Puberta, dcera a já

I přes mou snahu býti dobrou matkou, přísnou, zároveň kamarádskou, končívají některé dny nafouklými ústy jedné z nás. Občas i obou. Zvláště v těch případech, kdy se srazí má nálada středního věku s její pubertální. Někdy dochází i na facky, tedy jen z mé strany, z té její jen výhružky, odchod k otci, linka bezpečí, útěk neznámo kam. O té poslední možnosti také občas uvažuji. Linka bezpečí pro rodiče by také nebyla od věci. Strhla bych jí nepřetržitým voláním.
Když je mi nejhůř, zajdu za mou matkou, postěžuji si, zároveň chci vědět, kdy tohle období skončí. Avšak ani přes její vzdělání, speciální pedagogiku, nenacházím uspokojivou odpověď. Musím holt vydržet, buď dostane rozum dříve, ještě než zešílím.
Nebudu si jí všímat. Nenechám se vytočit. Nebudu zdravit jako první.
Předsevzetí, která padají ihned po návratu ze školy.
Zavírá dveře, slyším sebe jak ji vítám doma. Chyba. Měla pozdravit první. Přichází blíže, mezi zuby procedí cosi jako pozdrav.
„Co škola?"
„Stojí," zní odpověď.
„Co bylo ve škole?"
Marně čekám na odpověď. Namísto toho se dovídám informace, pro mě zcela nedůležité. Pro ní ovšem jediné téma, které jí zajímá.
„Představ si to, psal mi dneska Pepa, rozmyslel se, přijede na víkend. Jenže já jsem už domluvená se Štěpánem. Ještě Jirka chce jít ven, snad to nějak skloubím. Mohla bys Štěpánovi zavolat, říct mu, že jsem třeba nemocná, tobě by věřil. Pak je tady Michal s tím půjdu ven v úterý, s Pavlem ve středu, Lukáš chce jít ve čtvrtek."
Pátek už nevnímám.
Dovolím se jen optat, kdy půjde ven se psem, s jejím psem.
V tu chvíli začíná přituhovat.
Před nedávnem, odešla do psího ráje naše fenka. Kamarádka mi slíbila štěně jezevčíka.
„No to budu teda frajerka, na fotkách s jezevčíkem."
Dříve než byl dodán jezevčík, přitáhla odkudsi staforda. Musím uznat, že na fotkách jako modní doplněk vypadá skvěle.
Temperamentního, neúnavného, údajně slyšícího na jméno Leeway.
Říkám mu něžně Karle. Stejně slyší jen, když se mu chce.
Od doby co ho máme, nepotřebuji prášky na spaní. Dokonce i hubnu. Když si vzpomenu na ty roky bezúspěšných diet, hladovění, přitom stačilo tak málo, pořídit si jen rychlejšího psa. Jak banální.
V tomhle případě mě docela mrzí, že se puberta nedostavila o pár let dříve.
„Tak abys teda neřekla, vezmu ho ven."
Připomínám, že je zvyklý chodit dvě až tři hodiny.
Otočí se ve dveřích, ironicky dodá: „nojo, ale nezapomeň, že je takhle zvyklý chodit s tebou, ne se mnou."
„Ty zase nezapomeň, čí ten pes je!" zvyšuji hlas, ale zbytečně, už odcházejí.
Při pohledu z okna kontroluji jak probíhá procházka. Sedí oba za barákem na lavičce, dcera mačká tlačítka na mobilu, Karel - Leeway pozoruje okolí, občas seskočí z lavičky, zuřivě se rozštěká. Po půlhodině přicházejí domů.
„Fuj, už toho mám dost, jsem unavená, musím si jít lehnout," hlásí od dveří.
V tu chvíli mám dvě možnosti. Buď rozpoutat hádku anebo vzít psa společně s mou "vraždící" chutí na procházku.
Vzhledem k tomu, že bych se ráda ve zdraví dožila maturity a případných vnoučat, volím tedy druhou variantu.
Slibuji si, až se někdy dostaví klidnější období, tak jí poradím ať zvolí lavičku o kousek dál, na kterou z okna nedohlédnu.
Každý den si přeji, aby už tahle "doba" skončila, zatím marně.