera, ta se dala střelit za slušnou sumičku. Ale on stejně žádnou mít nebude, jeho pán si je nejspíš po práci pěkně vybere a strčí pod zámek, aby mu je neukradli sami dřevorubci.

Už byla tma a domek osvětlovalo jenom ohniště, když se rozrazily dveře.

„Ty jsi se úplně zbláznila!“ Zařval a rovnou se na svou sestru vrhl. „Kde jsou moje peníze! Utratit je za nějakou zlodějskou špínu!“

„To byly moje peníze, po matce.“ Naříkala holka a pokoušela se krýt.

Zlodějka si ho nezaujatě prohlídla. No jo, byl o dost starší, velkej mohutnej chlap a holka se ho bála, určitě to nebylo poprvé.

„Živím tě, tady ti nepatří vůbec nic! Moje peníze!“ Zavyl a nakopl sestru do břicha.

Tihle vesnický hromotluci, všichni byli stejní. Už před tím viděla jen jeden slamník, bylo jí jasný, že si na tý chudince občas vypomohl. Najít si nevěstu stálo dost peněz a času, neměl ani jedno z toho, a když byla po ruce sestra nebo dcera, bylo to jednodušší. Zlodějka to věděla, taky se narodila do domkářský rodiny, a měla otce a bratra. Když takhle jednou, už to bude pěkná řádka let, ležela na hliněný podlaze, řekla si, že všechno na světě, ale tohle ne. Ono totiž bylo krvesmilstvo proti božímu právu, takže když to na holce začalo být vidět, nejjednodušší bylo ji mlátit a kopat, dokud toho bastarda ze sebe nevypudila a tyhle domkářský holky vydržely víc než kůň.

Zlodějce se zatmělo před očima.

To bylo špatný, po každým takovým zatmění bylo spoustu problémů.

Skočila po něm. Nemuselo to vyjít, byl o dost větší, ale nebyl to první chlap, se kterým si musela poradit, a tenhle to nečekal.

Hlava narazila do stolu. Z jednoho prkna, tam kde spánek dopadl, vylítla obrovská tříska. Dřevorubec se s tichým zaskučením sesunul k zemi.

„Cos to udělala!“ Holka se zděšena dobelhala k bratrovi a pokoušela se zjistit, jestli žije.

Zlodějka mlčela. Žil, ale až se probere, bude to ještě horší. Mohla by ho dorazit, ale malá holka v tomhle světě bez svého velkýho bratra neměla šanci.

„Počkej! Kam to jdeš? Co budu teď dělat, zabije mě, až se probere! Vezmi mě sebou!“ Zakvílela.

Jo, to by mohla, ale to, co by jí udělali její kumpáni, by bylo ještě horší. Nepřežila by ani den.

Podívala se na svoje bosé nohy. Měla pěkný vojenský boty od toho zelenáče, co neměl dost rozumu, aby se držel ve skupině, ale Smraďoch jí je sebral.

Nazula si ty dřevorubcovy a odešla. Tiše, jak to mají zlodějky ve zvyku.