Smolný den

Konečně uklizeno!
Kochám se pohledem na krásně uklizený byt, musím se pochválit jak moc jsem šikovná.
Zasloužila bych si odměnu. Nalézám čokoládu s velkými ořechy. Tu fakt můžu. Vychutnávám si tu lahodnou chuť, když vtom se ozve křupnutí. "No nazdar", začíná mě polévat horko, protože při mé smůle, to určitě nebyl ořech, ale zub.
Zase mám o zábavu postaráno. Nejméně na tři hodiny.
Přicházím k autu, když vidím jak jsem zase "zaparkovaná" mezi dvěmi auty, z každé strany tak metr místa, tak se o mě pokouší ještě infarkt.
Po zhruba desetiminutovém kroucení volantu, popojíždění vpřed a vzad, konečně vyjíždím. Nebolí mě jen zub, ale i ruce.
"Budeme trhat", hlásí mi zubařka po rentgenu.
---
Odpoledne přichází syn. Mám nápad. Vynesu rychle pytle s odpadky, které mi straší celý den u dveří.
Nechávám si doma klíče, mobil, odcházím jen tak narychlo, v teplácích, v tričku.
"Pak mi otevřeš", volám ještě na syna.
Při cestě zpátky od popelnic zahlédnu synovo auto jak odjíždí pryč. "No to si snad dělá srandu", div že nevykřiknu.
Co teď?
Jediné číslo, které si pamatuji je mé dcery. Vcházím do krámku k vietnamcovi, žádám ho, zda mi půjčí mobil, vysvětluji mu situaci.
Chudák, asi to moc nechápal, telefon mi však půjčil. Možná proto, aby se mě co nejrychleji zbavil.
Dcera oznamuje, že je na brigádě, prý si mám pro ty klíče dojít do restaurace. Představa, že mám jít takhle oblečená přes celé město..? Strašný!!
Šla jsem. V dešti. V teplácích a tričku, v pantoflích.
Teď abych chodila pár dní kanálem.
Jsem však poučená.
Za prvé, že práce není zajíc, nikam neuteče.
Za druhé, že se musím spoléhat jen sama na sebe.
Za třetí, ani nedoufat, že mé děti vnímají, co jim říkám.