Na Ostří nože

„Jak to, že tebe nikdy nikdo nepřepadl!?“ zeptal se Hynek mezi čtvrtým a pátým pivem a z tónu v jeho hlase bylo znát, že vlastně nečeká nějakou magickou odpověď, která by mu už nadosmrti zaručila bezpečný průchod noční Prahou. Jen si chtěl ulevit a postěžovat.
Ostatně být okraden na třech různých místech, ve tři různé noci a přitom v jednom a tom samém měsíci, to už chce pořádnou dávku smůly. Hynek skoro podezíral nějakého ukřivděného, dávno zapomenutého boha, či špatnou karmu, nebo snad zrychlenou rotaci Marsu, ačkoliv to nikdy nedal znát.
„Co já vím, asi se mě bojí,“ prohlásil jsem ironicky.
Jinak to ani říci nelze. Pravda, měřím skoro sto devadesát na výšku, ale že bych ze mě šel strach? Svalové hmoty za pár let beze sportu nemilosrdně ubylo a ruce začaly vlát jako kus hadru - zato jinde bych mohl vesele rozdávat. Ostatně Hynek svoje pobavení nijak neskrýval.
Jemu tedy žádná hmota rozhodně nepřebývala. Vlastně - kdybych mu věnoval tu svou přebytečnou, možná by se vzezřením konečně přiblížil dospělému muži.
Totiž, Hynek byl vždycky ohromná hlava s neskutečným talentem na výtvarné umění a prakticky cokoliv, co vyžadovalo šikovné ruce – maloval, kreslil, řezal, sochal… jen ta hlava asi zapomněla říct tělu, že má růst taky. A tak byl Hynek ve třídě vždycky nejmenší – s postavou a kukučem deváťáka, což alespoň částečně kompenzoval hustým plnovousem.

„Budeme chodit na nějakej bojovej sport. Mě už tohle nebaví, desetkrát do roka si dělat nový doklady!“ rozhodl Hynek.
„No hele!“ a z batohu vytáhl zmuchlaný kus papíru, který položil demonstrativně na stůl.
„Tak tohle je moje občanka. A tu v plastu jsem neměl ani nepamatuju!“
„Jo, já bych i chodil, ale asi na to prostě nejsem. Víš, jak to dopadlo posledně,“ odpověděl jsem vyhýbavě se vzpomínkou na první (i poslední) setkání s thajským boxem, po kterém jsem tři týdny kulhal. A to proti mně tenkrát nestál ani živý člověk, nýbrž tvrdý pytel v jedné z tělocvičen.
 „Jak myslíš, ale rozhodně by ti to neuškodilo,“ prohlásil nakonec a očima rejdil po mém břiše, skoro jako ostřelovač laserovým zaměřovačem. 
„Tak já půjdu někam bez tebe,“ řekl nakonec.
„To si povíme!“ zakončil jsem onu krátkou debatu, a stočil hovor zpátky na důležitější témata, jako například vzdělání obyvatel v zemích třetího světa, nebo ztrátu důvěry v politiku v porevolučním Česku. Vždyť na debatu o dívkách a sportu bylo přeci jen trochu pozdě, a hladinka alkoholu dál rostla.

Od onoho večera jsem pak Hynka nějakou chvíli neviděl. Přesto, že jsem se právě s ním vídal ze všech bývalých spolužáků nejčastěji, i tak to znamenalo přinejlepším jednou za dva až tři měsíce.  Zato jsem o něm dost často slýchal:

„Hele, Hynek se nějak zbláznil ne?“ utrousila během telefonního hovoru Lucka.
„Pořád na ten facebook dává takový podivný fotky a statusy – jednou s nějakejma plešatejma chlapama v maskáčích, pak zas s nějakou šílenou mačetou… von je z něj jako teďka ten… fotbalovej chuligán, nebo co?“
„Že by mi něco uniklo?“ řekl jsem si v duchu a nahlas dodal jen:
„No to vážně nevím, Luci.“
(Mohl právě tohle být výsledek našeho nočního rokování?)
„Jdu s ním příští týden na pivo, tak já něco zjistím, ale chuligán to asi nebude. Vždyť víš jakej je, když přijde na sport – to pak existuje jenom ta jeho lukostřelba. Na fotbal bys ho nedostala ani v kazajce,“ ujistil jsem Lucku.
„To právě vím, ale vezmi si, jak třeba hráblo Petrovi!“ řekla Lucka už trochu znepokojeně.
„Tak zas… kdyby mu hráblo jak Petrovi, možná by těm chuligánům opravil karmu, ne?“ odpověděl jsem jí pobaveně.
Lucka se nesmála. Tedy, ne, že bych se divil.
 S Petrem se totiž Lucka dala v prvním ročníku dohromady a vydrželo jim to téměř celou střední školu. Potom v posledním roce se začal Petr nejdřív zajímat o čínskou medicínu, krystaly, čakry… až nakonec, těsně před maturitou, řekl Lucce, že spolu už nemůžou být, protože jí má sice rád, ale že prý nemají kompatibilní aury.
„Hm, tak pak dej vědět,“ ukončila hovor Lucka a z tónu v hlase bylo znát, že s Petrem jí celá záležitost ještě stále dost mrzí.

Na další sezení u piva jsem se připravil téměř jak televizní moderátor na politickou debatu. Projel jsem Hynkův „profil“, hledal indicie a připravoval si otázky, kterými bych z něj nenásilně dostal vše, co chci vědět a zároveň ho nevyděsil. Sešli jsme se v naší oblíbené žižkovské štaci a já si v hlavě rekapituloval všechny informace.
„Tak jsem se začal učit sebeobranu s nožem!“ Vypálil hrdě Hynek v tu samou chvíli, kdy na podtácek přistálo první chlazené pivo.
Tenhle začátek jsem věru nečekal a najednou jsem se cítil poněkud hloupě, že jsem tolik času věnoval špionážní činnosti na sociální síti. Ono se někdy opravdu stačí zeptat.
„Je to super a docela mi to jde. A taky mám pocit, že jak chodím s nožem u pasu, tak působím v noci o dost víc sebevědomě, protože nový doklady už mám dva měsíce a tyhle možná stihnou i vychladnout,“ rozpovídal se Hynek a povytáhl si bundu.
A opravdu – na každém boku se mu vyjímalo kožené pouzdro a v nich dvě pořádné čepele.
„Pěkný ne?“ zeptal se mě Hynek a neskrýval určitou pýchu.
„Jo, pěkný… vypadáš trochu jak indián,“ odlehčil jsem hovor.
„Ale už to schovej. Myslím, že jsi to ukázal celý hospodě a pár lidí vypadá trochu nervózní. Tak snad to nebudeš muset nikdy použít – je to vůbec legální, takhle to nosit?“ zeptal jsem se.
„Já ti ani nevím?“ řekl k mému překvapení Hynek.
„Te-o-re-ti-cky, dokud to nepoužiju proti někomu, není to zbraň, ale nářadí – z kladiva se přece taky stává zbraň, když s tím někoho praštíš. A pak je tu taková ta přiměřená obrana, že jo… takže když na mě někdo zaútočí nožem nebo jinou zbraní, asi to použít můžu.“
„Hm… ale nechceš ne?“ řekl jsem trochu znepokojeně.
Sám se nožů bojím, a představa, že bych byl svědkem jejich použití proti člověku, ve mně vytvářela nepříjemné svrbění.
„Jasně že nechci – tam se neučíš jenom jak s nožem útočit, ale hlavně jak se proti tomu bránit. Posledně na mě přeci ten feťák vytáhnul kudlu a já se málem podělal strachy. To teď už bych se ho asi tolik nebál,“ řekl váhavě.
Měl jsem velmi smíšené pocity. Já – odpůrce zbraní a násilí a vedle mě kamarád, který s neskutečným zaujetím vyprávěl o tom, co už všechno umí s nožem pevně sevřeným v ruce.
Ano, přál jsem mu to získané sebevědomí, ale trochu se bál, co všechno se může zvrtnout, nebo nedej bože, že by se někde zkoušel bránit. Potom by přinejlepším vyvázl s nějakým trestem za nepřiměřenou obranu, přinejhorším pak v nemocnici, nebo… ne to proboha ne!
„Ale víš, že bych si to chtěl vyzkoušet v opravdový situaci?“ potvrdil moje znepokojení Hynek.
„Tam tě to naučí dobře, ale člověk by si chtěl zkusit potvrdit, že to fakt funguje – tělocvična není Smíchovský nádraží ve čtyři ráno,“ doplnil ještě.

Hynek bral očividně trénink opravdu svědomitě. Doma se mu během následujících týdnů a měsíců nahromadily nože různých velikostí a tvarů a několikrát mě i s radostí využil, aby mi ukázal, co umí. Tedy s jeho radostí. V takových chvílích jsem většinou zavřel oči a doufal, že až je otevřu, neuvidím ze mě trčet plastovou rukojeť.  Jeho sebevědomí také neuvěřitelně vyrostlo a musím přiznat, že to byla rozhodně pozitivní změna. Bohužel ruku v ruce s tím šla touha po opravdové akci.
„Fakt nechceš chodit se mnou?“ naléhal na mě Hynek, když jsme se opět po čase sešli nad zlatým mokem.
„Hele, jsem trochu nalomenej. Říkám si, že je lepší ten nůž znát, než se ho bát, ale víš, jak to mám se zbraněma. Navíc se v Praze cejtim docela bezpečně. On ten Žižkov vážně není to, co bejval,“ řekl jsem poněkud vyhýbavě.
„Já tě nutit nebudu, ale je tam u toho i docela příjemný posilování,“ zkusil to ještě.
„Jojo, to jsem si všimnul!“ polichotil jsem Hynkovi, když zatínal svoje bicepsy.
„Změníme téma: vstáváš zítra někam?“ vyhrkl na mě Hynek.
„Asi ne, proč?“ odpověděl jsem, očekávaje nejhorší.
„U nás v Nádražní otevřeli nějakej novej klub a já jsem se tam chtěl jít podívat, jenže sám tam nepůjdu a ostatní jsou líný za mnou jet na Smíchov. Šel bys? Na chvíli?“ Přemlouval mě Hynek a kýváním hlavy naznačoval jedinou správnou odpověď.
„Tak co mám s tebou dělat…“ řekl jsem odevzdaně, přestože jsem sám byl docela zvědavý.

Je jen pár míst v Praze, které mě znepokojují i ve dne, natož ve tři hodiny noci. Jedním je okolí metra u stanice Palmovka (kde se na mě kdysi vrhl bez varování jakýsi holohlavý spoluobčan za bílého dne). Potom je to park obklopující Národní Muzeum a nakonec… Smíchovské nádraží.
Možná, že si člověk svá neštěstí opravdu přivolává svým negativním myšlením. A čím víc nechcete, aby se něco stalo, tím spíš se to stane. Nebo je to jen prachsprostá náhoda?
Podobných myšlenek mi stihlo proběhnout hlavou stovky, když nám cestou na noční spoj vyšli vstříc tři gentlemani.
„Peněženky a mobily, dělej!!“ zaburácel ten uprostřed, v ruce nůž a přes hlavu kapuci. Dva další stáli mírně v pozadí a ve mně hrklo.
Hynkova reakce byla ovšem pro všechny zúčastněné, včetně mě, nečekaná. S rychlostí psance z Divokého západu se mu v pravé ruce zablýskla čepel a s tónem, kombinujícím absolutní štěstí, šílenství i odhodlání zakřičel:
„Ty vole… KONEČNĚ!!“
Po pár vteřinách nebylo tři mladíky nikde vidět. Když jsem se z ošklivého zážitku nad utěšujícím panákem v Hynkově režii přestal třást, konečně jsem mohl docenit jeho výcvik. Vždyť nakonec to nebyl jeho nůž, nýbrž Hynkovo sebevědomí, které nás ubránilo.