Cesta ....

Každodenní jízda do práce.
Budím se k ránu a při pohledu na mobil ... super, ještě mám čas, vstávám až za dvě hodiny, zahrabu se ještě více pod peřinu, zmuchlám polštář pod hlavou a spokojeně znovu usínám a usmívám se blažeností, pravda, mám jich více... Najednou, z ničeho nic, jak divné, ten protivný budík. Odkládám několikrát vyzvánění, zbytečně, stejně vstát musím do temného rána. Jedna nožka, druhá ... brrr .... Úprk do koupelny, známé rčení "neznám Tě, ale přesto Tě umyji". Sprcha, teplá voda stéká, zavírám oči a užívám si to.... rychle do ručníku. Rozsvítím světlo, bludičku ... můj krásný obličej potřebuje doladit, nádherné tmavě hnědé oči zvýraznit.
Mé oči jsou bránou do mé duše, když je Ti dovoleno, uvidíš tam vše. .......... á skříň, co tentokrát na sebe, náušnice a náramek ve stejné barvě, své kamínky mám stále sebou. Kontrola času a ještě vlasy, lak a můžu vyrazit do ulic. Sluchátka a mobil, neoddělitelná součást. Pustím si hudbu, tentokrát rockové balady. Přicházím na zastávku. Ranní rituál, zavolat své lásce... jsem tak zabraná do hovoru, že mi ujede tramvaj, to jsem celá já a to se mi nestalo poprvé. Naštěstí čas ještě není neúprosný a dalších 10 minut ... Konečně nastoupím, tramvaj číslo 11 a vyrážím směr práce, zaměstnání, koníček, tam, kde se rozčílím, směji, mám hodně práce a psychické zátěže, kde mám lidi, které mám ráda, které nemusím, ale vycházím s nimi. Jsem profesionál ..... Usmívám se, naproti sedí pán. Příjemný starší pán. Je mu vidět na očích, že mi chce něco říci. Sundám si sluchátka a čekám. Usměje se a povídá, že dlouho se nesetkal se ženou, která by se tak usmívala jako já. Ať ten úsměv neztratím a nešetřím s ním na lidech, které mám ráda a kteří si ho zaslouží. "Má žena ho ztratila." ....
Najednou zestárl a zahleděl se ... za chvíli se v něm život znovu objevil, usmál se ..... a vystoupil. Nevnímala jsem hudbu a rozhlédla se kolem. Snažila se odhadnout lidi kolem, podle gest, hovoru, držení těla.
Malé holky, malé povídalky, radostné, těšící se na svět a jejich kamarády. Holky vyšňořené, kluci začali experimentovat s gelem, parfémem... milý pohled, jen vzpomenout na ten čas dětství .... Ženy, matky jedoucí do práce nebo za něčím pro ně podstatným. Ještě, že máme ty mobilní telefonní přibližovadla. Poslední instrukce do telefonu a hlavně "nezapomeň... " A abychom nezapomněli na pány. Skladba různorodá. Mladík se slečnou, pravděpodobně spolužačkou. Tak strašně chtěl zapůsobit, naštěstí děvče, ryzí srdce, vše vnímala s lehkostí a úsměvem, mladý muž se uklidnil a byl svůj. Pak chlapci, na které se zapomnělo, když se rozdával rozum, mluva ... a jedno dívčí (nechci ji nazvat hanlivě), které jim "krásně" sekundovalo. Češtinář by zaplakal. Samozřejmě hluční, muselo je být slyšet až na druhém konci města. Spokojeni sami se sebou.
A nakonec muž, asi třicátník. Byl s postiženým chlapcem na vozíčku. Chlapec postižený tělesně i duševně. Má babička vždy říkala, koho pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Nechci se rouhat, ale vybírá si špatně.
Chlapec ve svém klidném světě si povídal sám pro sebe. Snažil se okomentovat všechno, co viděl. Muž třicátník, četl si a nevnímal... Tak uběhla cesta do práce, každý den jiná ...