Gerbera – Více než tisíc slov

 
Dnes nastal Den D mého šestnáctiletého života. Oficiální odchod ze základní školy. Slavnostní zakončení se mělo jako každoročně odehrát v divadle na malé scéně. V určený čas se prostor před divadlem zaplnil našimi fešnými spolužáky v kvádrech, mezi kterými pobíhalo o mnoho více zástupkyň něžného pohlaví v roztodivných šatech a botách na podpatku, na kterých bych se zaručeně přizabila, jen co bych překročila práh dveří.
  „Víte všichni, komu dáváte kytku?“ oslovila naší třídu jedna ze spolužaček. Nakoukla jsem dopředu, kde držela v rukou seznam.
 „Koho mám já?“ usnadnila jsem si zírání do seznamu otázkou.
„Ty? Bránovou,“ zjistila po nahlédnutí do seznamu.
„Bránovou? A proč já?“ založila jsem si naštvaně ruce na hrudi. Bránová byla asi jediná učitelka, o které můžu opravdu říct, že jsem ji vážně neměla ráda. A nebyla jsem jediná. Averzí vůči její osobě trpěl takřka celý druhý stupeň včetně rodičů. Osvobození jsme se dočkali v polovině školního roku, kdy po vzájemné dohodě s ředitelem ze školy odešla. Kdybychom mohli, tak její odchod tehdy slavíme týdenní pařbou.
  Prosím, ať nepřijde, prosila jsem v duchu, zatímco jsem se zakloněnou hlavou dívala na oblohu. Moje přání nebylo vyslyšeno, jak jsem zjistila už při předávání vysvědčení vedlejší třídy, které jsme pozorovali namačkaní na cestě ke schodům na pódium. V černých šatech vkráčela na pódium.
„Ona tu je,“ špitla jsem a zabořila na chvilku tvář do zad kamarádovo košile, co stál přede mnou. V přítmí se zableskly jeho oči, ve kterých to soucitně bliklo.
 
  „Děkujeme vám za všechno,“ donutila jsem se nasadit úsměv a podala jí květinu, kterou dostával každý z učitelů. Gerberu. Já jí dávala gerberu s oranžovými okvětními plátky.
Děkujeme vám za všechno. Za skoro čtyři roky stresu při vašich hodinách, za vaši buzeraci a schopnost člověka naštvat pouze tím, že vejdete do třídy proběhl mi hlavou dodatek a připadala jsem si jako myš stojící před hladovým hadem. Bála jsem se. V její přítomnosti jsem se vždycky tak trochu bála.
„Zlatíčko, to já děkuji, že jste to dokázali, mě vůbec pozvat,“ přijmula kytičku, sklonila se ke mně a zlehka mě políbila na pravou tvář. Třídou zašumělo „ou“ a já se trošku v šoku zařadila zpátky do řady. Nebylo mi to úplně příjemné. Přeci jenom polibek na tvář od někoho, kdo vám čtyři roky ztrpčuje život, no asi chápete, jak to myslím.
 
Když nad tím ale přemýšlím zpětně teď večer, tak mám takový zvláštní pocit. Přijde mi, že učitelka Bránová za ten půlrok strašně zhubla a zestárla. A její obličej, ten si budu pamatovat ještě dlouho. Jako bych v jejích očích na ten okamžik, co jsme se dívaly té druhé do očí, zahlédla bolest. Bolest životem zlomené ženy, kterou nikdo nemá rád.