Dilema

Tak holky užijte si víkend“, volá jakási žena do hloučku ostatních. Olga je mezi nimi, ale ví, že jí se to netýká. Nastoupila docela nedávno do rozjeté výrobní haly, mezi lidi, kteří se znají. Ji neberou na zřetel.

Nezapadla.

Většinou se k ní chovají slušně, jen občas mistrovi ujedou nervy a potřebuje si vylít vztek, tak obětí se stává ona, je nová, nezkušená, chybující. Co na tom, že k chybě došlo někde jinde? V případě její linky, je mistrem dvacetiletý kluk, vyučený kuchař. Dělá se jí zle z toho, jak mu ti vlezdoprdelkové neustále lichotí, pějí chválu, obdivují jej. Kdyby bylo však nač, kolikrát neví kde mu hlava stojí, lítá jak pošuk po lince, neví kolikátá bije. Zmatkař. Jak takový kluk už může být mistrem? Jeho matka je kancelářská, jak se dozvěděla později od jistého zdroje. Začíná jí to vše zapadat do sebe.
„Tohle ještě nic není, na druhé lince mají o rok mladšího, nevyučeného, ale jeho tatík je zde supervizor“, špitala důvěrně kolegyně.

„Kam ten svět spěje?“

Také kdysi bývala mistrovou. Nikoliv ve dvaceti letech. Musela se nejdříve vypracovat, ukázat všem, že je schopnou. Často vzpomíná na pana mistra, Františka, pod jehož taktovkou byla radost pracovat. Byl pravým opakem toho současného. Nikdo mu nemusel lézt do zadnice, neboť měl lidi rád, nedělal rozdíly. Nový přírůstek vždy vítal s úsměvem, poplácáním po ramenou, přáním,ať se mu daří a hlavně líbí. Byl jakoby tátou. Vzhlíželi k němu s respektem, vážili si jej.
„Jo kde jsou ty časy dneska?“
Dnes je to vše jen o známostech, co na tom, že ten dotyčný v životě nic nedokázal, nic neumí, nemá základy slušného chování, má rodiče, kteří zatahají za šňůrky a ze synáčka je mistr.

Jak se už těší na víkend, konečně si odpočine, vyhodnotí celý týden. Trochu se zase srovná, načerpá sílu. Cítí se tak mizerně, ne však z únavy, ale ze všech těch lidí.
Je na lince nováčkem, tudíž nemá právo do ničeho zasahovat, nerozumí tomu.
Vedle ní pracuje paní, která je malinko pomalejší, ostatní se k ní chovají jak supi. Mistr chodí a nabádá ostatní k tomu, aby se s ní nebavili. Dnes přišel i za Olgou.
„Nechci aby to vyznělo jinak, než to myslím, určitě jste si všimla, že brzdí linku, my tady takový lidi nechceme, musíme se spojit, znechutit, donutit ji k odchodu“, říkal vážným hlasem.
Nevěděla co říci. Jen pokývala hlavou na důkaz, že rozumí.
Má však dilema, které musí do pondělí vyřešit, neboť mistr čeká na vyjádření.
Buď může jít s nimi anebo proti nim.

Teď babo raď!
Pere se to v ní.

Na jedné straně je strach o práci. Najít dnes v padesáti letech zaměstnání, je téměř nadlidský výkon. Když přistoupí na jejich stupidní hru, přidá se k lidem, které tak odsuzuje, právě proto jakými jsou. Možná si souhlasem zajistí místo na delší dobu, přijmou ji mezi sebe, ale co když pak přijde na řadu ona, jako nejstarší a vyštípou jí také.

Na druhé straně je lidská stránka. Cožpak člověk, který je pomalejší, je něco míň než ostatní? Přitom zrovna tahle paní se s ní baví, působí příjemně, na rozdíl od většiny ostatních. Štve ji jak se všichni zaměří na slabšího jedince, jak sprostě se k němu chovají. Nikdo z nich si neuvědomuje, jak těžké to vše je pro takového člověka, kdy chodí do práce s vědomím, že je neoblíbeným. Většina těch lidí tam ani neví proč ji nemají rádi. Bojí se vyjádřit svůj postoj, aby se snad také nestali nepohodlnými? Buď nemají svůj názor, anebo mají, bojí se ho však říci nahlas. Je to mnohem jednodušší přidat se k většině, vyštvat jednu nebohou ženskou.

Kéž by tohle nemusela vůbec řešit.
Chodit každý den do práce, udělat si své, jít domů s čistou hlavou. Tak jako tomu bylo dříve. Tolik se toho změnilo. Olga se už měnit nechce.
Postaví se na stranu kolegyně. Zůstane člověkem, ať to dopadne jak chce.