Tam v parku

V parku

Park – deka – pivo - pomyslná reportáž o americkém pop - festivalu. Jsem teprve na začátku a na můj vkus až moc citoslovcí, cele stránky! „Gang – gang – gang a kek – kák lir- ré.“ Po pár stránkách vidím, že v inspiraci bude mít nejspíše prsty Jack, no proč ne, nebude to první ani poslední – případ. Ptám se sám sebe, proč jsem si pro večerní relax vybral právě toto místo. Nazvat ho park by bylo dost přehnané. Jedná se o plochu s kašnou a nějakou tou zelení, zprava je lemována silnící, která je esteticky avšak neefektně skrytá vysokou zdí, z leva můžu dohlédnout na Dolní náměstí, kde se nazvučuje jakási kapelka, která je tak originální až zapadá do stereotypu. Přede mnou na lavičce popíjí pár – možná přátelé – teď spíš ztroskotanci. Zajímalo by mě, co nutí lidi k tvrdému alkoholu už v šest večer, rád bych si vyslechl jejich příběh. Být jen trochu drzejší, tak ho mám. Co nutí mě mít vedle sebe pivo? Chuť – žízeň – protože chci, i když si v téhle společnosti připadám jako jejich známý.
Zvuk aut přerušuje něco ještě falešnějšího. Z leva, z lavičky, se linou známé tóny. Má je na svědomí místní trubadůr. S dávkou fantazie bych mu dal podobu Bukowského, jen má hladší pleť – je vyšší – má úplně jinou postavu – má úplně jiný výraz – je němý – je hluchý a zcela určitě neumí psát a určitě i ten Charles umí lépe hrát. Podobenec Charlese hraje na akustiku, která je ještě rozpadlejší než on sám a snad nikdy nebyla naladěna. Hraje však energicky a s životem, člověk, kdyby byl sám němý by mu to i žral. Je to nepředstavitelný kravál, nikdy jsem, ale neviděl, nikoho tak ponořenějšího do hraní. Slyší to někde uvnitř? Dokáže si představit, jak zní kytara? Určitě si nedokáže představit, co hraje, kdyby ano, tak ji zahodí. Ztratil sluch nebo se tak narodil? Rád bych si vyslechl jeho příběh. Být jen trochu drzejší, tak ho mám. Třeba by mi ho napsal. Třeba. Mezitím se jeden z troskotanců zvedl a jde naproti mně – vytahuje penis – chytám paniku – projde kolem mě – opouštím paniku - pochcává křoví, ale spíše své boty a kalhoty a s blaženým odlehčujícím výrazem ve tváři se vrací na své místo k něčemu co připomíná víno a k něčemu co připomíná ženu. Jsem pozorovatel lidí schovaný za knihou velikosti A6 a hlukem okolo. S lahví, s titulem, špínou za nehtema.
Polámal se mravenec, můžu za to já. Mravenci jsou sociální hmyz žijící v koloniích ve zbudovaných hnízdech. Kolonie mravenců může zpočátku čítat jen pár jedinců, ale může dosahovat také několik miliónů jedinců. Jsou známy případy, kdy příbuzné kolonie vytvářejí superkolonie dosahující délky několika tisíc kilometrů. Někdy jsou kolonie mravenců, pro svůj vysoký stupeň organizace nad úrovní jedince, označovány jako superorganismus. Přemýšlím, jestli něco cítí, vždyť nemá nervovou soustavu. Svíjí se však v bolestivých pohybech – tančí – je mi ho líto – po chvíli na něj zapomínám – nechávám – ho.
Do téhle parkové sebranky exotů se vetřel leguán. Zelený – půl metru dlouhý – pyšně si vykračující - má však všechny ve své zelené – prdeli. Jeho odhadem třicetiletý v obličeji propíchaný majitel si ho vzal a strčil do kašny. Nejspíše ať si zaplave, ale taky možná ať si užije toho chlóru ve vodě, ale spíše je to debil. Jak si mám v tomhle prostředí číst? Život je tak zajímavý, zatím zajímavější než pomyslná reportáž o americkém pop – festivalu. Nad párem už v pokročilém stavu mentální inkompetence - nad hluchoněmým bardem – nad mnou se špínou za nehty – nad leguánem proletělo hejno holubů. Organických bombardérů s ničivou exkrementní zbraní. Přežil jsem, protentokrát. Propíchaný majitel nechal leguána leguánem a sedl si od něj na 10 m. Lidé chodí kolem leguána a nechápou. Nechápou, kde se vzal a jestli něčí je. Udivených lidí počítám už na desítky. Ti chamtivější si sednou opodál – vidím jim do hlavy – chtějí ho. Propíchaný majitel to sleduje z povzdálí a baví se nad tím. Nehlásí se však k němu dál. Chamtivých lidí na lavičkách už je více a počumují po sobě navzájem. Nikdo neudělá první krok, nikdo, ale nechce přijít o zeleného leguána se zelenou prdelí. Do zhoustlé atmosféry projíždí kolem zeleného leguána v zelené trávě modré kolo a míjí ho jen o 10 cm. Na lavičkách si lidé oddechli – nepřišli o „svého“ leguána. K ještěrovi míří mladá, blonďatá, s malými prsy, v zelených botech, nezelenou prdelí - žena. Na lavičkách napětí. Žena si hladí leguána, což už zaujala i propíchaného majitele. Ten se dává se ženou do řeči, jí však zajímá více leguán, než kila železa v obličeji. Žena po chvíli mizí, stejně jako mizí velkým davem lidé z laviček, z kterých cítím zklamání, chamtivost, chtivost, chamtivost, lidskost, chamtivost. Poslední komu věnuji pozornost, než se začtu, je babička na vozíku, bez nohou, s pohledem. S pohledem na leguána bez chamtivosti, spíš malé závisti a smutkem. Být tak leguánem, o nic se nestarat a jen si běhat. Mít nohy a běhat! Nohy, nohu, nohy. Fantazie je třeba. Rád bych si vyslechl její příběh. Být jen trochu drzejší, tak ho mám. Jsem drzý jen sám na sebe. Musím žít, bez příběhů ostatních.
Seru na to divadlo života v parku, chci zjistit, jestli József najde svou ženu na americkém pop – festivalu nebo ne. Když ano, tak budu zklamaný, ale happyend chci taky, tak snad to Déry skloubí. Začíná pršet, schovávám se pod deku a poslouchám falešnou kytaru s rytmickými zvuky aut, večerní hudba, mít tak u sebe buben a diktafón, tak mám hudbu o jaké by se originálně nudné kapelce z náměstí mohlo jen snít. Tráva bez sexu mi přitakává. Tráva mi barví do barvy leguání prdele mé bíle triko, ale odpouštím jí to. Kdyby vyrostla někde jinde, tak snad mohla zažít největší lidskou posedlost – sex, mohla vsáknout nespočet semene a zažít nespočet výkřiků, mohla být příjemnou vzpomínkou, mohla být. Tady vsakuje alkohol, exkrementy, vajgly, falešnou hudbu mé předčítání pomyslné reportáži o americkém pop – festivalu. „Mick Jagger je tu, Mick Jagger je tam, Mick Jagger je všude!“