Láska na Vltavské

Když jsem se zamiloval, čekal jsem na tramvaj na zastávce Vltavská. Bylo po raním dešti, vzduch svěží a začínalo prosvítat raní slunko. Nálada byla celkově optimistická, psi poskakovali kolem páníčků, milenci se líbali, kamarádi spolu hovořili. Ale ona tam jen seděla na bobku. Všiml jsem si jí zezadu. Byla trochu stranou davu, jako by ji lidé nezajímali, jako by ji nezajímalo, že pršelo, že svítilo slunce, jako by ona nemusela pospíchat do školy či do práce.
Seděla na bobku, na sobě jen sportovní tenisky, lehké tričko, jeany a vlasy jí tak rozkošně padaly do obličeje. Aha, koťátko, to je to k čemu se tam sklání. Už mi to bylo jasné. Nabízela mu své prsty k ožužlání, hladila ho v srsti, snad mu i něco povídala.
Nebyla součástí ani pospíchajících lidí, ani uvolněných, byla mimo. Jen tam hladila to kotě a mě tím učarovala. Nechal jsem si ujet jednu tramvaj, však ona pojede další. Sledoval jsem linii jejích ramen, jak něžně měla nataženou ruku k tomu koťátku, které hladila, jak skláněla hlavu. V bobku byla na špičkách, jako by se snažila být co nejmenší, ale co nejvíce se natáhnout k tomu kotěti. Ani jsem nedýchal, nechtěl jsem vyplašit to kotě, nechtěl jsem vyplašit jí. Ten výjev ve mě zůstal. Něco ve mě se pohnulo a já věděl, že jsem se právě zamiloval.
Další tramvaj jsem si už nemohl dovolit zmeškat. Až když řidič zvonil, že zavírá dveře, jsem si to uvědomil a zmenšující se mezerou vskočil do tramvaje. Dveře mě přivřely a lidé se na mě dívali jako na chuligána, který na poslední chvíli naskakuje do tramvaje a brzdí ji. Já si jich nevšímal. Před mým zrakem stále byla dívka, která se sklání ke kotěti.
A byla před mým zrakem celý následující den. Já ji ale viděl jen ze zadu. Netušil jsem, kdo to je, neviděl jsem jí do obličeje, neznal jsem její tvář. Zamiloval jsem se do osoby bez tváře.
Někdy po poledni jsem si musel nafackovat. Copak to jde, takhle stále myslet na holku, o které ani nevím, jak vypadá? Ale ta ruka, jak hladí kotě, mi stále plula před zraky, kdykoli jsem zavřel oči, přál jsem si být tím kotětem. Proklepal jsem si hlavu, abych se vzpamatoval, a vytočil jsem číslo svého nejlepšího kamaráda. Telefon vyzváněl docela dlouho, až se ozval velmi ospalý hlas.
"Nazdar Pipe, co potřebuješ."
"Ty ještě spíš? Vždyt je už odpoledne." Odpověděl jsem překvapeně, ale hned pokračoval. Já ho znám, vyprávěl by, jak někde popíjel s nějakými divadelními herci. "Ale, padla na mě divná nálada. Pojd po práci na jedno? Potřebuji to nutně."
"Okay." Byla jednoduchá odpověd, po které jsem tušil jen zavěšení a opět usnutí. Doufal jsem, že si to bude pamatovat. Potřeboval jsem se s někým sejít, trochu se opít. Potřeboval jsem přestat myslet na ní, na dívku bez tváře, na dívku s kotětem.

Pamatoval si na to. V podvečer jsme si sedli na víno a probírali vše. Od společné základní školy, po práci, holky, počítačové hry. Znáte to, když se potkáte s kamarádem, se kterým se znáte doslova od mala. Ale stále jsem se neměl k tomu, abych mu vyprávěl, jak jsem se dnes ráno zamiloval. A co bych také vyprávěl? Že jsem viděl holku, jak si hladí kotě? Nevím jak se jmenuje, nevím jak vypadá. Ne ty pako, rande domluvené nemám. Tak jsem to zatím nechal být. Ona se příležitost najde.
O nějaké to víno později, když jsme zrovna donadávali na českou politickou situaci a jak tomu nikdo nerozumí, jsem se nadechl, abych začal vyprávět. Ale on mě předeběhl. Najednou tak smutným hlasem začal povídat, jak se zamiloval. Do holky, kterou nemůže mít. On si to nemůže dovolit, nebudou na sebe mít čas, ona je moc mladá. Ale kurna bráško, tak zajímavá.
Na mou neznámou se už ten večer nedostalo. Nebo dostalo? Zbytek večera mám trochu v mlze. Ale mělo to pozitivní dopad, nezabýval jsem se jí v mysli vůbec.

Druhý den ráno mě strašlivě bolela hlava, točil se mi svět a já si nadával. Proč piju, když to neumím? Na mobilu jen sms od mého nejlepšího kamaráda. "Prvni dve lahve byli skvele spolecnice, ale kdo pak pozval ty jagerbomby?" Usmál jsem se, aspon jsem v tom nebyl sám. A na Ty jägerbomby jsem si už ani nepamatoval.
Celý rozlámaný jsem se vysprchoval a bez snídaně vyrazil do práce. Venku pršelo a tak jsem se o svět ani moc nezajímal. Až do příjezdu na Vltavskou. Byla tam opět. Nejprve jsem si jí málem ani nevšiml. Byla tam, předemnou. Stejné oblečení jako včera, stejně jako včera ke mně byla zády. Udělal jsem už už krok, že ji oslovím, nebo se aspon podívám, jak vypadá. Neudělal jsem ho, zamotal se mi svět a raději než dělat takhle špatný dojem, neudělat žádný. Budu o Tobě tedy jen snít, krasavice.
A tak to pokračovalo několik dní. Vídal jsem jí tam často, ale neodvážil jsem se jí zeptat na jméno. A jako na potvoru, stále byla zády ke mě. Pak už jsem se ani neodvažoval jí oslovit. Co bych také říkal? "Slečno, několik dní vás pozoruji..." a už na mě volá policajty, no jasně. Nic chytrého mě nenapadalo a tak jsem se propadal do hloubky podivných nálad a jen obdivoval její krásu, to kouzlo, které v sobě nesla.
Některé dny tam nebyla. Nebo jsem si jí možná nevšiml, když jsem spěchal? Někdy jsem jel raději jinou trasou. Tušil jsem, že ji už neoslovím, ale občas, občas jsem stále snil, že se otočí ona, všimne si mě a promluví...

Někdy ke konci druhého týdne mého platonického zamilování se za mnou ozval hlas.
"Můžu se zeptat, na co se tady každý den koukáte? Vypadáte tak zasněně." Ten hlas byl příjemný, měkký a patřil mladé ženě.
"Na ní, všimla jste si? Nikdy se na nás nepodívá, nikdy se neotočí." Odpověděl jsem jí zasněně.
Ona se podivila v odpověd. "Ale vždyt je to jen grafity?"
Když jsem se zamiloval, čekal jsem na tramvaj na zastávce Vltavská.

P.S. Pro představu přidávám link na fotku s graffiti, které ve mě podnítilo tuto povídku. Pro ty z vás, kdo nejezdí v Praze přes Vltavskou.
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/24/Praha,_Hole%C5%A1ovice_-_Names_Fest,_Mode_2_(detail_1).jpg
A kdyby náhodou už link nefungoval, hledejte "graffiti vltavská"