Romantik

„Dneska ve dvě přijedu a unesu tě,“ čtu na displeji telefonu vzkaz od mého "romantika". Musím se v duchu usmát, vzpomenuvší si na jeho muší váhu a mých pár kil navíc. Musím však připustit, že vždy jsem si takového chlapa přála. Překvapení, ty můžu.

Nebyla bych ženská, kdybych se nepotřebovala pochlubit kámoškám, na fb jim všem zanechávám vzkaz. Obratem mi přicházejí odpovědí, jak mi přejí krásný víkend. Vytahuji kufr, začínám balit, netušíc kam mě vlastně chce unést. Napadá mě chata, welness či penzion. Pečlivě vybírám ty nejhezčí svršky a nezapomínám si vzít krajkovou noční košilku. Jeden nikdy neví, že?

Zvonek u vchodu se rozdrnčí, hlásám do sluchátka, že už jdu.
„Nač proboha ten kufr??" vyvalí na mne oči jak ping-pongové míčky, přivádíc mne tím lehce do rozpaků.
„Tak vždyť jedeme pomalu na tři dny,“ bráním se zcela logickým ženským uvažováním. Jen mávne rukou na důkaz rezignace a potutelně se usmívá. Konečně vyrážíme.
Za necelou hodinku jsme na místě.
Ať se rozhlížím sebevíc do dáli, v celém okolí nevidím žádnou chatu ba ani penzion, natož pak hotel. Všude však vidím rozhlehlé houštiny, různé keře a kopřivy. Uprostřed toho všeho se rozprostírá rybník. Začínám mít špatný pocit, cítím zklamání.

„Tohle je jako ta tvá romantika?" neodpustím si štiplavou otázku.
„No jasně!" odpovídá nadšeným hlasem. Vytahuje udice, rozhazuje "žrádlo" pro ryby, pobíhá kolem a hledá vhodné místo pro náš celtový přístřešek. Takové královské apartmá jsem opravdu nečekala, nedalo se to nazvat stanem, nýbrž stánkem, s bídou tak pro jednoho. Dala se tam praktikovat jen poloha vleže. Celta byla má, jeho stolička na břehu rybníku. Při konstatování, že musí do budoucna koupit cosi většího, jsem se nezmohla ani na slůvko odporu. Zalehla jsem a přemýšlela o tom, jak jsem zase šlápla vedle s výběrem partnera. Lítostivě jsem přemýšlela o Frantovi, který mi také nadbíhal, ale pro jeho neromantičnost jsem ho zamítla. Z těchto úvah mne vytrhne volání, jak dneska krásně "berou". Vtom mi vysvitne naděje, opatrným pohybem se soukám ven.
Nekecá, v kbelíku má tři krásné kapříky. Na mou otázku, co s tím bude dělat, odpovídá, že je nejspíš pustí, do neděle nevydrží.
„Ty ses snad zbláznil, taková škoda,“ děsím se, ale jen tak naoko, cítím šanci jak by se dalo z této svízelné situace dostat. Přicházím s nápadem, sbalit se a jet domů, udělat si kapříka v troubě, pěkně v alobalu se zeleninou. Po chvilce váhání dochází ke stejnému názoru.

Po romantické večeři při svíčkách, po pár sklenkách vína společně uléháme do romantické noci.
Konečně jeden vydařený víkend.