Svět není tak zlej, Lily

V noci chodila přes nádraží. Tma jí stíny líbala rty a v očích tančily odrazy světel a možná i hvězd.

Chodila přes nádraží, je to jako včera. Včera v pátek šla přes nádraží a její kočičí oči se probourávaly tmou, ruce měla v kapsách a přes rameno tašku. Punk's not dead. Červené áčko. Good night, white pride. Bylo toho moc, co měla na té tašce. Vždycky jsme se pozdravili, vždycky poprosila o cigáro, vždycky ho dostala a pak šla zase dál. Na nádraží jsme byli všichni. Hlavně v pátek v noci.

Přes nádraží chodila od Sna, ke Snovi chodila z Bunkru a do Bunkru chodila z Vraha. Ve Vrahovi hráli vždycky jinak. Jezdily tam ztracený existence z celý Evropy a všichni tam vždycky strašně pili, hulili a kecali. Víc než ta hudba byl důležitej ten pocit. Že je jiná, protože poslouchá to, co ostatní ještě neslyšeli. A neuslyší. Všude byly potrhaný plakáty, země zasraná od kemrů a popela a nedopalků cigaret. A všecko to bylo moc tvrdý. Na její útlý tělo, punčochy, který si sama potrhala manikúrníma nůžkama a o tři čísla větší černý triko, na který jí vždycky někdo něco vylil. I na tu tašku to bylo tvrdý.

Když se po koncertě vymotala z Vraha, šla do Bunkru. Do Bunkru se chodila schovat a chodila se tam i najít. Dunění z repráků, které byly nahodile rozmístěné po všech stěnách a rozích a koutech klubu ji nutilo zapomenout na všechno a nechat se volně unášet pryč. Rytmy. A tlučením jejího srdce. Měla ho až v uších. V Bunkru byla hlavně tma a kde byla tma největší, tam chodily buď smažky, jinčí ztracený existence, páry a nebo úplně všechno dohromady. Když ji tam pak někdo zatáhnul, jedna z těch existencí, co ji nejprv líbala, ale pak si na záchůdcích chtěla společně zapíchat, koitálně i nitrožilně, našla se a začla hledat Sna, protože Sen tam byl skoro každej den.

Sen každý pátek v noci věděl, co ho čeká. Nevyhledával ji, ale když přišla, nikdy ji neodmítnul. Byl něco jako bůh, protože chtěl zdánlivý maličkosti a každý mu dával mnohem víc než to. Protože každej věřil, že Sen zná pravdu. A Sen zná odpověď. A Lily taky.

       Nejmenovala se Lily a Sen se nejmenoval Sen. Lily se ve skutečnosti jmenovala Vlaďka a říkala si Lily,

       protože se jí Vlaďka nelíbilo. Snovi se říkalo Sen, nikdo nevěděl proč a jeho normální jméno už asi každý zapomněl.

Vždycky se chtěla vypovídat a vždycky chtěla slyšet, že svět není tak zlej. A Sen jí to vždycky řekl. Svět není tak zlej, Lily. A ona ho pak za to vždycky objala a dala mu svoje poslední cigáro a polibek. Když pak Sen dokecal se svejma kámošema (ale on vlastně kámoše neměl, nikdo jsme neměli kámoše, všichni jsme tu byli jenom sami pro sebe), smažkama a ztracenejma existencema, vzal Lily za zadek a vedl si ji domů. A ona chtěla být spasena a on měl chuť někoho spasit. A když u něj v bytě překročili pár spících existencí, co u sebe nechával, protože neměly kam jinam jít, šlehnul si a nikdy jí nenabízel, protože Lily to prostě dávat nechtěl. Povalil ji na zrovna volnej gauč a udělal, co bylo potřeba.

Od Sna Lily chodila přes nádraží. A na nádraží jsme byli všichni. Na lavičkách a na zábradlích a někdo právě chcal do koše pod jízdním řádem směr tam a tam. O koš opřenej spal jeden z těch, co neznali Sna, aby je pustil k sobě domů, protože neměli kam jinam jít. Vzadu se praly tvrdý ztracený existence o kousek svýho ega a ty méně tvrdý se o sebe sjetý opíraly na schodech. Mládež sobě. Všichni měli tváře zbědovaný vlastním vlastně podělaným životem a Lily chtěla cigaretu, protože dala Snovi svou poslední. Dostala ji a šla. Protože bydlela o pár ulic dál, doma ji už čekali a když otevřela dveře, v zhasnutý ložnici se přivítala, zase rozloučila dobrou nocí a mířila do svýho pokoje.

V pátek v noci chodila Lily přes nádraží a stejně se vždycky vrátila domů.