Tábořiště

Tábořiště
Jen ztěžka si uvědomuji, co se vlastně stalo.Jsem celá promočená a olepená blátem a listím.Moment, to není jen bláto, vždyť mám na sobě i krev!Celý přední díl košile mám nasáklý krví.
Co se to sakra stalo?Sípavě dýchám, oči mi těkají po okolí a v hlavě pulsuje nesnesiltelná bolest.Jaké nebezpečí mi hrozí a odkud?
Kde je Roman?
Paměť mi nabízí pouze mlhavé fragmenty událostí a já se snažím pochopit -
vidím nás, jak s batohy na zádech stoupáme horskou stezkou k tábořišti.
Touhle dobou tu není ani živáčka, rána už jsou velmi chladná a sezóna turistů již skončila.Užíváme si naprosté soukromí.Hlavou mi bleskne myšlenka, zda to byl dobrý nápad,vydat se bez konkrétního plánu cesty, jen tak nazdařbůh do divočiny.
Vlastně se známe teprve krátce. Bylo to rande naslepo přes inzerát a já v kostech cítím, že tenhle víkend bude důležitým bodem .
Jen mě trochu znepokojuje, že ani jeden - po vzájemné dohodě, jsme nevzali mobil.Chtěli jsme se obejít bez obtěžující techniky a v lesích stejně není signál.Ani nevím, kdo to navrhl jako první..zkrátka musíme se spolehnout jen jeden na druhého.
Před námi se rozevírá nádherný pohled do údolí, příroda je tu překrásná. Roman se snaží být zábavný, ale já jsem napnutá jako struna.Děsně mě bolí hlava.Už zase..
A s ubývajícím světlem se cítím stále hůř.Mám neodbytný pocit, že nás kdosi sleduje.Nervózně se každou chvíli otáčím dozadu.Opatrně, abych v Romanovi nevzbudila pocit, že jsem strašpytel, se ptám, jestli někoho neviděl.Ale ten jen vtipkuje.
Já jsem však čím dál víc přesvědčená, že nás sleduje cizí pár očí.Za chvíli bude tma.Co pak?
Spolu s krajícem chleba lovím na dně batohu schovaný nůž.Má ostrou zahnutou čepel a chladivý dotyk kovu za opaskem mi dává větší jistotu.Před Romanem jsem ho zatajila, bylo mi trapné přiznat, že mě nakonec znejistily matčiny nářky, že jedu sama s téměř cizím chlapem bůhvíkam.
A co když je to násilník?
Konečně jsme na místě.Zapalujeme ohýnek.Tma kolem pozvolna houstne a tak se přesunujeme do stanu.Slyším, jak se někdo pohybuje kolem.Ale Roman tvrdí, že je to jen vítr.
Nevěřím mu.
Po chvíli chlácholivého povídání, které mě má zřejmě ukolébat, Roman usíná s rukou kolem mého pasu.Popravdě, čekala jsem víc.
Zmocňuje se mě neklid.
Musím na malou.Spáč vedle mě pravidelně oddychuje.Zapínám za sebou potichu zip a snažím se proniknout pohledem tmu.Baterka je tu nanic, jen by prozradila mou polohu.
Vím, že tu někde je a čeká na svou příležitost.
Opírám se zády o vzrostlý smrk a jsem ráda,že jsem alespoň částečně krytá.
Poblíž stanu zapraská větev!
Zdá se mi, že slyším slabé škrtnutí zipu.Ztuhnu hrůzou a chvíli nevím, co dělat.Stan se stal pastí.
Jsem vyděšená k smrti.Nevím přesně co se stalo.
Svírám ze všech sil nůž, jen cítím, jak bodám a sekám do vetřelce.Překvapuje mě, jak to jde lehce.Ale kdesi v hlubinách mé mysli vyvěrá na povrch poznání, že to pro mě není úplně neznámá zkušenost.
Konečně se mé svaly unavily a já se třesu po celém těle.Vyrážím hlasité skřeky, které se nesou daleko do okolí.
Nevadí mi to.Nezůstalo tu již nic živého.
Svítání mě zastihne u strže, kam jsem odvlekla Romanovo tělo.Začalo hustě pršet, nohy mi podkluzují v mazlavém bahně.Pode mnou se otevírá puklina zarostlá neproniknutelným ostružiním.
Tady ho nikdo nenajde.
,,Leží si tu jako v peřince" šeptá mi můj chorý mozek.Jaká to romantická představa!
Zakrvácené oblečení zakopávám pod strom.O zbytek stop se postará déšt.
Sestupuji pomalu průsmykem dolů.
Na tváři mám lehký úsměv a v nitru cítím konečně klid.