Odhalení

Pohodlně se usadil a skrze okno hleděl na noční oblohu. Hledal svou hvězdu, která by ho vzala k sobě. Pryč odtud. Pryč z místa, kde na něj všichni hledí skrze prsty.

Uplynul měsíc od té doby, co seděl na tom samém místě. Tehdy po své hvězdě chtěl, aby mu řekla proč zrovna on musí být jiný než ostatní.
Vždycky si myslel, jaké má štěstí. V řadě stejných hrnků se mu vždy zamlouval ten popraskaný. Něměl rád stáda ovcí, kde nebylo důležité jméno. Přesto nikomu neřekl o křídlech, která skrývá za zády. Nikomu neřekl, že čeká až ho vysvobodí jeho hvězda. Tajne si smlouval znamení. Bude čekat na rohu ve svém pruhovaném svetru.
Snad se dočká. Bude vyhlížet její úsměv.
Měl svá tajemství. Každý nějaká má. Každý má důvod, proč plakat před spaním. Ale ten jeho ho tížil čím dál víc. Jel autobusem a všichni na něj zírali. Cítil to. Pozoroval cestu, kterou nesnášel kvuli její délce a do zad ho bodaly opovrhující pohledy ostatních. Nemohl vystoupit. Tím by jím dal za pravdu. Přiznal by, že v jejich světě nemá co dělat. A přitom si ho vážil víc než oni. Vždyť Země je plna květin a stromů, s kterými lze rozmlouvat. Na nebi svítí slunce, které nás hřeje, i když nás strach mrazí v zádech. A hvězdy...ach ty hvězdy...
Měl spoustu přátel. Přehlíželi to, co ho činilo odlišným a on byl rád. Tak moc si přál s nimi splynout. A zároveň jim chtěl říct o svých křídlech, ale věděl, že by to příliš ovlivnilo jejich vztah k němu. Nesnášel se za to, že jim lže. Klamal je každým pohledem a oni ho měli rádi.

Seděl a přemýšlel o deštných pralesech. Kdo je asi pokácel, že se tolik dusí. Otevřel okno. Už věděl, že se nikdy nezmění. Byl k tomu předurčen od té chvíle, co mu na zádech vyrostlo první pírko. Jeho hvězda mu našeptala, že se nesmí stydět za to, kým je. Poté nenápadně zhasla.
,,Já nejsem jako vy! Já jsem jiný! Nemohu se změnit!", řval z otevřeného okna do tmy.
,,Vlastně se ani změnit nechci. Nechci ztratit svojí hvězdu."
Vykročil na parapet, rozpřáhl křídla a vzlétl.
Byl šťastný. Už nemusel nic skrývat. Nic ani svoji hvězdu, která mu konečně ukázala směr.
Avšak netrvalo to dlouho. Brzy ležel na zemi. Schoulen v křečich u nohou svých přátel. To oni ho sestřelili. Ne za to, že jim dříve lhal, ale za to, že jim tentokrát řekl pravdu.