Hajzl

„Víš ty co, už tě mám plný zuby, sbal si svý fidlátka a vypadni z mého života," křičí na mě hystericky má láska.

Nechápu co se děje. Snažím se jí uklidnit. Musím však zjistit podrobně pro mě tak důležité informace, abych snad "příště“ mohl být více opatrnější. Říká se přece, že chybami se člověk učí.

Internet, to je můj úhlavní nepřítel. Ten mě zřejmě jednou zničí. Bláznivý ženský s tou jejich touhou vystavovat fotky na sociální síti, chlubením se, jakého mají skvělého chlapa, konečně našly, to co hledaly celý život. Musí to prostě dát na odiv všem, celému národu.

Známá mé známé chodí s tím chlapem, s jakým jsi ty na fotce, čtu nevěřícně vzkaz, znechuceně kroutím hlavou: „no přece tomu nevěříš?“
Věří, se slzami na krajíčku, ale věří.
Pak to leze dál, že tohle není jediný vzkaz. Cítím krůpěje potu na čele, začínám být nervozní. Rozklikává mi fotku, já poznávám, nahlas to však nemohu přiznat.
„Tahle mi píše, že máš u ní nějaké věci ještě," dodává.
Co teď? Přiznat aspoň tu jednu anebo dál zatloukat?
„Podívej se mi do očí, řekni mi pravdu," naléhá.
Dívám se všude, jen ne do očí, to nedokážu.
„Takže ty jí tedy neznáš?"pokračuje ve výslechu.
„Ale, lásko já miluju jen tebe," snažím se odvést řeč jinam, ale marně.
„Víš my jsme se s Kamčou dohodly, že se sejdeme, vyříkáme si vše z očí do očí."
S Kamčou. Dohodly. Z očí do očí. Jdou na mě mrákoty.
Začínám tedy opatrně přiznávat barvu, znám jí, ale už je to déle, co jsem u ní bydlel.
„Tak tím lépe pro tebe, konečně si od ní odvezeš ty věci," konstatuje s úlevou.
Začíná mi být už vážně blbě.
„Já nikam nepojedu," trvám na svém.
"Tak tím ses prozradil, že to neskončilo," uzavírá debatu čistě logickým, ženským myšlením.

Jak jí mám vysvětlit, že jsem hajzl. Každý víkend odjíždím za svou matkou, je to však jen výmluva. Matka už nežije. Jezdím ke Kamče, další víkend ke známé té známé, pak si občas zaskočím k další, která bydlí jen pár bloků od nás. To je na tom to nejzajímavější, ta ke které to mám pár metrů, tak o té nic neví.

Snad poprvé v životě cítím, jak jsem bezradný. Mám vyčkávat, přesvědčovat anebo jít o dům dál?
Rozhodla za mě, sbalila mi těch pár švestek, ukázala na dveře, kterými mám odejít.

Hrdě tedy odcházím.
***
Sedím na nádraží, rozhodnutý odjet co nejdál odsud. Vtom přichází jakási žena, usedá na lavičku vedle mě. Nová příležitost. Začínám hovor jak je dnes krásně, ale mohlo by sprchnout. Dostává se mi kladné odpovědi. Začíná se chytat na udičku. Přijímá dokonce pozvání na kávu. Mezi řečí se dovídám, že je vdova už nějaký ten pátek, bydlí na samotě, co se týče veškeré techniky dnešní doby, tak je úplně nahraná, neboť je špatný signál. O nějakém internetu, si může nechat leda tak zdát. Já už vím, že tohle je ta pravá ženská pro mě.

No není ten život krásný?
Zbývá mi sotva hodina na to, abych změnil směr jízdy do chaloupky bez technických vymožeností.
Přemýšlím jak na tuhle ženskou to vše narafičit.
Na hodně žen platí můj neodolatelný úsměv a smutné oči. Na některé sladká slovíčka. V případě té poslední od níž jsem byl vyhoštěn, neplatilo nic z tohoto. To byla fuška tenkrát. Tolik času, ale nemám. Volím tedy lítost.
Líčím Marii smutný život smolaře.
O tom jak mi utekla nedávno přítelkyně, se kterou jsem žil několik let, jak mě bezostyšně podváděla, zatímco já byl věrný.
„Věřil jsem jí tak jako nikdy nikomu.“
I slzu vytlačím z mých falešných očí.
Maruška je dojatá, hladí mne po vlasech, říkajíc: „neboj zase bude dobře.“
Tuším, že jsem na dobré cestě.
Jen mě začíná trápit myšlenka jak se budu z těch končin kdesi u lesa dostávat za Kamilou, Jarmilou, Monikou.
„Nemám kam jít, kam hlavu složit. Potuluji se odnikud nikam, přespávám po lavičkách. Tolik toužím po lásce, po té opravdové."
Vidím jak se jí lesknou oči, v hlavě honí myšlenky.
„Tak už to kruci vysyp," nabádám ji v duchu, už mi to přijde moc dlouhý.
„No já víš.., nechci aby sis to vysvětlil špatně, nejsem zvyklá nabízet střechu nad hlavou cizímu člověku, ale cítím, že tobě tím hodně pomohu.“
Teď anebo nikdy, napadá mě.
„Promiň, ale tohle já nemohu přijmout, vážím si tvé nabídky, jsi moc hodná ženská, krásná, inteligentní. Taková po které mé srdce prahne celý život. Nemohu tě takhle využít. Nezlob se.“
Už je na lopatkách.
Pohladí mi ruku, s prosebným výrazem v očích, doslova žádá, ať jí neodmítám.
Dnes mám zkrátka šťastný den.
Za malou chvilku sedíme v autobuse a jedeme neznámo kam.
Poslední zastávka, jsme na místě. Hodina cesty od toho, kde jsem žil doteď, to zas není taková katastrofa. Procházíme malou vískou, ruku v ruce, potkáváme lidi pro mě zatím neznámé. Blížíme se k domu, před nímž stojí mladá žena, Maruška mi důvěrně sděluje informace, netuší jak vzácnými pro mě jsou.
„To je Káťa víš, svobodná matka, střídá se to u ní jak na běžícím pásu.“
„Opravdu?“ žasnu s pusou dokořán.
Zdravíme se s Káťou, nemohu si nevšimnout jak lačné pohledy vrhá mým směrem. I mě se líbí. Je mladá, štíhlá, usměvavá, přesný opak té, která si mne vede domů.
Další ženou je Miluška, hodná ženská, jen má smůlu na chlapy. Taky nevypadá špatně, i když můj typ to vyloženě není, ale což, prý má majetek.
Stavíme se ještě v malém krámku, kde čeká ten největší skvost.
Petra.
Jiskry co lítají během té chvilky, málem zapálí obchůdek. Oči řeknou tolik, co někdo nestihne ústy za celý život.
Budu chodit často na nákupy.
Když si představím, že díky nedostupnosti signálu, žádná z nich nevlastní internet, tak jsem se ocitl v malém ráji. Tolik štěstí jsem už od života ani nečekal.

Večer přichází nevítaná návštěva.
Doslechla se, o nové pracovní síle. Hledá dobrovolníky do lesa. Kácení stromů, výsadba nových.
„Proč ne?“ povídám a vykouzlím neodolatelný úsměv.
„Tak zítra na to vletíme," dodává stejně neodolatelně Gábina.
Nejradši bych na to vletěl hned, pomyslím si, ale dnes je na řadě Marie.

Zítra začne teprve ten pravý život.

Ráno začíná snídaní do postele, taky po takovém výkonu bodejť ne. Marie září štěstím a spokojeností. Což o mě se říci nedá, jsem utahanej.
V hlavě mám stále Gábinu. Hnědá kukadla, bujné poprsí dmoucí se v miniaturním tričku, dlouhé, štíhlé nohy v minisukni.
Chci jí.
**
„Tak jak jste se vyspal?“ vítá mě s úsměvem.
„Dobře, jak Vy?“
„Co kdybychom si tykali?“ zazní nečekaně z jejích úst.
Na důkaz souhlasu vykouzlím úsměv.
První přátelský polibek, otázky a odpovědi, náhlé vybočení z cesty do temného lesního zákoutí.
Vášnivé milování v její režii. Div, že mě neznásilní. Čekal jsem něhu, doteky, polibky. Spletl jsem se, namísto toho se na mě vrhla a šla rovnou na věc. Divoška jedna.
Cestou z práce potkávám náhodně Káťu. „Ta jí má na zip," vybaví se mi hláška jednoho kolegy z lesa. Zve mě na kávu, neodmítnu, cožpak můžu?

Ještě se stavím pro cigarety v krámku. Petra obíhá pultík, na dveře vylepuje ceduli, s přejímkou zboží. Strká mě do kamrlíku mezi krabice, nedočkavě mi rozepíná poklopec.
Napadá mě, že ty ženský tady zřejmě neviděly chlapa pár let, každá se hned sápe jen po tom nástroji k uspokojení chtíče. Já mám rád pomalé milování, žádná se ani neobtěžuje mi věnovat pozornost. Už potřetí pár těch směšných pohybů a alou domů za Marií.
Tady tomu šéfuju pro změnu já.

Pořád mám v hlavě Gábinu. Nevím co se to se mnou děje, myslím na ní každou chvilku. Těším se na zítra, až budeme spolu.
Druhý den mě ale přehlíží jak družstevní lán. Laškuje s traktoristou Láďou. Koulí po něm očima, nešetří úsměvy. Jsem vzduch.
Sedím opodál, je mi smutno.
„Proboha co se to se mnou děje?“ pokládám si otázku. Žárlím.
Nejradši bych mu rozbil hubu.
**

Už měsíc mě Gábina ignoruje. Koketuje s brigádníky, kteří přicházejí na výpomoc. Sotva pozdraví. Je mi ze všeho zle, posledních pár dnů špatně spím, nechutná mi jíst. Nemám náladu na nic. Zamiloval jsem se, snad poprvé v životě.
Začínám si uvědomovat jak se cítily všechny ty ženský, kterým jsem zlomil srdce. Jak moc láska bolí.
Hlavně v tom případě, kdy není opětována.
Vzpomínky mě vrací čím dál častěji, ke všem těm minulým, kterým jsem sliboval lásku, tvrdil, že je miluji a v duchu se jim smál, jak jsou naivní.
Kamila mi jednou řekla: „počkej však ono na tebe taky jednou dojde.“

Musím jí říci, že ji mám rád.

„Tak ty mě máš rád?“ směje se Gábina do mých smutných očí.
Bolí to.
„Víš co jsi? Normální chudák! Snad si nemyslíš, že bych s tebou mohla žít? Copak jsi vážně tak hloupej?“
Slova, která bodají hluboko v srdci.
Hnusná, neutichající bolest. Přání zmizet tak navždy z povrchu zemského.

Vrátivší se z práce domů balím beze slov svůj bágl. Marie jen tiše přihlíží.
„Promiň mi, jestli můžeš.“
Na chvilku se zadívám do jejích nechápajících očí, raději mizím bez zbytečného vysvětlování.

„Takového hajzla si nezaslouží.“