Poslední pokus

První šanci jsem nevyužila s dostatečnou grácií, ty další jsem promeškala a tu poslední, bych měla využít s nedostatečnou elegancí a umem, sobě vlastním, který se za ta léta někam vytratil. Arogance odplula na druhý konec světa a sebevědomí jsem pohřbila neskutečně hluboko.

Máš poslední pokus!

Hlavně proklouznout nenápadně a takticky. Bez upozornění, bez jakéhokoliv náznaku. Kdyby jen tušil, že se mu obrátí život vzhůru nohama v příštích dnech, asi by mě zabil, už tehdy.

Změnil se k nepoznání, co přišel o práci, a co mu byla láhev nejvěrnějším přítelem. Během pěti let jsem zestárla o dvacet dalších, vrásky a šediny, neustále prodírající se z mých černých vlasů, ze mě udělaly stařenu. Nepřitažlivá, věčně uplakaná, usoužená a pohublá, s dvěma dětmi na krku a kruhy pod očima. Pětiletá dvojčata mi dala zabrat, ale nikdy mi neubrala tolik síly, jako on. Po jejich boku jsem byla silná matka, odolná a vytrvalá. Po jeho boku, jsem byla troska, trpící den za dnem, ale nedávající to nijak najevo.

,,Všeho do času,“ říkával mi poslední měsíce až nebývale často manželův bratr Martin. Byl jeho pravý opak. Byl mi oporou, a přestože byl asi o patnáct let starší než já, dobře jsme si rozuměli. Usměrňoval Milana vždycky, když jsem následný den, nosila sluneční brýle a ukrývala tak modřinu pod okem. Ani dvě vrstvy make-upu nedokázaly ukrýt to, co napáchala jedna dobře mířená rána.

,,Uvidíš, že jakmile si najde práci, všechno se zlepší. Umoudří se, změní se. Pořád není tak zlý,“ omlouvala jsem naivně jeho chování a tajně doufala, že se všechno zase v dobré obrátí.

Jak plynul čas, bylo mi stále hůř a růžové brýle měly den ode dne podstatně silnější skla. Co jsem nechtěla vidět, to jsem prostě neviděla. Propadla jsem se někam, do sklepení všedních dní. Milování jsem zažila naposled, když jsme zplodili naše potomky, pak už to bylo jen z donucení. Násilí, vykonané na svém těle už jsem ani nepočítala, orgasmus jsem neměla několik let. O nějakém pokusu masturbovat, jsem si nechávala jen zdát. Svoje tělo jsem nenáviděla a představa milence, byla zapovězena po prvním pohledu na cizího mužského.

,,Ještě jednou, se na někoho podíváš a dostaneš jednu mezi oči!“

A já se přitom jen po očku koukla na manželský pár, který se objímal na lavičce a kolem nich pobíhal malý capart. Tak moc jsem si přála zažívat to samé. Nenáviděla jsem ho a milovala. Opustit ho, bylo daleko těžší, než přetrpět všechno to soužití s ním.

Je to týden, co si ze mě udělal fackovacího panáka, silně opilý mě znásilnil a ještě se dožadoval striptýzu. Větší ponížení jsem v životě nezažila. Nejhorších dvacet minut v mém životě mě nakoplo ještě víc, než občas on. Bod zlomu, řekla bych. Martin mě nahlodával tak dlouho, až jsem konečně pochopila a chytila se záchranného lana, které mi už tak dlouho házel. Poslední zpráva, kterou jsem mu odeslala, měla pět vykřičníků.

S.O.S.!!!!!

Odepsal krátce a výstižně.

,,Za chvíli jsem tam, tohle musí skončit!“

Po další vítězné bitvě Milan většinou hned usnul. Dvojčata měla naštěstí tvrdý spánek a co se dělo kolem, vnímala jen velmi zběžně.

Když přijel, zastavil kousek od domu, prozvonil mě a já se vypařila z bytu. Seděli jsme v jeho voze, já plakala a on mě utěšoval. Ukázal mi mapu, kam mě hodlá i s dětmi schovat. Naplánoval všechno do posledního detailu. Byla to chalupa jeho přátel, kteří pracovali už několik let v Anglii. On se jim o ni staral a většinu roku v ní přebýval. S Milanem měl velmi špatný vztah, vlastně se nenáviděli.

,,Bratrovražda je jediným řešením,“ pronášel s nenávistnou intonací v hlase, ale malým, lišáckým úsměvem na rtu. Když mi pohladil nateklou tvář, probouzel ve mně ženu. Nikdy si nic víc nedovolil, jen zalitoval, že nebyl na blízku v době, kdy jsem se s Milanem seznámila. Pracoval v tu dobu několik let v zahraničí, jako nejstarší a nejzodpovědnější ze tří sourozenců.

Vrátil se v době, kdy už jsme byli manželé a já čekala děti. O nějakém starším, podstatně rozumnějším bratrovi, jsem neměla ani ponětí. Pár měsíců po svatbě byl Milan ještě milující muž, pak už mu ale manželství lezlo na mozek. Moje zakulacování, nechuť k milování i rizikové těhotenství.

Milenkami se netajil, prý si vrznout musí, když mu já nedám.

,,To jsem si teda vzal nánu!“ častoval mě a odpudivě s nezájmem si mě prohlížel, zvlášť s lahví v ruce.

Martin byl milý a úsměvný člověk, energický a pohodový, dokázal se o sebe dobře postarat, finančně vypomáhal svým rodičům a častokrát i mně samotné.

Milan se svou rodinou v kontaktu nebyl, neměl zájem. Oni vlastně taky ne. Jen párkrát jsem jim tajně poslala pohled k vánocům a občas nějakou fotku dětí, aby měli představu, jak jim vnoučata rostou.

Na dovolenou jsme zásadně nejezdili a já se nemohla od něj hnout, ani na krok. Práce na zkrácený pracovní úvazek, kvůli dětem, mi nedávala zrovna velkou možnost vydělat slušnou mzdu. Stačilo to sotva na základní potraviny, Milan všechny své - nejasně - vydělané peníze utratil za chlast, přispíval jen minimem na chod domácnosti.

,,Na! Tady máš. To ti musí stačit!“ podával mi nechutným způsobem a arogantním povýšeneckým gestem, tisíc korun a já v hlavě počítala, kolik mi ještě chybí na zaplacení nájmu. Většinou to nebyla ani polovina.

To ráno, když ještě spal, jsem si nachystala oblečení, naskládala ho do komínku co nejblíže dveřím skříně, cestovní tašku vytáhla z komory a počítala každou hodinu, minutu, která nás dělila od svobody. Martin mi dal nějaké pilulky, které jsem měla za úkol nasypat Milanovi do pití, aby spal aspoň patnáct hodin v kuse a my měli možnost bezpečně utéct.

Děti jsem zavedla do školky, jako každý den, nachystala snídani i pro něj, až se vzbudí. Byl nebývale milý a já přemýšlela, jestli to opravdu chci udělat.

,,Dneska ti to výjimečně sluší, kočko,“ procedil mezi zuby a plácl mě po zadku.

Jak ráda bych mu odpověděla díky, ale bylo by to zbytečné plácání do větru a ještě bych ho mohla nějak popudit. Když si dával kolem poledne asi třetí pivo, a pak požádal o kávu, stála jsem nad hrníčkem, mezi prsty držela dvě růžové tablety a odpočítávala každou vteřinku, kdy je upustím do tmavé hladiny.

,,Ty dneska nemakáš?“ ozvalo se mi za zády. Úplně mě vyděsil a já tabletky konečně upustila, aniž by to postřehl. Stál u mě tak blízko, nervozita se mnou šila, byl cítit chlastem a potem. Každým nádechem se mi zvedal žaludek víc a víc.

,,Já ti říkala, že dneska pracuju až odpoledne.“

,,No, jen aby!“ dodal a chytil mě svýma upocenýma rukama za ramena a obrátil k sobě. ,,To bysme si mohly i užít, než vyrazíš, že? Pěkně tvrdě, o kuchyňskou linku,“ otřel se o mě svým tuhnoucím rozkrokem.

Prosím ne!! Minulý týden mi to stačilo!!

Přivřela jsem oči a snažila se ani nedýchat. Asi bych ho pozvracela.

,,Nemůžu, dostala jsem to!“ jediná možná výmluva, která kdy spolehlivě fungovala. Nikdy by se mě ani nedotkl, když jsem měla své dny. Byla jsem pro něj v tu dobu nečistá.

,,Hm,“ trhl sebou, otočil se a sedl zpátky ke stolu. Dopil pivo na jeden zátah a prstem ťukal nervózně do stolu. ,,Kde mám sakra to kafe?!“

,,Hned, jenom ti tam dám cukr.“ Lžička cukru a dvě tabletky na spaní.

Jízdenka ke svobodě.

Modlila jsem se, aby byly už dávno rozpuštěné a on nic nepoznal. Zapálil si cigaretu, ani se neobtěžoval otevřít okno a usrkával z hrníčku. Tvářil se naprosto normálně, jako pokaždé, takže chuť kávy zůstala nepozměněna.

Zatím nula - jedna pro tebe! Počítat to roky zpětně, je to tisíc – nula, pro něj!

Anebo jeho chuťové buňky byly už natolik přihlouplé, že nic nepoznaly. Obědu se ani netknul, a začal podřimovat za stolem.

,,Nechtěl bys jít do postele, když tě bere spaní?“ zeptala jsem se opatrně, tak potichoučku, jak to jen šlo. Potřebovala jsem ho dostat do ložnice, a mít tak volnou ruku k dalším zásadním krokům dne.

,,Co se staráš, kde budu spát!“

,,Já jen, že bys to měl pohodlnější a než přivedu děti ze školky, v klidu se prospíš.“

,,Tak hlavně ať jsou haranti zticha! Máš to na starost! V šest mě vzbudíš, něco mám,“ zvedal se od stolu, vrávoral a přidržoval se stěn. ,,A přesně v šest!“ dodal a ztratil se konečně v ložnici.

Jak jinak. Něco má. Spíš nějakou má. Bylo mi to jedno. Dojedla jsem svůj oběd, dala mu půl hodinky na pořádné zaspání a začala balit věci do tašek. Bylo to jen pár drobností, nutné oblečení, doklady, našetřené peníze, ukryté bezpečně v pytlíku s hladkou moukou, nějaké potraviny na cestu a léky.

V půl druhé jsem otevírala dveře ložnice a škvírou mezi dveřmi nakoukla dovnitř. Byla jen jediná možnost, jak se přesvědčit, jestli opravdu tvrdě spí.

,,Milane... spíš?“ promluvila jsem k němu potichoučku, pak ještě jednou, ale hlasitěji. Kdyby se nedej bože probral, svedla bych to na cokoliv.

Třeba, že mu nesu na noční stolek další pivo, kdyby dostal žízeň. Spokojeně si pochrupoval, ani se nepohnul. Vešla jsem do místnosti, která nevábně voněla, vzduch byl nasátý odérem piva a sáhla mu na nohu. Nic. Žádný náznak pohybu. Sevřela jsem lýtko ještě víc, ale ani se nehnul. Obešla jsem postel přímo k němu, chvíli se mu dívala do obličeje. Neoholená, rudá tvář, funící a spokojeně pochrupující, kdysi milovaný člověk. Teď troska.

Hajzle!!

Na památku jsem mu nechala jen zarámovaný svatební obrázek, na který jsem si nejdřív odplivla a pak ho vší silou rozdupala. Sklo puklo a některé střepy se rozprskly po podlaze. Já o nich věděla, on ne. Až si bude ošetřovat rány na nohou, určitě mě bude milovat ještě víc.

Doufám, že budeš trpět minimálně stejně, jako jsem trpěla já!

Vyzvedla jsem dítka ze školky, učitelku upozornila, že v příštích několika týdnech budeme mimo a nic víc nevysvětlovala. V práci si vzala neplacené volno, šéfová všechno pochopila a popřála mi se slzami v očích, hodně štěstí.

 

,,Peníze vůbec neřeš!“ uklidňoval mě už v autě, minulou noc. ,,Postarám se o vás. Hlavně si to domluv ve školce a v práci.“ Podal mi malou zabalenou krabičku, pohladil mě po tváři a dodal, ,,ještě něco důležitého.“

Balíček jsem rozbalila a smutnýma očima těkala po displeji nového mobilu. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Jak může tak hodný člověk zůstat sám, nechápala jsem.

,,Tohle ale nemůžu přijmout,“ vracela jsem mu dárek.

,,Musíš! Nový život, nové telefonní číslo, ten starý hned zítra zahodíš do popelnice před dům. Ať si Milan vyzvání, jak chce. Ulož si tam všechny kontakty které potřebuješ, včetně mě. Bude to tak pro tebe lepší. Ber to jako nový začátek.“

 

Měl pravdu. Než jsem vyrazila do školky, telefon už ležel mezi odpadky. Nakoupila jsem nezbytně nutné potraviny, abychom neumřeli hlady a za jejich neutichajícího skřehotu, jsme odjížděli mým malým osobním vozem, vyzývavě červené barvy, směrem k lepším zítřkům. Bez jakéhokoliv vysvětlení, zaváhání. Strašně jsem se bála, strach ovládl celé mé tělo i mysl.

,,Miláčci, mohli byste se uklidnit?! Vážně na vás dneska nemám nervy.“ Míjeli jsme známá i neznámá místa, Samuel a Daniela občas pokukovali z okna, chvílemi to vypadalo, že snad vystoupili za jízdy. Po hodině cesty byli celí nevrlí a protivní, překřikovali se a dohadovali, kdo viděl větší krávu na louce.

Nemohla jsem je utišit. Jako by mi to dělali schválně. Krkavčí matka se ve mně vynořila kdesi z nitra, ujely mi nervy a já zařvala na celý vůz, aby okamžitě ztichli. Úlekem poslechli. Ve zpětném zrcátku jsem zkontrolovala situaci, oba měli hlavičky otočené směrem od sebe a pozorovali krajinu. Občas mi svým chováním připomínali jejich otce. Jen při pomyšlení na něj, mi slzy stékaly malým potůčkem po tváři. Jak dlouho bude ještě spát? Co udělá? Teď byl mým pánem strach.

Kolem sedmé hodiny večerní jsme dorazili na místo. Obě děti usnuly za jízdy a jakmile jsem ho spatřila, srdce mi poskočilo.

Že by konečně osudový muž?

Čekal u hlavní cesty aby mě navigoval přímo k chalupě. Jen jsem stáhla okýnko, abych ho pozdravila, on přistoupil blíž, sehnul se a políbil mě na tvář. Přímo tam, kde byla ještě před pár dny modřina.

,,Tak tě vítám v novém životě,“ pousmál se a k polibku přidal pohlazení na to samé místo. Podíval se do zadní části vozu a dodal, ,,andílci, jako maminka.“

,,Budeš mít možnost poznat, jací jsou to andílci, jen co se vzbudí.“

,,Mám rád děti, žádný strach. V tomhle mám geny bezpečně vzdálené od tvého manžela. Matku máme stejnou, ale otce ne. Milan to neví a nikdy se to nedozví.“

Zírala jsem, plná podivného pocitu a nečekaného překvapení. Tak proto byli tak rozdílní. Nejen na pohled, ale i povahově.

,,Já netušila, že...“ nevěděla jsem co říct. Byla to pro mě nová situace, neznámá a na neznámé situace se reaguje buď spontánně, nebo trapně.

Spontánnost mě opustila před pěti lety, ale trapnost mi byla po boku stále.

,,Tím se nezatěžuj. Milan byl pouhý matčin úlet, kdysi dávno,“ podotknul.

,,Aha. Dobře.“

,,Detaily můžeme probrat po večeři, jak uložíme děti.“

Společná večeře, mírumilovná debata, žádné ponižování, žádný nátlak, ani sprostá slova, k tomu všemu za každou větou milý úsměv... a já pět let trpěla a čekala, kdy přijde tento den.

,,Pojedeš za mnou, jo? Pomalu, stačí na jedničku, cesta není zrovna ideální.“

Rozjela jsem se, chvílemi byla kamenitá, chvílemi travnatá a asi po deseti minutách jízdy jsme přijeli k objektu.

Chalupa byla výborně krytá, v zimě určitě těžce dostupná kvůli sněhu, v létě špatně dohledatelná, kvůli hlubokým lesům a skoro žádným ukazatelům. Nejspíš záměrně.

Bil se ve mně strach s klidem. Bitvu vyhrával stále strach, ale já pevně věřila, že válku vyhraje klid. Děti nevěřícně zíraly, když jsme je ukládaly po večeři do postelí. Smály se a chtěly po strejdovi Martinovi ještě pohádku. Milan jim nikdy nic nečetl. Považoval to za ztrátu drahocenného času, který mohl trávit po putykách a s děvkama. Z pokoje byl slyšet ještě chvíli smích, ale pak nastalo konečně ticho a místností znělo jen občasné praskání ohně v krbu.

,,Dáš si bílé, nebo červené,“ zeptal se a ukazoval mi dvě lahve vína. Já víno pila naposled snad na své vlastní svatbě a ani si nepamatovala jejich chuť.

,,To je jedno, dám si takové, jaké ty.“

Otevřel tu světlejší láhev, nalil do skleniček a přisedl ke mně. Jednu z nich mi podal a se zvláštním výrazem v očích pronesl slavnostní přípitek.

,,Na tebe, na děti, na zdraví, na nový život a... na nás,“ ťukl okrajem skleničky o ten můj a zadíval se mi do očí, ve kterých se leskly slzy. Tentokrát to byly ale slzy štěstí, které se nezadržitelně draly ven. První doušek chutnal trpce a kysele, druhý už měl úplně jinou příchuť. Nasládlou a ovocnou.

,,Chutná?“

,,Je moc dobré. Moc děkuju. Moc. Moc. Za všechno,“ zapřela jsem mu hlavu o rameno a rozplakala se ještě víc.

V tom mu zavibroval telefon, který měl položený na stole. Zvedl ho, podíval se na displej a položil zpátky. Bylo mi jasné, kdo ho najednou shání, ale mlčela jsem. Chtěla jsem si ten pocit, že nade mnou drží někdo ochrannou ruku, vychutnat co nejdéle. Jen jsme tak seděli vedle sebe, popíjeli a zrak upíraly do plamenů. Mlčky nasávali atmosféru klidu a ticha, dokud nezačal telefon vyzvánět jako pominutý. Úplně jsem sebou škubla a tělo mi zaplavila další dávka obav.

Položil skleničku, vzal telefon, naznačil mi, abych byla v klidu a užívala si večera a odešel za dveře. Během několika okamžiků byl zpátky, telefon položil zpět na stůl, do ruky vzal skleničku a vrátil se ke mně, jakoby ani neodešel. Ruku mi dal kolem ramen a já zase bezpečně zapřela svou ustaranou hlavu o jeho rameno.

,,Byl to on?“ zeptala jsem se tak opatrně, jak to jen bylo možné. Jako bych měla svou mírnou otázkou zároveň zmírnit i následky.

Odpověděl jednoduše. ,,Byl,“ a napil se vína.