Lov divoké zvěře

Málokdo by si pomyslel, že se z králíka, mírumilovného stvoření, které celý život čeká na svou nirvánu na pekáči, může stát odpadlík, který je na své cestě za svobodou schopen takových kousků, že by Berousek záviděl. Takový ušák by mu rozzářil šapitó. Pokud je takový králík určen pro hereckou kariéru, potom jsou u něj tyto vlastnosti velice vítány. Kolikrát to rozhodne o jeho honoráři, jestli dostane jeden nebo dva kousky mrkve a jaký bude mít životní prostor. Jeho nirvánou pak není na 180 stupňů rozehřátá trouba, ale pamětní deska na polorozpadlé maringotce starého klauna. Horší je, když to herecky nadané cirkusové stvoření musíte chytat, protože s ním máte jiné úmysly, než mu stavět památník v pravém horním kotci ve své králíkárně. Smutně musím konstatovat, že naše letní generace ušáků nejspíš měla studovat DAMU pro králíky, protože, jak jsme jednou zjistili, únikové manévry a kaskadérské kousky byly jejich silnou stránkou. Mínus pro nás, nás, kteří jsme naivně věřili králičím očím a nikdy bychom si nepomysleli, co králík dovede.
Začalo to jednoho horkého letního dne. Můj otec se rozhodl, že pro naši chodící budoucí potravu postaví přístřešek, který jí zpříjemní vzájemné soužití. Abych neměl námitek, argumentoval toto rozhodnutí tak, že benzin je stále dražší a králíci tak budou naše levná pracovní síla, která nám poseká trávník a kterou stejně nakonec sníme. Po chvilce přemýšlení jsem souhlasil. Celá stavba nám zabrala zhruba hodinu a půl. Výsledek nevypadal zase tak špatně, jen jsme tenkrát zapomněli na jednu podstatnou věc, která vlastně není potřeba - jenom pro naše králíky. Pyšně jsme v pěti minutách provedli transport deseti vyvolených do jejich nové vily. Na místo se dostali bezplatnou expresní linkou třetí třídy, neboť proutěný koš byl bez sedaček a míst k stání bylo málo. Jejich reakce na nové ubytování byly rozpačité. Někteří začali vesele pobíhat po obvodu klece, jiní hledali jídelnu. Ale i těm bylo vyhověno, když do příbytku o velikosti 2 x 1 metr dostali misku s granulemi, misku s vodou a otépku sena. Myslím si ale, že se jim v novém bydlení líbilo.
Uplynulo pár dní, trávník byl vypasený, žaludky králíků plné, my spokojení. Klec byla ještě za tu dobu vylepšena plechovou pokrývkou, která dovnitř přinášela novinku v podobě stínu, kam se králíci mohli schovat při velkém horku nebo střechu, která je při dešti bránila před promočením. Dnes byl jejich Den D. Netuším, jak mohli za tak krátkou dobu vypracovat tak dokonalý plán k útěku. Jako každý den jsme šli večer všichni spát. Králíci rafinovaně čekali, na to, až budeme všichni tvrdě zařezávat a když si byli jisti, začali. Kam se podělo jejich prvotní nadšení z nového prostoru, to nevím. Tu noc byla klec s obyvateli zaparkována na nepřehledném úseku na naší zahradě. Druhé mínus pro nás. Králíci se dokázali prokopat pod stěnou klece a osmi provinilcům se podařilo dostat ven, kde začali s lehkým nádechem anarchie slavit svobodu. Asi si už tenkrát mysleli, že se konečně vrhnou na hereckou kariéru. Můj otec ale tehdy v noci nemohl spát a tak se šel nadýchat vlahého letního vzduchu, jehož příchuť je lehce narušena emisemi prasečáku stojícího opodál. Z balkonu se asi nedalo nevšimnout, co se venku děje. Konečně taky nějaké mínus pro králičí stranu. Když zprvu uviděl zastříhat bílé uši mezi našimi modřenci, naivně si myslel, že se jedná o kočku. Jenže když na jeho nekompromisní kššššc nepřišla žádná odpověď v podobě vystrašeného útěku, bylo mu hned jasné, co se stalo. Už za pět minut jsme společně kontrolovali situaci v naší zahradě. Bylo to kritické. Fakt, že králíci devastují všechno, co jim přijde pod čumák zhoršovala skutečnost, že byla tma jako ve dvě hodiny ráno, přestože byly tři. Nebyl ale čas čekat do rána. Kdybychom to tenkrát udělali, asi bychom ušáky už nepochytali.
Když otec viděl, jak králíci řádí na zahradě, měl z toho mdloby. Tenkrát jsme zjistili, že ona věc, na kterou jsme při výrobě klece zapomněli, byla podlaha. Asi by se nemohlo stát, že by 80 procent venkovního chovu pobíhalo po maminčině opečovávané skalce a jediným činidlem respektu by nebyla kovová konstrukce potažená pletivem, nýbrž špinavé jezírko a kaktusy. Bylo na čase vymyslet plán, který všechny uprchlíky pochytá zpět. Ve tři hodiny ráno nás napadlo pouze to, že bychom králíky mohly pochytat pomocí přepravek a deky. A bylo podle něj. Sehnali jsme potřebné vybavení a bitva srovnatelná s Waterloo mohla začít.
Zpočátku byl lov docela zábavný. Otec, který měl značné deprese z králičích choutek, nosil deku, já mu svítil baterkou na cestu. Králíků bylo zprvu hodně, tudíž nebyl problém nějakého najít a intenzivně pracovat na jeho odchytu. První ušák, kterého spatřily naše rozespalé oči, si pochutnával na květáku, který majestátně stál na našem poli. Aby mě králík neslyšel, sundal jsem si boty. Sice nám králíci svého času posloužili jako ekologická sekačka, ale ta benzinová za sebou nenechává bobky a mně by se teď chodilo o poznání klidněji. Tyto černé králičí exkrementy masírovaly moje chodidla po celou dobu bitvy. Když jsem si těsně před políčkem začal prohlížet načernalé nohy, neuvědomil jsem si, že jsem přestal svítit na cestu otci, který v záchvatu agrese běžel, teď už možná zabít, králíka, neboť jedinou otcovou chloubou byl právě, teď už značně okousaný, květák. Když jsem na něj po důkladné prohlídce nohou znovu posvítil, zjistil jsem, že nejspíše o květák zakopl a podle jeho výrazu v tváři mi došlo, že ochutnávka naší zeminy nebyla asi to nejpříjemnější, co za svůj pestrý život zažil. Reakce otce na můj svítící výpadek nemůžu komentovat, neboť nechci být neslušný. Po dalších deseti minutách loveckého maratónu nám přestala svítit baterka. Usoudili jsme, že běhat po zahradě se svíčkami by nebylo zrovna rozumné, možná pouze v případě, že by ostroměřští komunisté zavedli Haloween. Proto jsem se rozhodl použít mobilní telefon. Jsem si naprosto jistý, že pokud by nás tu noc někdo viděl, neměl by o našem zdravém rozumu nejlepší mínění. Ať už kvůli mému zlepšováku bosých nohou nebo kvůli mnohonásobným katarzím mého otce, střídavě doprovázených svérázně komentovanou nelibou situací nebo vzlykáním s prvky prohry. Když se mi zasekl slimák mezi palcem a ukazováčkem pravé nohy, byl jsem nucen přiznat, že je sice hezké, že dělám o pár decibelů menší hluk, ale po hygienické stránce je můj nápad značně zastaralý. Ještě bych si mohl dát na nohy pytlíky, ale to bych zase šustil. Kdoví, jestli by to králíky nepřilákalo. Tenkrát jsem neudělal nic a radši jsem se naplno věnoval odchytu. Po půl hodině dalších naběhaných kilometrů se nám podařilo dosáhnout malého výsledku. Odchytili jsme prvního králíka. Není divu, že se bránil, ale měl smůlu. Síla králičí packy nemůže přemoci sílu pracky mého otce.
Další králíci se už chytali lépe, protože jsme zjistili, jak na ně. Zjistili jsme však také, že čím déle byli ušáci venku, tím lepší fyzické výkony podávali. U nás tomu bylo naopak. Moje nohy okupované bobkovým podkladem čas od času nechtěly běžet a já jsem nejspíš vypadal jako strýc Ferdinand, přeborník hospodské soutěže, která je pořádaná místním výčepem, příznačně nazvané Běžící džbán. Myslím, že když občas vyběhnu Ferdinandovým stylem na králíka, nedělá mu velké problémy uprchnout, zvlášť když se mu daří skoky o výšce několik desítek centimetrů.
Po dvou hodinách končí naše honba za divokou zvěří a králíci jsou zpátky v kleci. Nakonec jsme i my vyvázli bez větších zranění, ke všemu jako vítězové. Jako vítěz se spíše cítil jen můj otec, u kterého dozněly poslední známky agrese a začal mít opět chuť do života. Mně nepřipadalo jako moc velké vítězství pochytat osm malých chlupáčů. Navíc mě čekala důkladná koupel nohou, po jejímž podstoupení jsme šli zase nerušeně spát.