Sousedka

S kamarádkou občas míváme bláznivé nápady, tentokrát jsme však ulítly, přecenily své síly.
Zhruba měsíc mě přesvědčovala o tom, že má známou, která cvičí zumbu, zve nás do nějaké sokolovny na jedné vísce, o některé neděli. Záleží jen na nás.

Slovo dalo slovo, nakonec jsem podlehla.

Při představě, jak hopsám a natřásám skoro devadesátikilové tělo, do rytmu hudby se mi jevilo nepředstavitelné celou cestu. Nakonec to ani taková hrůza nebyla. Díky všem přítomným kolem, jsem si nepřipadala jako slon v porcelánu. Po deseti minutách, jsem měla pocit, že mám nahopsáno na pět let dopředu. Nakonec jsem dala hodinu. Při otázce, zda se uvidíme i další týden, jsem s odpovědí nezaváhala jen já, ale i má kamarádka. No konečně, už dá pokoj, myslela jsem si v duchu.

Bolelo mě všechno. Večer jsem se naložila do vany, paráda.

Ještě spásný nápad, umyju vanu. Jeden prudší pohyb směrem dolů, už jsem se nenarovnala.

Odplazila jsem se do obýváku, cestou jsem pozřela zázračnou pilulku, jménem Ibalgin, marně čekajíc, kdy zabere.
Nezabrala ani druhá.

Do rána musím přežít.

Vlastně až do odpoledne, paní doktorka ordinuje v pondělí od dvou hodin.

Syn naštěstí vnímal a přijel na čas.
“Tak na to pořád tak nemysli," zní jeho rada, při každém mém zasyčení.
V tu chvíli bych ho nejradši nakopla.

Slejzám schody z druhého patra, skučím jak pes. Proklínám kamarádku, sebe, nic horšího mě už potkat nemohlo.
Vtom vylejzá ze dveří má “milovaná” sousedka, spletla jsem se, protože ona je horší než ty bolavý záda.

“Snad tě nebolí záda?” ptá se, neboť by nemohla existovat bez toho aniž by o tom nevěděla. Nečeká ani na odpověď, spustí sáhodlouhý monolog o tom, jak ona vždy trpěla. Ty schody byly nekonečný. Znám její problémy už léta, jezdila do rehabilitačních středisek, chodila na opichy, masáže. Ráno seskákala ze schodů, vyšlápla v "hrozných" bolestech kopec na polikliniku, vracejíc se domů v pozdních odpoledních hodinách, po návštěvě města se třemi narvanými taškami. V tu chvíli si přeju, aby mě to bolelo jako jí, aspoň chvíli. Jako kdyby tušila o čem uvažuju, nezapomene dodat, že kdybych měla bolesti jako ona, tak to bych nepřežila.

Konečně zavírá za mnou vchodové dveře, rozhlížím se, kde parkuje syn. “Na parkovišti”, dostává se mi odpovědi. Ještě zdolat 300metrů a to nejhorší budu mít za sebou. Sednout si do auta, další trest. Cesta autem, každý výmol, zatáčka, snad i kamínky je cítit. Sláva, jsme u doktorky, jen ještě vyšlápnout dvacet schodů a pak už se mi snad uleví.

Na otázku co jsem zase vyváděla, odpovím jen, že jsem se prudce ohnula do vany, o zumbě raději mlčím. Už jednou mi bylo doporučeno, že se mám vyhýbat nebezpečným sportům. Dostávám recept a injekci. Za chvilku cítím úlevu.

Při cestě zpátky domů opět narážím na sousedku. Její starostlivost nebere konce. “Já bych ti holka mohla vyprávět," vtírá se. “Raději snad někdy jindy," snažím se jí trpělivě odbýt. Dnes je však neodbytná. Odemykám dveře bytu, v zájmu dobrých sousedských vztahů jí beze slov opouštím, zavírajíc před ní dveře. Neboť bych jí už vážně s chutí poslala do prdele.