Potížista

„Tak co vole, udělals?“, ptají se věrní kamarádi Matěje na výsledek opravné maturity.
„Ne, zase jsem prolít“, zní odpověď.

„K čemu já potřebuju vzdělání, mám zámožný rodiče, postarají se.“

**
Fotřík se opravdu snaží, už mi obstaral několik míst, povětšinou pěkně zašitých v kancelářích, kde na mě nekladou příliš vysoké nároky. Jenže mě to nebaví, ráno vstávat, docházet jako panák do práce, kde se kromě jedné polední pauzy dohromady nic neděje. Nudím se tam, vymýšlím různé záminky, dělám si legraci z lidí, pak nastává pravá zábava. Na nějaké jejich moresy jako jsou dodržování pracovní doby, či přestávky, na to jim dlabu. Dělám si co chci. Pro většinu z nich jsem potížistou, vždy se najde nějaký blb nebo blbka, kterým se nehodím do krámu a vyhodí mě.

Jdu si postěžovat máti, ta mě chápe více než otec, vyslechne mě, pronese povzbudivá slova, která jsou pro mě balzámem: „ Matýsku, kašli na ně, vždyť ty jsi vyjímečný. Vyplázne tak dva litry se slovy: „jdi si něco koupit.“ To už vím, že překážím, můj vyhrazený čas hovoru s matkou je u konce.
Povětšinou jdu do herny, naházím prachy do automatu, někdy se zadaří, jindy ne, co na tom, prachy budou, my ne. Vyjímečně si jdu užít do bordelu, s nějakou děvkou.
**

Život je jeden velkej flám.
Nejradši bych ho proflámoval celej, jenže nejsou lidi, prej musej chodit tahat. Složenky se samy nezaplatí, takový kecy. Většina mých kámošů je touhle nemocí také nakažena. Takže se už málokdy sejdeme v celé sestavě, ale i tak si občas užijeme pařbu, vyjímečnou, na kterou se nedá zapomenout. Jednou jsme vzali holky, vloupali se do cizí chaty, jejíž majitel zřejmě nebyl chudák, chlastali jsme whisku, kouřili doutníčky, i marjánka se našla, ne zrovna málo. Nabalili jsme si i na cestu domů.

Zhulili jsme se jak prasata, byl to dobrej matroš.

Minule jsme si udělali okružní jízdu noční krajinou, dali skéro ve třech, jezdili bůhví kde, to byla prča. Jen mi pořád vrtá v hlavě ten náraz. Odneslo to jen světlo, pomačkaný plechy, trocha krve na kapotě. Holt nějaký zvíře, nemá se tam motat.
**
Kámoš přišel celej zelenej, že městem se nesou zvěsti, o přejetém chlapovi na lesní cestě.
„No a i kdyby, tak fotr nás z toho vyseká“, nezapomeň, je to právník, snažil jsem se ho uklidnit.
„Nepřijdou na nás nikdy.“
„Jo, kámo, závidím ti tvou jistotu, přihlásil se nějakej svědek, nezapomínej, že takovou káru co máš ty, nikdo jinej nemá.“

„Zahulíme?“, zkoušel jsem ho přivést na jiný myšlenky.
„Snad jindy.“

Sráč jeden podělanej!
**

Večer přišel otec nečekaně brzy domů, kázal cosi o morálce a zodpovědnosti. Byli za ním poldové, na zítra jsem pozván k výslechu.
„Půjdeš tam se mnou, jako můj právník“, končím tímto mravní estrádu.
„Nepůjdu, jsem otec, ne tvůj právník.“

Tak tohle snad nemyslí ani vážně. Ještě štěstí, že matka má také známé, takže mi obstará někoho solidního.
„Nespoléhej se v tomhle ani na mámu, tohle si vyžereš sám, jsi dospělej“, končí otec debatu.
Vypadá to, že si nedělá prdel, on to snad myslí vážně! Je mu to fuk! Tak tohle je fakt přes čáru.

Vlastní rodiče mě hodí přes palubu. Prej tohle není už klukovina, ale závažnej trestnej čin.
Stejně to byl nějakej bezdomáč, kterej se potuloval odnikud nikam.
Kolik tak můžu vyfásnout? Pět let, deset? Kurva, přijdu o nejlepší roky svýho života.
Možná se stane zázrak a fotr změkne...