Videonahrávka

Videonahrávka


“Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví, milá Ivetko, hodně štěstí zdraví.”

“Něco si přej.”

Oslavenkyně se zhluboka nadechla a sfoukla všech 18 svíček na dortu. Všichni v hloučku začali hlasitě tleskat. Byla tam celá rodina. Vyjma jediné osoby. Člověka, kterého vlastně v životě neviděla.

Nebyl tu od té doby, co se narodila. Matka o něm mluvila jen málokdy a z těch pár fotek by ho nejspíš asi nepoznala, kdyby ho potkala na ulici. Když byla mladší trápilo ji hodně, že táta není kolem. Po patnáctém roku se to zlomilo a noví lidé a s nimi spojené zážitky tuhle díru zaplnili.

Zaplašila myšlenky na osobu, kterou nikdy nepoznala a jala se rozbalovat dárky. Spousta oblečení, šminky a společný dárek - poukaz na řidičský průkaz. Oslavenkyně byla v sedmém nebi.

Po pár hodinách se rodina rozutekla a maminka zavelela k úklidu.

Když měli hotovo, všimla si Iveta, že u televize zůstala obálka s nalepenou stužkou a strohým “Ivetě”.

“Mami, na jeden dárek jsme asi zapomněli.”

“Ale prosím tě, máš toho málo?”

“Tak jsem to nemyslela, podívej,” řekla a zamávala obálkou.

“To je divné, vždyť si dárky přebírala od všech, ne?”

“Asi to bylo mezi balíčkama a někomu to vyklouzlo.”

“Tak to otevři.”

V obálce byl dárek. Ale ne takový, který by čekala. Vkladní knížka na její jméno se skoro pětadvaceti tisíci. Když se dívala na záznamy o vkladech, zjistila, že první byl proveden zhruba před pěti lety. Prolistovala celou knížku, ale jinak tam nebylo nic, co by identifikovalo dárce.

“Mrkni se ještě do té obálky,” poradila jí maminka.

Na dně obálky se skrývala malá SD karta, která se vkládá třeba do telefonů.

Podívaly se na sebe s maminkou trochu nechápavě. Iveta pokrčila rameny a vložila kartu do telefonu.

Složka s videi obsahovala jediný soubor, pojmenovaný zkrátka “Přehraj mě.”

Zmáčkla tlačítko pro přehrání a za pár vteřin se na displeji objevil mužský obličej. Maminka zalapala po dechu. A Iveta najednou pochopila, kdo jí poslal ten dárek.


**********

“Ahoj, doufám, že jsi tuhle nahrávku dostala. Nevím, jestli mě poznáváš, ale jsem to já. Táta. Nebyl jsem tu pro tebe skoro od tvého narození a postupem času to byla věc, která mě nejvíc trápila.

Tuhle nahrávku bys měla dostat na své narozeniny. Na své osmnácté narozeniny. Chtěl bych ti dát něco hodnotnějšího, ale nenapadá mě, co by ti udělalo radost. Vím, co ti dát nemůžu. 18 let s tátou.

Říkala ti někdy máma, jak jsem ji poznal? Myslím, že ne. Málokdy na to vzpomínala a snad ani svým přátelům neřekla všechno.

Stál jsem tehdy na dálnici s prasklou pneumatikou a lítal kolem auta jako cvok, protože jsem nebyl schopen ji vyměnit. Myslím, že mi nešly povolit šrouby nebo nějaká taková pitomost. Máma tehdy jako jediná zastavila a pomohla mi. Vtip, že? Ženská zvládla to, co já tenkrát ne. Pozval jsem ji za to na oběd. Souhlasila. Zastavili jsme u motorestu a dali si výborné jídlo. Celou dobu jsme si povídali a smáli se, měla v sobě takové to kouzlo, ze kterého jsem vnitřně roztával. Když jsem jí pak nechal na stole číslo, nebyl jsem si jistý, jestli se ozve.

Za několik dní mi doma zazvonil telefon. Ano, naprosto nepřekvapivě to byla ona. Myslím, že se jí trochu třásl hlas, když se mě ptala, jestli zase někam nezajdeme. Byl jsem nadšený. Domluvili jsme se na následující týden. Snad to mělo být kino nebo něco podobného. Na to si dnes nevzpomínám.

Nechci tě nudit tím, co jsme s maminkou prováděli měsíce před tím, než jsi přišla na svět. Byli jsme spolu asi čtvrt roku, když mi sdělila, že tě čeká.

Udělal jsem chybu. Měl jsem se k tomu postavit čelem jako chlap, ale byl jsem příliš mladý a hloupý. Zpanikařil jsem. Nemusím ti asi vykládat, co přesně se stalo, když jsem s tebou neslavil ani jedny narozeniny.

Zamířil jsem daleko. Opravdu daleko. Za moře. Zpřetrhal jsem všechna pouta a utekl. Odjel jsem s pár korunami v kapse. Doslova. Něco jsem tvoji mamince nechal, ale rozhodně ne dost na to, aby jí to vystačilo na víc než pár měsíců.

Všude je chléb o dvou kůrkách. Určitě to přísloví znáš. To platí i pro Ameriku. V roce 95 to pro mě, horko těžko, byla země zaslíbená. Imigranty tady mají rádi asi jako v Čechách cigány. Ubytování mi doporučil náhodou známý, s kterým jsem studoval na střední škole. V jednom bytě nás bylo šest dělníků z celé Evropy. Polák, Maďar, dva Rumuni já a Slovák. Nechtěl jsem tam být. Ani za milion. Jenže jsem neměl moc na výběr. Na cestu zpět jsem neměl už peníze. Mohl jsem akorát zůstat. Pracoval jsem na stavbách. Na černo, pochopitelně. Základy jazyka jsem měl ze školy, ale upřímně na nějaké vyskakování to nebylo. A bylo to znát.

Trvalo dva roky, než jsem se dokázal nějak zmátořit a mohl být oficiálně zaměstnaný. Neměl jsem z domova vůbec žádné zprávy. S rodiči jsem ze strachu nemluvil a jen jsem sem tam poslal domů dopis, že jsem v pořádku. V té době už jsem cestoval z jednoho konce státu na druhý. Chytl jsem se celkem dobré party stavařů, takže když už nic bylo veselo. Na chvíli.

Začal jsem na sobě pozorovat takový nepěkný trend. Byly dny, kdy jsem měl co dělat, abych vůbec vstal z postele. Věděl jsem, že musím za dvacet minut na místě odjezdu, ale vůbec jsem nebyl schopen uvést své tělo do pohybu. Dostal jsem za to několikrát vynadáno, pak byl několik měsíců klid a pak zase znova. Začala mě ubíjet vlastní lenost. A tak začala ta spirála. Netrvalo dlouho a na sklonku třetího roku mě vyrazili. Jelikož jsem měl něco málo odpracováno, dostal jsem podporu v nezaměstnanosti. Vystačilo mi to na nájem, jídlo a pár piv večer v baru, jednou za čas.

Když mi hrozilo, že podpora skončí, zkusil jsem práci ve skladu. Za minimální mzdu, kde šéf nám ještě neproplácel přesčasy. Když jsem mu to řekl, seřval mě a na hodinu vyrazil.

To byl asi ten bod, kdy to všechno zamířilo na úplné dno. Bydlel jsem na ulici, s několika dalšími lidmi, kteří o všechno přišli buď díky drogám, alkoholu a nebo jiné vlastní hlouposti. Armáda spásy nám dávala jídlo, takže aspoň jednou za čas jsem měl něco teplého do žaludku, ale to bylo všechno. Oblečení už bylo dávno obnošené a jediné, co mi zůstalo, bylo několik listů se životopisem.

Byl jsem s nervama úplně v prdeli. Promiň mi ten slovník. Netrvalo dlouho a levná vodka a špatné rozhodnutí mě dostaly do maléru. S několika dalšími “kamarády” jsme se rozhodli vyloupit obchod s alkoholem. Počkali jsme si až se bude zavírat. Nebudu tě děsit podrobnostmi, ale chci, abys věděla, že jsem byl zoufalý. Velmi. To přepadení nešlo podle plánu. Majitel měl zbraň, nebal se ji použít a jeden z nás to nepěkně odnesl. Asi to byl tehdy impuls, který jsem potřeboval.

Z přepadení nebylo nic. Utekl jsem a ty lidi, kteří tam byli se mnou, jsem už nikdy nespatřil. Vyžebral jsem si nějaké peníze, v Armádě spásy se osprchoval a dostal nové oblečení. Stopem jsem přejel do vedlejšího města a začal hledat práci na stavbách. Opět na černo, ale měl jsem kliku a jeden z předáků by prý ocenil někoho z Evropy. Kdybych tušil, že to znamená, že budu překládat partě Poláků, asi bych si to rozmyslel, ale pořád to bylo lepší než dostat dávku broků do hrudníku.


Neustále jsem bojoval s vlastní leností. Musel jsem se nutit do práce. Ale věděl jsem, kde nechci skončit. Ve vězení nebo sto dvacet čísel pod zemí. Svoje třicáté narozeniny jsem oslavil sám. Domů jsem nenapsal asi druhým rokem.

Do práce jsem chodil skoro každý den, co taky s volným časem? Byly dny, kdy jsem dvanáct hodin dělal, pak šel do baru, propil se do rána a šel rovnou do práce. Nebylo to dobré ani pro mě, ani pro moje pracovní nasazení. Ale vycházelo to. Opět nějaký čas.

Chtělo to nějaký impuls. Aby všechno bylo jinak. Nějaké kopnutí od života, abych se dal dohromady. A kopnutí to bylo. Doopravdy.

Po jedné alkoholové seanci jsem se dostal do křížku s několika lidmi z místní skupiny Árijského bratrstva. Nevadilo jim, že jsem byl bílý, kdepak. Vadilo jim, že jsem imigrant. Že jim kradu práci, przním ženy a kdo ví co ještě.

Šli jsme ven. Oni byli tři a převážně střízlivý. Já byl sám a měl jsem už popito. Naposledy jsem vyzval, jestli si to nechtějí rozmyslet. Nechtěli. Ten první, co se na mě rozběhl, dostal jednu pod koleno a složil se jako domeček z karet. Uhnul jsem ráně na bradu a to byl asi můj poslední úspěch toho večera. Jeden se mi dostal do zad. Ucítil jsem ránu do ledvin. Podlomila se mi kolena. Všechno najednou zhaslo. Jako když sfoukneš svíčku. Blik a konec.

Až později jsem se dozvěděl, že mě bodnuli třikrát do hrudníku, jednou do zad a dostal jsem pořádně nakopáno do hlavy.

Šest měsíců v nemocnici a další rok rehabilitace. Díky bohu, že jsem měl aspoň nějaké zdravotní pojištění, takže mě to nezruinovalo úplně. Ale byl to přesně ten kopanec, co jsem potřeboval. Začal jsem docházet do jednoho obchodu, kde jsem pomáhal skládat tašky s nákupy pro zákazníky. Práce výrazně snazší než na stavbě, ale hůř placená.

Tím, že jsem si ale odpustil flašku a kupoval jenom nejnutnější, jsem přežil. A v hlavě jsem měl cíl. Chtěl jsem se vrátit do Čech. Rád bych tvrdil, že jsem chtěl jet za maminkou a za tebou, ale na to jsem se pořád ještě příliš za sebe styděl. Styděl jsem se, že jsem to tehdy před lety nezvládl. Stydím se dodnes.

Na letenku jsem spořil skoro další rok a půl. Dolar za dolarem. Vzal jsem druhou práci, zatnul zuby a modlil se, abych vypadl z téhle krajiny “snů”.

Víš, možná to byla karma, osud nebo něco, co nedokážu vysvětlit. Za to, že jsem tehdy jako člověk selhal, tak jsem si prožil třináct let pekla. Dneska myslím, že jsem si zasloužil každou vteřinu, co jsem tam byl.

Trošku poskočím. V roce 2008 jsem přijel zpět do Prahy. Na letišti mě nikdo nevítal a když jsem poprvé uslyšel češtinu, málem jsem se zbláznil. Nepoznával jsem mince, nevěděl jsem jaký si koupit lístek na autobus. Opět jsem byl v cizím světě. Naštěstí aklimatizace byla podstatně rychlejší, než když jsem přijel do Ameriky.

Přijel jsem za tvými prarodiči. Byli, mírně řečeno, v šoku. Skoro mě nepoznali. Z toho nerozumného kluka, co utekl před povinnostmi, před nimi stál zcela jiný muž, kterého skoro vlastně neznali. Neřekl jsem jim všechno. Vlastně tahle nahrávka je první takové moje přiznání za celou dobu.

Je na čase to dokončit. V Praze už to šlo ráz na ráz. Práci na stavbách jsem hned zamítl. Pracuje se u nás úplně jinak než v Americe a já bych byl spíš na obtíž. Asi náhodou jsem na internetu našel inzerát, kdy někdo sháněl překladatele pro turisty. Nic na zbohatnutí a práce byla hlavně v době dovolených, ale bylo to jednoduché. Naučit se dvě tři stránky textu a pár zajímavostí. Po prázdninách jsem nastoupil jako překladatel pro reklamní agenturu a tam jsem dodnes.

Několikrát jsem přemýšlel jestli tě kontaktovat. Bál jsem se a kdybys věděla jak jsem nervózní teď, když nahrávám tenhle vzkaz, asi bys mi nevěřila.

Nezasloužím si tvoje pochopení, ani abys mě vzala na milost. Ani o to nežádám. Udělal jsem chybu a bude mě každý den mrzet. Ale celá tahle video nahrávka je moje vyznání, abys věděla, co je tvůj otec zač. Abys věděla, jaký jsem člověk a že svých chyb lituji.

Pokud mě ty nebo tvá matka budete chtít vidět, bydlím pořád u tvých prarodičů. Minimálně oni by tě rádi poznali. Rozhodnutí je však na tobě. Dnes jsi dospělá.

Děkuji, že jsi mě poslechla, teda pokud jsi to v půlce nevypnula.

Měj se hezky a všechno nejlepší.”



**********

Uběhlo několik týdnů.

Iveta stála u domovní branky. Stále váhala jestli má zmáčknout zvonek. Otočila se a už byla na odchodu. Nevěděla, co by mu řekla. Neuměla to vyjádřit. Zlost, smutek, strach.

Tolik věcí co se v ní pralo. Tu nahrávku viděla několikrát, než se odhodlala zeptat maminky na adresu. Vybavila se ten pocit, kdy se rozhodla, že za ním zajde.

A ten samý pocit ji donutila otočit se zpět a zmáčknout tlačítko zvonku.

Takřka vzápětí se otevřely dveře a vyšel z nich ten samý člověk, kterého znala jen z videonahrávky.

“Ahoj, Ivetko...”